Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to incomplete evidence in insurance fraud case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by an individual convicted of insurance fraud. The appellant argued that the trial was unfair because the court failed to verify his claim for a higher insurance payout and did not adequately address the discrepancy between his demand and the actual loss. The court found the evidence sufficient, noting that witnesses and documents clearly established the fraud, and concluded that the lower courts' decisions were logical and legally sound.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud obecné soudy provedly všechny navržené důkazy a jejich rozhodnutí jsou logická a přesvědčivá bez extrémních rozporů.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti R. D., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem v Praze, Táboritská 23, 130 87 Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18.12.2003, čj. 5 T 90/2002-215, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.4.2004, čj. 12 To 106/2004-226, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.10.2004, sp. zn. 6 Tdo 1072/2004, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být zasaženo do jeho základních práv daných čl. 36 odst.1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Opírá ji zejména o následující důvody.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců podmíněně se zkušební dobu dvou let. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně zrušil ve výroku o trestu a odsoudil stěžovatele k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 měsíc. Stěžovatel napadl uvedený rozsudek krajského soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Podle stěžovatele důkazní řízení ve věci bylo neúplné a jednostranné. Neprovedením některých důkazů byl prý krácen ve svých právech, především v právu na spravedlivý proces. V řízení nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, který by mu plynul z pojistné smlouvy. Přestože stěžovatel nárokoval vůči pojišťovně částku řádově o statisíce vyšší, než byl tzv. limit, který uznala Česká pojišťovna, byl odsouzen pouze za částku 12.900,- Kč. Soudy nerozhodly v souladu se zjištěnými skutečnostmi, neboť bylo zjištěno, že v domě došlo ke vloupání a zničení balkónových dveří, což stěžovatel považoval za škodnou událost ve výši pořizovací ceny těchto dveří. Podle stěžovatele nebyla jeho obhajoba vyvrácena, neboť k poškození dveří vloupáním došlo a škoda mu vznikla, bez ohledu na to, jak a za kolik došlo následně k jejich výměně.
Stěžovatel se dále dovolal výpovědi svědka K., likvidátora pojišťovny. Konečně dodal, že i kdyby byla jeho obhajoba vyvrácena, stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost prý nedosahuje povahy činu trestného.
II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soud v Kladně sp.zn. 5 T 90/2002. Zjistil, že dne 18.6.2002 podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně na stěžovatele obžalobu pro trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 29.6.2001 uplatnil v oblastní pobočce České pojišťovny v Kladně nárok na pojistné plnění. Uvedl přitom nepravdivé údaje, neboť předložil oznámení o pojistné události z pojistné smlouvy uzavřené u České pojišťovny spolu se seznamem odcizených věcí, účty a potvrzení o ceně balkónových dveří vystavených firmou P.D.S. Plzeň na částku 12.900,- Kč s tím, že původní dveře byly vloupáním zničeny, opraveny a posléze celé vyměněny. Od firmy P.D.S. však odebral pouze jedny balkónové dveře při stavbě rodinného domu a nikoliv opětovně po vzniku pojistné události.
Okresní soud v Kladně rozhodl ve věci nejprve trestním příkazem ze dne 23.7.2002, čj. 5 T 90/2002-144, proti kterému však podal stěžovatel odpor. Okresní soud v Kladně pak rozsudkem ze dne 11.3.2003 (č.l. 176-179) uznal stěžovatele vinným z trestného činu podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, přičemž mu výkon trestu podmíněně odložil na dobu dvou roků. Rozsudek odůvodnil tím, že z dokazování jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel uplatnil v rámci škodní události nárok na zaplacení balkónových dveří, předložil potvrzení o jejich ceně jako doklad o jejich nákupu a výměně, uváděl pracovníku pojišťovny, že dveře již vyměnil a staré poškozené zlikvidoval, ač žádné nové dveře nekoupil, a doklad o jejich ceně si vyžádal na základě původní objednávky dveří při stavbě domu. V květnu 2002 si nechal zpracovat znalecký posudek na poškození dveří, ač ty již měly být podle jeho tvrzení zlikvidovány. Při úvaze o trestu přihlédl soud ke společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele a vzal v úvahu i to, že se v minulosti již opakovaně dopustil trestné činnosti; jeho odsouzení jsou sice zahlazena, avšak patrné sklony k páchání trestné činnosti přehlédnout nelze.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.6.2003, čj. 12 To 202/2003-194, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Soud I. stupně měl především došetřit, zda a kdy byly předmětné dveře vyměněny a jaký nárok byl u pojišťovny skutečně uplatněn. Dále měl být znovu vyslechnut svědek K., který mohl doložit, jaký nárok na pojistné plnění byl uplatněn, zda byly požadavky uplatňovány jen ústně či i písemně a jaká je skutečná výše pojistného plnění, která by stěžovateli náležela.
Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem ze dne 18.12.2003, čj. 5 T 90/2002-215, opět uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců podmíněně se zkušební dobou dva roky.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 21.4.2004, čj. 12 To 106/2004-226, rozsudek soudu I. stupně zrušil ve výroku o trestu a odsoudil jej k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč; pro případ, že by stěžovatel uložený peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, stanovil mu náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Rozsudek odůvodnil tím, že soud I. stupně postupoval v intencích předchozího rozhodnutí odvolacího soudu. Přezkoumávaný rozsudek je výsledkem řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu a nedošlo v něm k žádným podstatným vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obžalovaného na obhajobu. Soud I. stupně provedl dokazování v souladu s ust. § 2 odst. 5 tr.řádu tak, aby bylo možno učinit správné skutkové i právní závěry. Provedené důkazy pak hodnotil ve vzájemných souvislostech, a to jednotlivě i v celém souhrnu. Pokud se týká výroku o trestu, obžalovanému byl trest odnětí svobody uložen ve spodní polovině zákonem stanovené trestní sazby, který nevázal na bezprostřední výkon, ale podmíněně jej odložil. Zůstává faktem, že obžalovaný již v minulosti sklon k páchání trestné činnosti projevil. Ve vztahu k posuzovanému trestnému činu však platí fikce zahlazení a nelze k němu přihlížet jako ke kvalifikované přitěžující okolnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že z hlediska výchovného účelu je na místě uložení trestu peněžitého a to jako trestu samostatného.
Stěžovatel napadl uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze dovoláním z důvodů § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jeho názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 26.10.2004, čj. 6 Tdo 1072/2004-258, dovolání odmítl, neboť podle jeho názoru dovolatel uplatněnými námitkami primárně zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a správnost skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Zmíněné výtky nenaplňují citovaný dovolací důvod a nelze je ani podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. řádu. Dovolatel uplatnil též námitky vztahující se k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, které spatřuje v absenci materiální stránky trestného činu pojistného podvodu. Tyto výhrady naplňují uplatněný dovolací důvod, avšak v tomto směru je prý dovolání zjevně neopodstatněné. Podle názoru Nejvyššího soudu zjištěným jednáním, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku soudu I. stupně a rozvedeno v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, dovolatel naplnil všechny zákonem stanovené formální i materiální znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu.
III. K výzvě Ústavního soudu podali vyjádření účastník řízení i vedlejší účastníci. Nejvyšší soud i Krajský soud v Praze odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší státní zastupitelství, jako vedlejší účastník, poukázalo na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil obdobné výhrady, jako v dovolání. Podle něj obecné soudy postupovaly ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 12.12.2005, vzdalo. Okresní státní zastupitelství v Kladně poukázalo na to, že pokud se stěžovatel domáhá prostřednictvím ústavní stížnosti změny pravomocných rozhodnutí soudů, jedná se o ryze účelovou stížnost. V dalším odkázalo na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kladně.
Stěžovatel v replice na uvedená vyjádření konstatoval, že ani účastníci ani vedlejší účastníci ve svých vyjádřeních neuvádějí nové skutečnosti, a proto trvá na své ústavní stížnosti.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že k zásahu do jeho základních práv došlo proto, že důkazní řízení v jeho věci bylo neúplné a jednostranné a že soudy neprovedly některé důkazy (neuvádí však, které). K těmto tvrzením poukazuje Ústavní soud na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Jak z něho vyplývá, soudy provedly všechny navržené důkazy, především vyslechly řadu svědků (svědka K. opakovaně), provedly i důkazy listinné (viz č.l. 173), včetně fotodokumentace. Pokud jde konkrétně o likvidátora pojišťovny K., ten vypověděl, že podle spisu došlo jen k poškození skleněné výplně dveří, leč stěžovatel chtěl uhradit dveře celé a předložil doklad o výměně za nové datovaný před škodnou událostí. Provedené důkazy pak soudy hodnotily v souladu s ust. § 2 odst. 5 tr. řádu a dospěly k jednoznačnému závěru o spáchání trestného činu pojistného podvodu. Při výkladu běžného práva postupovaly ústavně konformním způsobem, jejich rozhodnutí jsou logická a přesvědčivá, nemají charakter svévole a mezi skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry, jež z nich obecné soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Jen pro úplnost Ústavní soud podotýká, že otázku společenské nebezpečnosti stěžovatelova činu zvažovaly již obecné soudy a při úvaze o výši a druhu trestu ji plně reflektovaly.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná
Kc:
1) odešli do vl. rukou:
- stěžovatel
- advokát
- OS v Kladně
- KS v Praze
- NS ČR
2) Vrať spis 5 T 90/2002 OS v Kladně
3) Vrať originály příloh A,B,C, kopie ponech
4) Po vrácení doručenek spis založ