Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding police return of stolen goods under Criminal Procedure Code. The court rejects the claim that property return violates constitutional rights. The court holds that police return orders do not establish ownership rights. The court rules that the complainant must pursue civil litigation for ownership disputes. The court denies compensation for legal costs as the complaint was rejected. The court cites relevant articles of the Criminal Procedure Code and the Constitution. The court refers to previous decisions regarding similar property return cases. The court emphasizes that criminal procedure decisions are not final on ownership. The court states that the complainant retains rights to challenge the return in civil court. The court concludes that the constitutional complaint is unfounded and inadmissible.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the complainant against police decisions returning stolen goods to victims. The complainant argued that the return violated his constitutional rights to property and privacy, claiming the items were his despite being voluntarily surrendered by others. The court found that police return orders under the Criminal Procedure Code do not establish ownership rights and that the complainant could still pursue civil litigation to resolve ownership disputes. Consequently, the court rejected the complaint as unfounded and denied the request for legal cost reimbursement.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 80 odst. 1 tr. řádu; čl. 7 odst. 1, čl. 11, čl. 12 Listiny: Decisions by law enforcement agencies returning seized or surrendered items do not constitute the creation of ownership rights, and constitutional complaints challenging such procedural acts are inadmissible if the matter can be resolved through civil proceedings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
IV.ÚS 369/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudce JUDr. Pavla Holländera a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. P. M., proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 9. 2004, čj. Zt 319/2004-44, ve spojení s usneseními Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště Rychnov nad Kněžnou, ze dne 18. 8. 2004, ČTS: ORRK-365/OOK-2004, a o náhradu škody ve výši 87 230,- Kč, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 7 odst. 1, čl. 11 a čl. 12 a porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
žádá o jejich zrušení. Dále požaduje, aby mu byla uhrazena škoda, která mu vznikla nezákonným vrácením věcí dle ceny stanovené soudním znalcem v trestním řízení ve výši 87 230,- Kč, jakož i náklady řízení před Ústavním soudem.
Z obsahu napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel je stíhán pro trestné činy krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona a porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1, 2 tr. zákona. Ve dnech 26. a 27. 5. 2004 D. Š. a J. P. dobrovolně vydali policejnímu orgánu ve smyslu § 78 odst. 1, 3 tr. ř. řadu věcí, převážně starožitností. Celkem čtyřmi usneseními Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště R., ze dne 18. srpna 2004 ČTS: ORRK-365/OOK-2004, byly podle § 80 odst. 1 tr. řádu vydané věci, blíže popsané v napadených usneseních, vráceny poškozeným J. J., J. K., B. K. a F. F. V odůvodnění usnesení policejní orgán konstatoval, že ze spisového materiálu, zejména pak z výpovědí příslušných poškozených, je zřejmé, že vrácené věci byly těmto poškozeným odcizeny a tito jsou jejich oprávněnými vlastníky, přičemž propadnutí či zabrání vrácených věcí nepřichází v úvahu.
Stěžovatel podal proti usnesením o vrácení věcí stížnost, kterou státní zástupce Okresního státního zastupitelství v R. ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že osoby, které věci vydaly, je nazpět nepožadují, přičemž poškození uvedené předměty zcela bezpečně poznali. Na počátku trestního řízení poškození podrobně popsali předměty, jež jim byly odcizeny, a zčásti je i doložili fotografiemi. Vrácené věci přitom odpovídají předchozímu popisu odcizených věcí, případně se shodují s předloženými fotografiemi. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná zejména o starožitnosti, nebylo možné na poškozených požadovat prokázání vlastnického práva předložením dokladů o jejich zakoupení. Státní zástupce hodnotil stěžovatelovu výpověď, že se jedná o věci, které řádně zakoupil na základě inzerátů od blíže neznámých osob, jako taktiku jeho obhajoby, která však jeho vlastnické právo k vydaným věcem žádným způsobem nedokládá. Připomněl rovněž, že stěžovatel byl pro obdobou trestnou činnost již pravomocně odsouzen. Trestní řád přitom neukládá, aby poškození odcizené předměty poznali v rámci rekognice podle § 104b tr. řádu.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvádí, že předmětné věci byly vydány z jeho bytu a z garáže J. P. bez jeho vědomí, přičemž policisté vnikli do jeho bytu nezákonně a bez jeho souhlasu. Stěžovatel tvrdí, že odebrané věci jsou jeho majetkem, a pokud existují pochybnosti o vlastnickém právu k těmto věcem, měl policejní orgán věci uložit do úschovy a stěžovatele a poškozené upozornit, aby se ochrany svého vlastnického práva domáhali u soudu občanskoprávní cestou. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 66/99
.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti pro nepříslušnost Ústavního soudu a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení obsahu ústavní stížnosti, zkoumá její formální náležitosti a podmínky přípustnosti. V této souvislosti zjistil, že stěžovatel žádal, aby Ústavní soud rozhodl o "náhradě škody, která stěžovateli vznikla nezákonným vrácením věci dle ceny stanovené soudním znalcem v trestním řízení v celkové výši 87 230,- Kč". K projednání takového návrhu však Ústavní soud není příslušný, neboť nejde o žádný z případů, v nichž je oprávněn rozhodovat ve smyslu článku 87 Ústavy ČR. Nezbylo tedy než ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ve zbytku se ústavní stížnost dotýká rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o vrácení věci podle ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu, které stěžovatel napadl i ústavní stížností ze dne 26. 10. 2004, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2004, zaevidovanou pod
sp. zn. III. ÚS 632/04
. Ústavní stížnost
sp. zn. III. ÚS 632/04
byla usnesením ze dne 16. 12. 2004, čj.
III. ÚS 632/04-9
, odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
V odůvodnění svého rozhodnutí třetí senát Ústavního soudu uvedl, že Ústavní soud je podle své konstantní judikatury oprávněn hodnotit důkazy provedené soudy pouze v případě, pokud jimi vyvozené právní závěry stojí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Tento extrémní nesoulad v posuzované věci neshledal, když zároveň připomněl, že trestní řízení podléhá procesnímu vývoji a jeho případné vady je zatěžují jako celek, takže případné procesní vady přípravného řízení lze napravit v prvé řadě obecnými soudy v rámci přezkumu celého řízení. Objasnil, že po skutkové stránce je posuzovaný případ odlišný od věci, v níž bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 66/99
, ve které o vlastnickém právu k vydané věci existovaly vážné pochybnosti, a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení byla zcela rozporuplná, zatímco v projednávané věci nebylo o právu poškozených k věcem pochyb. Ústavní soud uzavřel, že rozhodnutí, na základě nichž byly předmětné věci vydány poškozeným, nejsou v rozporu s ustanovením § 80 odst. 1 tr. řádu a nejsou také rozhodnutími, v nichž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydaným věcem. Usnesení podle ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu nemá konstitutivní účinky pro vznik vlastnického práva k věci toho, komu byla věc vrácena či vydána. Stěžovateli zůstala zachována možnost uplatňovat své námitky a požadavky jak v dalším průběhu trestního řízení, tak v eventuálním občanskoprávním řízení, řešícím sporné smluvní či vlastnické otázky.
Čtvrtý senát neshledal, že by projednání jemu přidělené věci bránila překážka rei iudicatae (§ 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť věc III. ÚS 632/04 byla ukončena usnesením, a nikoliv nálezem. Co se týče věci samé, shledal, že stěžovatelova argumentace ve věci III. ÚS 632/04, ve které byl zastoupen jinou právní zástupkyní, JUDr. I. D., advokátkou z P., se co do obsahu prakticky shoduje s argumentací v nyní projednávané věci. Vzhledem k totožnosti věci a totožnosti účastníků řízení proto čtvrtý senát Ústavního soudu odkazuje na rozhodovací důvody učiněné ve věci III. ÚS 632/04, se kterými se ztotožňuje a od kterých nemá důvod se v projednávané věci jakkoliv odchýlit. Tento závěr je plně udržitelný i ve spojení s tvrzením stěžovatele o porušení čl. 7 odst. 1 a čl. 12 Listiny (nedotknutelnost soukromí a obydlí). Je tomu tak proto, že i případný vadný postup Policie ČR při vydávání věci podle § 78 odst. 1, 3 tr. řádu (což však v dané věci Ústavní soud nezkoumal) by nebyl způsobilý přivodit kasaci napadených rozhodnutí, neboť by šlo o přezkoumání postupu policejního orgánu, tj. jiného zásahu orgánu veřejné moci.
Ústavní soud opakuje, že odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost nepředstavuje pro stěžovatele odepření práva, aby, má-li za to, že je vlastníkem vydaných věcí, uplatnil k nim cestou občanskoprávní žaloby tvrzené právo. Ani rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení napadená ústavní stížností, ani usnesení Ústavního soudu vlastnická práva toho, komu byly věci vydány, nekonstituuje. Z tohoto pohledu byla zvažována i přípustnost ústavní stížnosti (viz odlišné stanovisko k nálezu ze dne 2. 7. 2003,
sp. zn. IV.ÚS 395/02
), avšak Ústavní soud neshledal důvodu odklonit se od své existující judikatury připouštějící věcný přezkum rozhodnutí vydaných podle ustanovení § 80 tr. řádu (srov.
IV.ÚS 325/98
,
IV.ÚS 395/02
,
I.ÚS 16/02
) cestou předložení případu plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na úhradu nákladů řízení, neboť podle ustanovení 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si náklady řízení před Ústavním soudem hradí každý účastník sám; podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze stěžovateli přiznat, že náklady jeho zastoupení ponese zcela nebo zčásti stát, to ovšem za podmínky, že jeho ústavní stížnost nebyla odmítnuta, což se však v daném případě stalo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části žádající zrušení jí napadených rozhodnutí, mimo ústní jednání, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu