Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 473/04 ECLI:CZ:US:2005:2.US.473.04 Generato dall'IA

Constitutional court ruled district court violated rights by denying defendant hearing on detention appeal.

Numero d'incarto II.ÚS 473/04
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Parzialmente accolto (Partially Allowed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court found the District Court violated the applicant's rights by failing to hold a hearing before deciding on the prosecutor's detention order. While the court acknowledged this procedural flaw, it dismissed the request to annul the prosecutor's decision because the applicant was later released on bail. The ruling established that a judicial hearing is mandatory under Article 5(4) of the ECHR when reviewing detention appeals.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Art. 5(4) ECHR; Art. 8(2) Charter of Fundamental Rights and Freedoms: A judicial hearing is required before a court decides on an appeal against a prosecutor's order extending detention, and the prosecutor lacks the institutional independence to conduct such a review.

Parole chiave

Generato dall'IA
judicial hearing requirement detention appeal review prosecutor independence Article 5 ECHR Constitutional review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 5(4) ECHR
Art. 8(2) Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Ústavní soud proto části ústavní stížnosti, v níž bylo požadováno konstatování porušení základních práv stěžovatele způsobených soudem, podle § 82 odst.
§ 63 of the Act on the Constitutional Court
§ 109(1)(b) of the Civil Procedure Code
§ 82(1) of the Act on the Constitutional Court
§ 43(2)(a) of the Act on the Constitutional Court
§ 44(2) of the Act on the Constitutional Court

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Povinnost soudu vyslechnout obviněného při rozhodování o jeho stížnosti proti usnesení o dalším trvání vazby

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 11. května 2005

sp. zn. II. ÚS 473/04

ve věci ústavní stížnosti P. J. proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 7. 2004 č. j. 26 Nt 272/2004-21 a proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 22. 6. 2004 č. j. 2 Zt 206/2004-174, kterým bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby stěžovatele.

I. Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 1. 7. 2004 č. j. 26 Nt 272/2004-21 porušil ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 2. 8. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 22. 6. 2004 č. j. 2 Zt 206/2004-174, kterým bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby, a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 7. 2004 č. j. 26 Nt 272/2004-21, kterým byla jeho stížnost proti usnesení státního zástupce zamítnuta. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel konkrétně namítal, že nebyl slyšen státním zástupcem předtím, než bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby, a tato námitka byla v řízení o jeho stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce soudem naprosto pominuta. Dále odkázal na nález

sp. zn. I. ÚS 573/02

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41, str. 397).

Ústavní soud nejprve řízení podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu přerušil. Důvodem bylo, že při posuzování věcně podobné ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn. II. ÚS 96/04

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 104) II. senát Ústavního soudu svého oprávnění podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a navrhl plénu Ústavního soudu zrušení § 242 odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") v souvislosti s přezkumem rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby. Nálezem ze dne 22. 3. 2004

sp. zn. Pl. ÚS 45/04

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, str. 647; vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.) zrušil Ústavní soud ustanovení § 242 odst. 2 tr. ř. a současně závazně vyslovil, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Na důvody tohoto rozhodnutí Ústavní soud pro stručnost odkazuje.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

Okresní soud v Mostě uvedl, že stěžovatel nebyl slyšen, protože to platná právní úprava neumožňuje. Přitom uvedený postup byl ex post schválen i nadřízeným Krajským soudem v Ústí nad Labem. K vyjádření byl připojen dopis JUDr. D. Š., místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, JUDr. H., místopředsedkyni Okresního soudu v Mostě. V něm se uvádí, že s ohledem na nález Ústavního soudu [

sp. zn. I. ÚS 573/02

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41, str. 397)] se doporučuje po podání obžaloby vyslechnout obviněného před rozhodnutím o vazbě a v přípravném řízení zachovat dosavadní stav.

Okresní státní zastupitelství v Mostě s ohledem na závěry výše citovaného nálezu

sp. zn. I. ÚS 573/02

uvedlo, že rozhodování státního zástupce o dalším trvání vazby není kontradiktorním řízením a státní zástupce není ani soudním orgánem, ani orgánem s přibližně shodnými institucionálními rysy. Proto tím, že stěžovatel nebyl před rozhodnutím státního zástupce o dalším trvání vazby slyšen, nemohlo dojít k zásahu do základních práv.

Z vyžádaného spisu Okresního státního zastupitelství v Mostě sp. zn. 2 Zt 206/2004, spisu Okresního soudu v Mostě sp. zn. 26 Nt 272/2004, jakož i listin předložených stěžovatelem Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je společně s M. G., L. B., J. Z., P. S., D. H. T., H. L. N., V. H. H. a P. S. stíhán pro trestné činy účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z.") a nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1 a 2 písm. b) a c) tr. z. V tomto trestním řízení byl usnesením soudkyně Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 3. 2004 č. j. 26 Nt 113/2004-20 vzat do vazby z důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř. Stěžovatelova stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2004 č. j. 5 To 240/2004-52. Napadeným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 22. 6. 2004 č. j. 2 Zt 206/2004-174 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel a další vazebně stíhaní obvinění ponechávají ve vazbě. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž nesouhlasil s důvodností vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř. a namítl, že v souvislosti s prodloužením vazby nebyl vyslechnut. O této stížnosti bylo rozhodnuto napadeným usnesením soudkyně Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 7. 2004 č. j. 26 Nt 272/2004-21.

Dotazem na Okresní soud v Mostě bylo zjištěno, že ve věci stěžovatele byla 26. 10. 2004 podána obžaloba a stěžovatel byl při hlavním líčení konaném 26. 11. 2004 propuštěn z vazby na svobodu, neboť soud dovodil zánik vazebních důvodů.

Jak již bylo shora uvedeno, v citovaném nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 45/04

byl vysloven závazný právní závěr, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Ústavní soud v tomto rozhodnutí jako obiter dictum uvedl, že pokud o přezkumu rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby rozhoduje samosoudce, není žádná forma řízení zákonem stanovena, a proto v přímé aplikaci Úmluvy vůbec nic nebrání. V tomto případě, stejně jako i v jiných případech chybějící zákonné úpravy, má samosoudce ústavní povinnost dotvořit právo. V nálezu

sp. zn. II. ÚS 97/95

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 42, str. 359) pak bylo konstatováno, že nedostatek výslovné právní úpravy nemůže při existenci norem nejvyšší právní síly obstát jako důvod pro porušení základních práv.

Proto pokud v posuzovaném případě bylo o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby rozhodnuto soudem s ohledem na chybějící právní úpravu jednoduchého práva bez jeho slyšení, došlo tím k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto části ústavní stížnosti, v níž bylo požadováno konstatování porušení základních práv stěžovatele způsobených soudem, podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl. V části ústavní stížnosti požadující zrušení napadeného usnesení Okresního soudu v Mostě Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v mezidobí byl stěžovatel propuštěn z vazby [srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 482/03

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 92, str. 3)]. Protože zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele, ztratila ústavní stížnost v této části své opodstatnění.

Ve vztahu k "přezkumu" prováděnému státním zástupcem nutno poznamenat, že za přezkum ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy lze považovat pouze přezkum provedený soudním orgánem nebo alespoň orgánem, který má shodné institucionální rysy jako soud. Mezi institucionální rysy vyžadované u subjektu přezkoumávajícího oprávněnost zbavení svobody patří nestrannost a nezávislost. Tyto rysy státní zástupce nesplňuje, a to jak z hlediska svého osobního statusu, tak z hlediska svého procesního postavení v trestním řízení [viz nález

sp. zn. I. ÚS 573/02

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41, str. 397)]. Proto je ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí státního zástupce zjevně neopodstatněná.

O ústavní stížnosti bylo v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodnuto bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a účastníci řízení s tím souhlasili.