Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to procedural delays and evidence issues.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint against lower court rulings in a fraud case. The petitioner argued that procedural delays, insufficient time to review evidence, and the use of a rushed expert report violated his right to a fair trial. The court found that the lower courts properly evaluated the evidence, justified their exclusion of additional proofs, and acted within legal bounds without arbitrary conduct.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints alleging violations of fair trial rights due to procedural delays or evidentiary issues are inadmissible if the lower courts acted within legal limits and did not commit arbitrary conduct.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
I.ÚS 190/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., zastoupeného JUDr. A. R., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.2004, sp.zn. 8 Tdo 42/2004, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.4.2003, sp.zn. 11 To 21/03 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.12.2002, sp.zn. 5 T 120/2002, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení uvedených základních práv spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech.
Předvolání k hlavnímu líčení před soudem I. stupně mu nebylo doručeno a dověděl se o něm až zprostředkovaně od svého advokáta, kterému předvolání doručeno bylo. Jako hlavní důkaz proti stěžovateli byl použit posudek Kriminalistického ústavu v Praze. Ten však vypracoval dva znalecké posudky týkající se pravosti sporného podpisu A. Pacovského na kupní smlouvě; prvý posudek vykazoval vady a proto soud nechal vypracovat znalecký posudek nový, k jehož vypracování zaslal Kriminalistickému ústavu celý trestní spis. Nový posudek byl vypracován velmi rychle (do 4 dnů) a byl doručen krajskému soudu spolu s trestním spisem 4 pracovní dny před hlavním líčením. Na studium spisu měli stěžovatel a jeho obhájce údajně jen 11 hodin; o vině stěžovatele svědčí pouze nepřímé důkazy, které netvoří uzavřený řetězec. Soudy chybně posoudily nesprávně zjištěný skutkový stav (nebyla prokázána příčinná souvislost mezi uvedením v omyl a vznikem škody, nedošlo k obohacení stěžovatele); nedostatečně se vypořádaly s důkazy (s návrhy důkazů) ve prospěch stěžovatele, zejména neprovedly výslech svědka H.; stěžovatel byl odsouzen za jiný skutek, než pro který byl obžalován; v rámci řízení o podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona (podanému současně s dovoláním) nebylo vinou orgánů státu možné věc v zákonné lhůtě přezkoumat, protože spis ležel na Nejvyšším soudě v důsledku podání dovolání a nebyl předán Ministerstvu spravedlnosti; Nejvyšší soud dovolání odmítl a nesprávně přitom vyložil věc, navíc ji projednal v neveřejném zasedání, čímž zmařil stěžovateli možnost vysvětlit sporné okolnosti.
II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp.zn. 5 T 120/2002. Zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12.12.2002, sp.zn. 5 T 120/2002 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedm let. Trestného činu se podle zjištění krajského soudu měl dopustit tím, že v roce 2000 nechal vypracovat kupní smlouvu mezi prodávající společností IMMO-Průmyslová zóna Žebrák, spol. s r.o., zastoupenou jednatelem A. P. a kupující společností STORIZ, spol. s r.o., zastoupenou stěžovatelem jako jediným jednatelem a zajistil ověření podpisů na této smlouvě u notáře JUDr. Z. V. v Plzni. Několik dnů po smrti A. P. doručil tuto smlouvu Katastrálnímu úřadu v Berouně s návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na předmět koupě - parcelu č. 974/14 o výměře 50.000 m2 se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsané na LV č. 1301 pro k.ú. Ž. za kupní cenu 700.000,- Kč, pro společnost STORIZ, spol. s r.o. (dále jen "předmětné nemovitosti"), to vše ačkoliv věděl, že A. P. jako jednatel prodávající společnosti neuzavřel uvedenou kupní smlouvu, ani se neúčastnil ověření podpisů na ní a uzavření kupní smlouvy jen předstíral a poškozené obchodní společnosti IMMO-Průmyslová zóna Žebrák, spol. s r.o. tím způsobil škodu ve výši nejméně 17.500.000,- Kč.
Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině i výroku o trestu. Uvedl v něm, že soud I. stupně řádně nezjistil skutečný stav věci a zaměřil se pouze na nepřímé důkazy, a to na znalecký posudek Kriminalistického ústavu v Praze, který nikoliv najisto, ale pouze s určitou pravděpodobností, vyjadřuje závěr o pravosti podpisu A. P. Nevypořádal se dostatečně ani s rozpory v závěrech posudků dr. V. a Kriminalistického ústavu ohledně pravosti podpisu A. P. Skutečnost, že ostatní důkazy hovoří ve prospěch stěžovatele, soud nevzal v úvahu. Soud neodůvodněně odmítl návrh na provedení dalších důkazů (výslech svědka H., důkaz vyšetřovacím spisem Policie ČR ohledně trestné činnosti A. P. a posudek z oboru písmoznalectví).
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 7.4.2003, sp.zn. 11 To 21/03 napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody na pět a půl roku. Rozsudek odůvodnil tím, že v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nezjistil takové vady, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Byla dodržena všechna zákonná ustanovení, včetně těch, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu a jež zajišťují řádné zjištění skutkového stavu věci.
V řízení před krajským soudem bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu tak, aby bylo možno učinit správné skutkové i právní závěry. Krajský soud při provádění důkazů a jejich hodnocení postupoval v souladu s ust. § 2 odst. 5, 6 tr. řádu takovým způsobem, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku obžalovaného, že krajský soud nepřipustil provedení důkazu výpovědí svědka H. a další důkazy.
Provedení těchto důkazů by podle odvolacího soudu nepřineslo objasnění takových skutečností, které by mohly mít vliv na správnost skutkových závěrů o tom, že obžalovaný neuzavřel předmětnou kupní smlouvu a nezúčastnil se ověření podpisů na této smlouvě. Prokázané jednání obžalovaného krajský soud správně posoudil i po stránce právní a to jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona. Správnému rozhodnutí o vině však podle názoru odvolacího soudu zcela neodpovídalo rozhodnutí o trestu.
Krajský soud uložil obžalovanému v rámci trestní sazby trestu odnětí svobody na pět až dvanáct let trest ve výměře sedm let, tedy výrazně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby. Podstata pochybení spočívá v tom, že krajský soud přecenil výrazně v neprospěch obžalovaného zejména výši jím způsobené škody. Tato škoda sice více jak trojnásobně převyšuje hranici škody velkého rozsahu, ale jak bylo zjištěno ve věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 3 C 115/2001, lze očekávat, že škodlivý následek v dané trestní věci bude odčiněn, což snižuje stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného.
Navíc na obžalovaného se hledí jako na osobu dosud netrestanou. Trest se jevil s ohledem na výše uvedené skutečnosti nepřiměřeně přísný, takže Vrchní soud v Praze k odvolání obžalovaného zrušil celý výrok o trestu a sám ve věci rozhodl.
Stěžovatel napadl tento rozsudek dovoláním. Zaměřil jej proti výroku o vině i proti výroku o trestu a odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Uvedl, že právní posouzení skutku neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, neboť ten znaky trestného činu podvodu nevykazuje. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by existovala jediná konkrétní osoba, jež byla jeho jednáním podvedena. Podle stěžovatele nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním osoby, kterou by uvedl v omyl a vznikem škody. Pokud by měl být uveden v omyl katastrální úřad, musel by být před soudem proveden důkaz, že fyzická osoba, rozhodující o návrhu na vklad vlastnického práva, jednala v omylu, což se nestalo. Soud I. stupně dále chybně vycházel z toho, že stěžovatel sám sebe obohatil, protože není žádný důkaz o tom, že by měl z obohacení obchodní společnosti STORIZ, spol s r.o. jakýkoliv prospěch.
Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 28.1.2004, sp.zn. 8 Tdo 42/2004, odmítl, v podstatě proto, že stěžovatelem uváděné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu neshledal.
III. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovolání stěžovatele odmítl proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu; ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je proto zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného (ústavního stěžovatele) a otázka, která má být v dovolání řešena není po právní stránce zásadního významu. Z obsahu ústavní stížnosti se naznačuje, že stěžovatel nerozlišuje otázku přípustnosti dovolání [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu] na straně jedné a na straně druhé skutečnost, že odvolatel může s dovoláním uspět jen za předpokladu, že je dán některý z výslovně stanovených důvodů podle § 265b odst. 1 písmena a) až l tr. řádu. Věc nebyla projednána ve veřejném zasedání, protože podle § 265r odst. 1 písmeno a) tr. řádu lze rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§ 265i odst. 1 tr. řádu) učinit v neveřejném zasedání.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že dostál v souzené věci své přezkumné povinnosti. Obsáhle se ve smyslu ust. § 254 odst. 1 tr. řádu zabýval všemi námitkami a vznesenými návrhy v podaném odvolání. V této souvislosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatel převzal předvolání k hlavnímu líčení i s obžalobou dne 6.11.2002. Hlavní líčení, nařízené na 25.-27.11.2002, bylo dne 26.11.2002 odročeno na 12.-13.12.2002 a rozsudek byl vyhlášen 12.12.2002; stěžovatel i jeho obhájce tedy měli dostatek času spis prostudovat, včetně znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze. Pokud jde o neprovedený výslech svědka H., v ústavní stížnosti stěžovatel nově uvádí, že tento svědek měl od A. P. převzít peníze k úhradě dluhu tentýž den, kdy od stěžovatele inkasoval kupní cenu za předmětné pozemky. Soud však posuzoval návrh na výslech svědka ve vztahu k jednání mezi A. P. a stěžovatelem o prodeji pozemku, tedy k jiné skutečnosti, než uvádí v ústavní stížnosti. V ostatním soud odkázal na obsah kmenového spisu.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Porušení stěžovatelových základních práv v napadených rozhodnutích zjištěno nebylo. Z obsahu ústavní stížnosti naopak vyplývá, že se stěžovatel domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností - tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se zabýval odvolací soud a s nimiž se tento soud v odůvodnění vypořádal. Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti skutkovým a právním závěrům učiněným před soudem I. stupně i soudem odvolacím, jež však obecné soudy dostatečně a srozumitelně odůvodnily.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl.1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl.1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v příslušných ustanoveních zákona (§ 125 tr. řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Ústavní soud poukazuje na obsah spisu Krajského soudu v Praze sp.zn. 5 T 120/2002, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že jak Krajský soud v Praze, tak Vrchní soud v Praze prováděly obsáhlé dokazování. Přitom je zřejmé, že krajský soud nezaložil svá skutková zjištění jen na znaleckém posudku Kriminalistického ústavu v Praze, jak namítá stěžovatel. Uvedený posudek dovodil, že sporné podpisy na kupní smlouvě, na návrhu na vklad do katastru nemovitostí a v ověřovací knize notáře nejsou s vysokou pravděpodobností pravým podpisem A. P., ale napodobeninou jeho pravého podpisu; záměrné komolení podpisu A. P., rovněž namítané stěžovatelem, je velmi nepravděpodobné. Kromě toho měl však soud k dispozici i další znalecké posudky, které dospěly v podstatě ke stejným závěrům jako posudek Kriminalistického ústavu a další důkazy, popisující okolnosti případu, na jejichž základě mohl krajský soud učinit spolehlivý závěr o vině obžalovaného. Pokud jde o důkazy, které provedeny nebyly (výslech svědka H., vyšetřovací spis Policie ČR ohledně trestné činnosti A. P., posudek z oboru písmoznalectví), soudy dostatečně odůvodnily, proč se tak stalo; provedení těchto důkazů by totiž nepřineslo objasnění takových skutečností, které by mohly mít vliv na správnost učiněných skutkových závěrů. Z provedeného dokazování pak soudy vyvodily náležité právní závěry, a úvahy, které k nim vedly, rovněž řádně odůvodnily. V tomto směru jim nelze vytknout žádnou zjevnou nesprávnost, nelogičnost, ani to, že by některou relevantní okolnost nebo důkaz opominuly, nebo že by některé výsledky dokazování nevzaly v úvahu. Jejich rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo, jsou odrazem nezávislého soudního rozhodování, jež z mezí ústavnosti nevybočilo.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu, zejména jeho tvrzení, že Nejvyšší soud dovolání "fakticky" zamítl, jestliže výrok o vině ponechal v platnosti. Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval v intencích hlavy sedmnácté tr. řádu. Jestliže - správně - shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b trestního řádu, nezbylo mu, než dovolání odmítnout, takže jeho postup byl v souladu s příslušnými ustanoveními zákona a byl i ústavně konformní.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že ministerstvo spravedlnosti neprojednalo včas jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, je pravdou, že se tak stalo pro nedostupnost trestního spisu, který v té době byl u Nejvyššího soudu. Stížnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek však není prostředkem k ochraně práva ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek poskytnutý stěžovateli, nýbrž o specifické právo ministra spravedlnosti; ostatně sám podnět k podání stížnosti pro porušení zákona za prostředek k ochraně práva nelze vůbec považovat (srov. odůvodnění nálezu sp.zn.
II. ÚS 101/95
, www.judikatura.cz). Proto postupem ministerstva spravedlnosti - z hlediska ústavního - nemohlo být do stěžovatelových základních práv daných ústavním pořádkem České republiky zasaženo.
V předmětné věci tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustily se ani svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud rovněž neshledal, že by byly jejich závěry v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení žádného z ustanovení Listiny, jichž se stěžovatel dovolával, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu