Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 14/04 ECLI:CZ:US:2004:1.US.14.04 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming police provocation and fair trial violations in drug trafficking case.

Numero d'incarto I.ÚS 14/04
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by a drug trafficker against lower court rulings. The appellant argued that police officers acting as undercover agents engaged in illegal provocation, violating fair trial rights under Article 6 of the ECHR and the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court rejected these claims, noting that the evidence gathering strictly followed the Criminal Procedure Code provisions effective at the time, distinguishing this case from prior rulings on police provocation. Consequently, the Court found no violation of constitutional rights and ruled the appeal inadmissible.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Police provocation does not constitute a violation of fair trial rights when evidence is gathered in accordance with statutory provisions currently in force.

Parole chiave

Generato dall'IA
police provocation fair trial rights undercover agents drug trafficking constitutional complaint Criminal Procedure Code evidence admissibility

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 39 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení čl.
čl. 90 Ústavy ČR
čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, Ústavní soud nepovažuje tuto výtku za důvodnou, neboť zmíněný článek nepředstavuje subjektivní základní právo, kterého by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti.
§ 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu
§ 259 odst. 3 trestního řádu
§ 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona
§ 9 odst. 2 trestního zákona
§ 8 odst. 1 trestního řádu
§ 158b až § 158f trestního řádu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 3 To 400/2003, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 1 T 49/2003, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností se M. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") a Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.

V záhlaví uvedeným rozsudkem odvolací soud, podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zrušil v celém rozsahu shora zmíněný rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. Odvolací soud podle § 259 odst. 3 TrŘ nově rozhodl tak, že stěžovatele a obviněné J. V. a P. S. uznal vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ, spáchaným formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen peněžitý trest 50 000,-- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o zabrání věcí doličných (inzulínové stříkačky, 1,02 g marihuany a 283,50 g chemické látky s obsahem methamfetaminu, ephedrinu a dalších příměsí).

Obecné soudy vyšly ze skutkového zjištění, že stěžovatel se dne 12. 6. 2002 sešel v Jindřichově Hradci se státním příslušníkem Rakouska (osobou jednající v zájmu Policie ČR při výkonu předstíraného převodu věci), vystupujícím pod jménem Peter. Po jednání s ním, za účasti další takové osoby, mu přislíbil obstarání většího množství pervitinu. Do této rámcové dohody zasvětil spoluobviněného J. V., od něhož získal kontakt na P. S., který měl pervitin obstarat. S osobami jednajícími v zájmu Policie ČR, při předstíraném převodu věci, se znovu sešel dne 2. 9. 2002 v Rakouské republice a dne 21. 9. 2002 v Mikulově, společně s J. V.. Při těchto schůzkách byla upřesňována dohoda o dodání pervitinu a stěžovatel předal předstírajícím zájemcům o pervitin 3 ks sáčků s 0,66 g bílé látky obsahující 72 % methamfetaminu (pervitinu) a stopové množství ephedrinu, 0, 44 g látky obsahující 62,4 % methamfetaminu a 8,8 % ephedrinu a 0,3 g hnědé látky obsahující 48,4 % methamfetaminu a 25,1 % ephedrinu. Dne 5. 10. 2002 v Teplicích bylo upřesněno konečné množství dodaného pervitinu, jeho ceny a způsobu jeho předání, které s osobami jednajícími v zájmu Policie ČR provedli stěžovatel a J. V.. O výsledku jednání informovali (stěžovatel a J. V.) také P. S., který kolem 15 hod. v Jaselské ulici prostřednictvím další osoby, jejíž totožnost nebyla zjištěna, předal předstírajícím zájemcům o koupi pervitinu do jejich osobního automobilu igelitový sáček s 289,43 g bílé krystalické látky obsahující 62,7 % methamfetaminu a 6 % ephedrinu (přičemž nebyl zjištěn přesný původ této drogy), za což mělo být do rukou stěžovatele vyplaceno 8 400 EUR. K vyplacení této částky již nedošlo, neboť vzápětí všichni obžalovaní, v obavě před vyzrazením tohoto jednání, spočívajícího v neoprávněném prodeji drogy, opustili smluvená místa, takže nakonec nebyla realizována ani další část smluveného předstíraného převodu drogy, která měla spočívat v konečném předání celkem 1 000 g pervitinu a v jeho zaplacení stěžovateli a v zaplacení provize stěžovateli nad rámec smluvené ceny. Zmíněných 289,43 g drogy bylo formálně předáno orgánům Policie ČR, a tak došlo k jejímu zajištění.

Pro úplnost je nutno uvést, že proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podali všichni tři spoluobžalovaní, tedy včetně stěžovatele, dovolání, která byla usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1176/2003, odmítnuta z důvodu, že v dovoláních byly uplatněny jiné dovolací důvody, než které mají na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k), l) TrŘ.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl k uvedenému jednání vyprovokován Policií ČR, což považuje za exces z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a spravedlivý proces. Za výrazné pochybení považuje to, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na výslech rakouských policistů - osob jednajících v zájmu Policie ČR a výslech policisty, který zpracovával úřední záznamy o tom, že se má (stěžovatel) zabývat prodejem pervitinu. Stěžovatel je toho názoru, že zásah policie a jeho použití v trestním řízení jej zbavilo práva na spravedlivý proces, což odvozuje od závěru Evropského soudu pro lidská práva ve věci Teixeira de Castro a další proti Portugalsku.

K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, který odkázal na obsah svého rozsudku, zejména na str. 8, kde se k námitkám stěžovatele vyjádřil. V této souvislosti konstatoval, že se jedná o obsahově stejné námitky, jaké stěžovatel uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Na závěr navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že se jednalo o policejní provokaci. Jak je zřejmé z napadených rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu, obecné soudy celou věc posuzovaly v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, týkající se tzv. policejní provokace, na kterou poukázal v ústavní stížnosti i stěžovatel (zejména nález

sp. zn. III. ÚS 597/99

in Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, č. 97, Praha 2001). Obecné soudy konstatovaly, že v projednávaném případě byla skutková situace zcela odlišná od zmíněného nálezu Ústavního soudu. Ze záznamů o sledování a odposlechu je dostatečně prokázáno, že ve svém souhrnu to bylo právě jednání obžalovaných (tedy i stěžovatele), co rozhodlo o druhu obchodovaného zboží, jeho množství, ceně, postupném předání sjednaného množství v několika dávkách a také o místě, způsobu a konspiraci předání. Navíc s účinností od 1. 1. 2002 obsahuje trestní řád právní úpravu operativně pátracích prostředků a podmínek jejich použití (§ 158b až § 158f TrŘ), tzn. že v případě stěžovatele a ostatních spoluobviněných postupovala policie způsobem zákonem upraveným a výslovně povoleným, na rozdíl od zmíněného nálezu Ústavního soudu, kdy v době jeho vydání tato právní úprava neexistovala (str. 8 rozsudku odvolacího soudu a str. 11 - 12 rozsudku soudu prvního stupně). Ústavní soud dospěl k závěru, že neobstojí stěžovatelem tvrzená porušení jeho ústavně zaručených základních práv, neboť v projednávané věci nešlo o policejní provokaci. Získávání a shromažďování důkazů bylo prováděno v souladu a za použití prostředků, které jsou obsaženy v trestním řádě a odsouzení stěžovatele bylo tedy založeno na zákonně získaných důkazech.

K tvrzení, že obecné soudy zamítly návrh stěžovatele na výslech osob jednajících ve prospěch Policie ČR - rakouských policistů a policisty pořizujícího úřední záznamy, Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy, ale mají povinnost neprovedení navrženého důkazu odůvodnit. V projednávané věci obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč nebyly provedeny zmíněné důkazy navržené obhajobou a lze na ně odkázat (str. 10 - 11 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 - 9 rozsudku odvolacího soudu). V jejich postupu nelze spatřovat porušení stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu (čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny).

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, Ústavní soud nepovažuje tuto výtku za důvodnou, neboť zmíněný článek nepředstavuje subjektivní základní právo, kterého by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti. Jedná se pouze, již z důvodu jeho systematického začlenění, o organizační princip činnosti soudů (nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 60/01

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 23, str. 232).

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu