Constitutional complaint dismissed as manifestly unfounded due to lack of constitutional violation in sentencing review.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint as manifestly unfounded. The applicant argued that the Supreme Court violated his rights by finding a statute of limitations for judicial rehabilitation had expired. The court rejected this claim because the Supreme Court's decision was based on a clear legal interpretation of the Rehabilitation Act, which explicitly requires adherence to the statutory time limit. Consequently, the court found no constitutional violation and upheld the lower court's ruling.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is manifestly unfounded and must be rejected if the Constitutional Court finds no interference with the applicant's fundamental rights or freedoms based on the reasoning of the lower court.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
III. ÚS 434/03
Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele J. M., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti výroku pod bodem I) rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. června 2003 sp. zn. 4 Tz 76/2003, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel se domáhal zrušení výroku označeného rozsudku, jímž Nejvyšší soud ČR vyslovil, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 9. října 2002 sp. zn. 1 Rt 1/2002 byl podle § 268 odst. 2 trestního řádu porušen zákon v ustanovení § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch obviněného. Uvedl, že podle jeho přesvědčení tímto rozhodnutím byla porušena práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když neoprávněně bylo konstatováno, že vyslovením účasti stěžovatele na rehabilitaci byl obcházen zákon a že pro předložení návrhu na soudní rehabilitaci nebyla dodržena lhůta. Poukázal na skutečnost, že byl dne 28. června 1951 uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti - výkonu vojenské služby, poněvadž mu v tom bránilo jeho náboženské přesvědčení, dne 16. března 2000 proto učinil podnět ke stížnosti pro porušení zákona v souvislosti s uvedeným odsouzením. S ohledem na to, že od příslušného ministerstva neobdržel odpověď, obrátil se na soud s návrhem na přezkum rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb., současně požádal o přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 6 cit. zákona o soudní rehabilitaci. Návrhu nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 46/2000
, uveřejněným pod č. 279/2001 Sb., vyhověno nebylo. Okresní soud v Lounech pak dne 9. října 2002 usnesením sp. zn. 1 Rt 1/2002 vyslovil, že je účasten soudní rehabilitace dle § 1 a § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. Proti tomuto rozhodnutí, jakož i proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května 2002 sp. zn. 5 To 86/2002, jímž jmenovaný soud zrušil pravomocný rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech ze dne 28. června 1951 sp. zn. Vt 127/51, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, přičemž stížnosti bylo vyhověno výrokem I), proti němuž směřuje ústavní stížnost. Zrušením rozhodnutí o jeho soudní rehabilitaci pro nedodržení lhůty stanovené v § 6 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci se cítí navrhovatel dotčen ve svých právech, neboť dle jeho přesvědčení v řízení dle § 33 odst. 2 cit. zákona žádná lhůta stanovena není.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní práv nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného výroku rozsudku Nejvyššího soudu ČR zásah do práva, kterého se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. V odůvodnění svého rozhodnutí označený soud vyčerpávajícím způsobem vysvětlil důvody, pro které lze aplikovat ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990, o soudní rehabilitaci, v platném znění - tj. při splnění zákonných podmínek a pouze při zachování lhůty, která je stanovena v § 6 odst. 1 cit. zákona, jakož i skutečnosti, z nichž bylo zjištěno, že lhůta zachována nebyla. V tomto směru také důvodně poukázal mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 46/2000
. Na označené odůvodnění lze proto v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2003