Constitutional Court dismisses appeal as it does not substantially exceed personal interest under § 75(2)(a) of the Constitutional Court Act.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a district court judgment awarding damages. The applicant argued that the court's failure to locate his residence and appoint a guardian violated his rights, claiming the case's significance far exceeded his personal interest. The court found that the lower court had diligently attempted to serve documents and only appointed a guardian after exhausting standard methods, meaning the applicant had not exhausted all legal remedies. Consequently, the court ruled that the complaint did not meet the strict criteria for the exception allowing acceptance without exhausting remedies.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means, unless the complaint substantially exceeds the applicant's personal interest, a high threshold not met in standard civil disputes.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
II.ÚS 556/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jiřího Nykodýma soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. L. K., proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 6. 1. 2003, č. j. 8 C 32/2002-85, za účasti Okresního soudu v Klatovech, jako účastníka řízení,
t a k t o:
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. prosince 2003 se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného rozsudku okresního soudu, kterým byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 12.700,- Kč s příslušenstvím a částku 7.530,- Kč na nákladech řízení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatel tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím, jakož i postupem soudu v řízení, byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se dovolává aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť se domnívá, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se o existenci uvedeného rozsudku, jakož i o skutečnosti, že byl v předmětném řízení pro neznámý pobyt zastoupen opatrovníkem, dozvěděl až od soudního exekutora provádějícího výkon rozhodnutí. Stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že nevyvinul dostatečné úsilí, aby zjistil místo jeho pobytu a zajistil doručení předvolání k nařízenému jednání i rozsudku. Místo toho stěžovateli v řízení ustanovil ve smyslu § 29 odst. 3 o. s. ř opatrovníka, ačkoli pro to nebyly dodrženy podmínky, přičemž opatrovník se hned po vyhlášení rozsudku vzdal práva odvolání a v rozporu se svými povinnostmi nedbal jeho zájmů. Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku nesprávného postupu soudu mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva před soudem. Věc nebyla projednána v jeho přítomnosti, nemohl se k ní před soudem osobně vyjádřit a nebyli vyslechnuti svědci, jejichž výslech hodlal navrhnout. Tvrzení, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, odůvodňuje tím, že nebyl-li by necitlivý a formalistický postup při posuzování podmínek pro ustanovení opatrovníka účastníku řízení soudu jako protiústavní vytknut, mohl by vést k tomu, že i v řízeních o peněžních plněních nepoměrně vyšších by soud postupoval obdobně nesprávně jako v této věci.
Okresní soud v Klatovech ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 7. 2004 uvedl, že k ustanovení opatrovníka bylo přistoupeno zcela v intencích § 29 odst. 3 o. s. ř., a to proto, že se standardní cestou (a to opakovaně i policejním orgánům) nedařilo doručovat stěžovateli soudní písemnosti na známé adresy. Doručování písemností stěžovateli bylo více než problematické. Problémy s doručováním se vyskytly již ve fázi tzv. rozkazního řízení. V řízení před soudem se sice v období mezi 6. 3. 2002 a 17. 5. 2002 dařilo stěžovateli písemnosti doručovat, pokusy o doručení předvolání k dalším nařízeným jednáním však již byly bezúspěšné. Soud se předtím, než ustanovil opatrovníka, opakovaně pokusil zjistit místo pobytu stěžovatele, kde by si přebíral soudní písemnosti. Při pokusu o doručení předvolání k jednání, které se mělo konat dne 25. 9. 2002, OO Policie ČR Přeštice provedeným šetřením v místě bydliště stěžovatele dotazem na jeho otce zjistilo, že stěžovatel měl být v době doručování "údajně pracovně mimo své trvalé bydliště a není známo kde, kdy se vrátí, případně kde se v současné době zdržuje". OO Policie ČR Klatovy poté ještě podáním ze dne 12. 11. 2002, doručeným soudu dva dny po vydání usnesení o ustanovení opatrovníka, sdělilo, že bylo provedeno několik pokusů o doručení poštovní obsílky na druhou známou adresu stěžovatele, stěžovatel však nebyl ani jednou zastižen, přičemž dle zjištění se měl zdržovat ve firmě VETAMIX v D. jen občas. O existenci ostatních provozoven, které stěžovatel zmiňuje v ústavní stížnosti, soud neměl žádnou povědomost a ani stěžovatel v rámci nalézacího řízení tuto skutečnost soudu nesděloval. Ústavní stížnost okresní soud považuje za nedůvodnou.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky pro její projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně podmínek ustanovení § 75 odst. 1.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou pak stanoveny výjimky z této zásady.
Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud ve věci postupoval podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť je přesvědčen, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Dle citovaného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, přestože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práva, pokud stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Protože posouzení toho, zda je dán podstatný přesah osobního zájmu stěžovatele, nespadá pod žádnou z kautel v působnosti soudce zpravodaje podle § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla tato otázka posouzena v senátě (viz např. usnesení ve věci
sp. zn. II. ÚS 143/2000
).
K otázce podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele Ústavní soud judikoval, že toto ustanovení představuje "výjimku z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem" (srov. např. nálezy ve věcech
sp. zn. II. ÚS 193/94
,
II. ÚS 15/95
). Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že pod pojmem podstatný přesah zájmů lze chápat zejména situace, v nichž je potřebný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu, aplikovaný právní předpis pravidelně vyvolává potíže v praxi a vyžaduje novelizaci předpisů, věc se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo množství soudních sporů, nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu
Žádný ze shora zmiňovaných znaků podmiňujících aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu však v projednávané věci není, jak je zřejmé, naplněn. Řízení
u okresního soudu bylo standardním občansko-právním sporem souvisejícím se závazkovým vztahem mezi žalobcem a žalovaným (stěžovatelem). Stěžovatel věděl, že se na něm vedlejší účastník domáhá uhrazení sporné částky a že z tohoto důvodu proti němu podal žalobu, kterou se soudu nakonec podařilo stěžovateli doručit, a k níž se stěžovatel písemně vyjádřil. Bylo mu tedy známo, že mu v rámci tohoto řízení budou doručovány i další písemnosti. Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 32/2002, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, rovněž vyplývá (zejm. z č. l. 59, 63, 66, 69), že soud stěžovateli ustanovil opatrovníka až poté, co se mu opakovaně bezvýsledně snažil doručit písemnosti na zjištěné adresy a že provedl i nejrůznější šetření za účelem zjištění pobytu stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatele a splnění podmínek pro postup ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu