Constitutional Court dismisses appeal claiming bankruptcy law denial of costs violates equal treatment rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected a constitutional complaint filed by a creditor against a bankruptcy court's refusal to award litigation costs. The creditor argued that denying costs while allowing the bankruptcy administrator to claim them violated the principle of equal treatment under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled that the complaint was clearly unfounded because the lower courts correctly applied the specific bankruptcy statute, and mere disagreement with their legal conclusions does not constitute a violation of fundamental rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona: A constitutional complaint is deemed clearly unfounded and dismissed when the applicant's claim of a violation of fundamental rights is based solely on a disagreement with the legal conclusions of lower courts without evidence of an actual infringement.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
III. ÚS 454/02
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P.,
spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
9. dubna 2002, sp. zn. 13 Cmo 206/2001, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
13. června 2001, sp. zn. 55 Cm 8/96, spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 25a odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve věci o určení existence pohledávky a práva na oddělené uspokojení za úpadcem J., a. s., pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2002 (13 Cmo 206/2001-40), jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2001 (55 Cm 8/96-28) ve výroku III
o nákladech řízení a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka tvrdila, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva zaručeného čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kterým je zaručena rovnost účastníků řízení před soudem, a to rozhodováním o náhradě nákladů soudního řízení. Stěžovatelka brojila proti ustanovení § 25a odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV), které je k příslušným ustanovením občanského soudního řádu (§ 142 a násl.) ve vztahu zvláštního ustanovení k ustanovením obecným, kdy ve sporu o pravosti, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci konkursní podstaty právo na náhradu nákladů řízení, narozdíl od správce konkursní podstaty, jemuž se v případě úspěchu přiznává, s ohledem
na § 142 o. s. ř., právo na náhradu nákladů řízení; podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů. Stěžovatelka s odkazem na čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil, a současně aby bylo zrušeno ustanovení § 25a odst. 1 ZKV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítne [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona].
Ze samotné ústavní stížnosti ani z obsahu napadeného usnesení obecných soudů obou stupňů zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky shledán nebyl. Vrchní soud v Praze se ve svém rozhodnutí zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které uvedla v rámci odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze, a své rozhodnutí také vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Je třeba uvést, že s ohledem na ustanovení ZKV nelze námitky stěžovatelky rozváděné v ústavní stížnosti, které jsou pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů, shledat z ústavněprávního hlediska jako porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, když účelem ZKV je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§ 1 ZKV). Jestliže obecné soudy ústavně konformním způsobem aplikovaly platné zákonné ustanovení (ZKV) a svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily (§ 157, § 169 o. s. ř.), nelze takovýto postup obecných soudů považovat za porušující ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. Jde o závěr, na nějž lze dále odkázat a jemuž, s ohledem na vpředu vyložené zásady, nelze z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Pro výše uvedené byla ústavní stížnost stěžovatelky shledána jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona] a bylo o ní rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky na zrušení ustanovení § 25a odst. 1 ZKV. Jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. srpna 2002