Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 582/02 ECLI:CZ:US:2003:2.US.582.02 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to exhaustion of remedies via pending appeal.

Numero d'incarto II.ÚS 582/02
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against lower court rulings on fraud and unauthorized business. The applicant argued violations of fundamental rights, but the Court found the appeal to the Supreme Court was the final legal remedy. Since the Supreme Court had not yet decided on the appeal, the applicant had not exhausted all statutory means of protection required for admissibility.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

According to Article 87(1)(d) of the Constitution and Section 75 of the Act on the Constitutional Court; the principle of subsidiarity requires exhaustion of all legal remedies, making a constitutional complaint inadmissible if a final appeal is pending.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies subsidiarity principle constitutional complaint admissibility final appeal pending legal certainty Czech Constitutional Court Article 87 Constitution

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Article 87(1)(d) of the Constitution
Article 2(2) of the Constitution
b) trestního zákona a trestným činem podvodu dle § 250 odst.
Article 8(2) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 6 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Section 75(1) of Act No. 182/1993 Coll.
Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst.
Section 43(1)(e) of Act No. 182/1993 Coll.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Decision No. 32/2003 Coll.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Z. B., zastoupeného advokátem Mgr. T. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 1 T 14/2000, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 3 To 137/2001, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se návrhem ze dne 28. 8. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2002, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 2 odst. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 1 T 14/2000, uznal Krajský soud v Brně stěžovatele vinným trestným činem neoprávněného podnikání dle § 118 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku a zařadil ho do věznice s ostrahou. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a trestným činem neoprávněného podnikání dle § 118 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. Za to ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti na dobu osmi roků. Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností.

K dotazu Ústavního soudu Krajský soud v Brně sdělil, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání. Dne 17. 2. 2003 bylo ověřeno, že Nejvyšší soud o dovolání doposud nerozhodl.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci nejsou. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatele nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.

Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2003 JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj