Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 729/02 ECLI:CZ:US:2004:1.US.729.02 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and illegal evidence use in fraud case.

Numero d'incarto I.ÚS 729/02
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of counterfeiting currency. The defendant argued that the use of telephone records obtained under outdated procedural rules violated his rights, and that police actions constituted provocation. The court found that the specific circumstances of this case did not match the precedents cited by the complainant and that the police response was a reaction to the suspect's own initiative rather than provocation. Consequently, the court determined that the trial procedures complied with the Constitution and the Convention on Human Rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the specific facts of the case do not align with established precedents regarding procedural violations or police provocation, and when the trial proceedings were conducted in accordance with the law and guaranteed fair process rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal telephone records admissibility police provocation defense fair trial rights counterfeiting currency case procedural law compliance unconstitutional complaint rejection

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
čl. 13 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. J. Malenovského a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. S., zastoupeného JUDr. H. M., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 3 To 104/02, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 45 T 29/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") bylo zamítnuto odvolání I. S. (dále jen "stěžovatel") proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně"), kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání deseti let a byl mu uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 18. 6. 2001 v době od 16.00 hod. do 16. 15 hod. v Praze 9, na parkovišti před motorestem D 11 u benzinového čerpadla Benzina, obžalovaný ing. J. Š.prodal J. V. [svědek ve smyslu § 55 odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ")], za částku 490 000,-- Kč, celkem 442 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě po 100 amerických dolarů (dále jen "USD"), o celkové nominální hodnotě 44 200,-- USD, tj. 1 741 612,60 Kč. Obžalovaný M. S. a stěžovatel si padělané bankovky opatřili nezjištěným způsobem a v blíže nezjištěné době. M. S., za přítomnosti stěžovatele, předal tyto peníze téhož dne, tj. 18. 6. 2001, ing. J. Š. na parkovišti Centrum Černý Most v Praze 9. Po předání peněz následovali ing. J. Š. ve svém vozidle Opel Vectra na místo schůzky ing. J. Š. s J. V., kde v zaparkovaném voze čekali cca 20 min. na uskutečnění transakce. Poté, co Policie ČR zadržela ing. J. Š., místo činu nápadně rychle opustili a následně byli zadrženi zásahovou jednotkou Policie ČR.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaného usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně pro porušení čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). S poukazem na nálezy Ústavního soudu ČR,

sp. zn. II. ÚS 502/2000

,

sp. zn. IV. ÚS 536/2000

a

sp. zn. IV. ÚS 78/2001

, považoval postup soudu, který provedl důkaz výpisy z telefonních hovorů za období od 1. 6. 2001 do 18. 6. 2001, získaný na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 k vydání záznamů telekomunikačního provozu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 20 Nt 1152/2001, který byl vydán před účinností novely trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., za protiústavní, porušující čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále uvedl, že skutek, který je mu kladen za vinu, byl vyprovokován příslušníkem Policie ČR, jenž kontaktoval ing. J. Š. a požadoval dodání padělaných USD v množství asi 50 000,-- USD. Opakovaným nátlakem donutil ing. J. Š. k realizaci prodeje padělaných bankovek. Ve spise se nenachází jediný důkaz, z něhož by bylo patrno, zda policista v rámci tzv. předstíraného převodu postupoval v souladu s právními a interními předpisy Policie ČR. V tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 597/99

, z něhož vyplývá, že pokud zásah státu do skutkového děje ve svém souhrnu tvoří trestný čin, jedná se o porušení čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Podle názoru stěžovatele jsou odůvodnění napadených rozhodnutí sice rozsáhlá, ale ve své podstatě postrádají náležitosti uvedené v § 125 odst. 1 a v § 134 odst. 2 TrŘ. Tím porušují jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, vylučující libovůli soudů v rozhodování.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a spis Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 29/2001.

Městský soud v Praze odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozsudku ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 45 T 29/2001, a na protokoly z hlavního líčení.

Vrchní soud v Praze konstatoval, že se jako odvolací soud již zabýval námitkami, které jsou opakovány v ústavní stížnosti a prolínají se celým trestním řízením, zejména že šlo o policejní provokaci. V tomto směru odkázal na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, v němž uvedl, shodně jako soud prvního stupně, že nešlo o policejní provokaci, že tedy trestný čin nebyl záměrně vyvolán. Konečná zjištění byla na základě zákonných důkazů v intencích § 2 odst. 5 TrŘ a hodnocení důkazů soudem prvního stupně odpovídá § 2 odst. 6 TrŘ. Rovněž tvrzení stěžovatele, podle kterého odůvodnění usnesení odvolacího soudu je příliš stručné, není opodstatněné, neboť je z hlediska § 134 odst. 2 TrŘ dostačující. Na závěr uvedl, že argumentace ústavní stížnosti není přesvědčivá a citovaná základní práva a svobody nebyla porušena. Z tohoto důvodu navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 45 T 29/2001, Ústavní soud nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených rozhodnutí, pokud jde o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o vině a trestu. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.

Námitce stěžovatele, že postupem obvodního soudu, který provedl důkaz výpisy z telefonních hovorů, získanými na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 20 Nt 1152/2001, byl porušen čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze přisvědčit. Jestliže v tomto směru poukazoval stěžovatel na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezech

sp. zn. II. ÚS 502/2000

,

sp. zn. IV. ÚS 536/2000

a

sp. zn. IV. ÚS 78/2001

, pak nelze než konstatovat, že každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností a argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoli, byť i zdánlivě podobný, případ. Situace, které nastaly ve zmiňovaných nálezech, na souzenou věc nedopadají, neboť se v nich jednalo o situaci před sdělením obvinění, kdy při hlavním líčení byly provedeny důkazy výpisem z telefonních účtů stěžovatelů (číslo volané stanice, datum a čas počátku hovoru, doba trvání hovoru atd.), aniž by orgány činné v trestním řízení postupovaly, při získání těchto důkazů, podle § 88 TrŘ. V projednávaném případě však orgány činné postupovaly při získávání záznamů telekomunikačního provozu, tj. dalších údajů evidovaných při registraci telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétním osobám (výpis příchozích a odchozích hovorů, údaje o použitých telekomunikačních službách atd.) v souladu s § 88 odst. 1, 2 TrŘ. Po sdělení obvinění Obvodní soud pro Prahu 9 vydal, podle § 88 odst. 1, 2 TrŘ, na základě žádosti státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, shora uvedený příkaz k vydání záznamů telekomunikačního provozu za období od 19. 1. 2001 do 19. 6. 2001. Jestliže pak byl, na základě tohoto příkazu, u soudu prvního stupně proveden důkaz výpisem z telefonních hovorů za období od 1. 6. 2001 do 18. 6. 2001, jednalo se o ústavně konformní postup, jímž nedošlo k namítanému porušení čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedeného je patrno, že v daném případě postup obvodního soudu, který provedl důkaz výpisem z telefonních hovorů, nemohl vyvolat stav popsaný v uvedených nálezech Ústavního soudu, neboť se v nich jedná v zásadě o jiný případ.

Neobstojí ani stěžovatelovo tvrzení o údajné policejní provokaci a z toho plynoucí stěžovatelem namítané porušení čl. 39 Listiny a čl. 7 Úmluvy. V projednávaném případě se o policejní provokaci nejednalo. Postup policejního orgánu nevyvolal stav popsaný ve stěžovatelem uváděném nálezu Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 597/99

, neboť příslušník Policie ČR, v daném případě svědek J. V., nic nevyprovokoval. Na základě anonymního telefonátu kontaktoval obžalovaného ing. J. Š., který sám navrhl, aniž by byl ze strany svědka J. V. k něčemu nucen, že mu prodá 50 000,-- padělaných USD a navrhl místo provedení transakce. Byl to tedy právě ing. J. Š., kdo stanovil peněžní částku, termín a datum schůzky. Policejní aktivita byla pouze reakcí na jednání ing. J. Š., který naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. b) TrZ, spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu a usnesení soudu odvolacího. Obecné soudy se touto námitkou stěžovatele ve svých rozhodnutích zabývaly a jejich odůvodnění jsou přesvědčivá a ústavně konformní.

Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces, byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny), rovné postavení stěžovatele bylo v řízení před soudem zajištěno a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Jednání byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich mohl účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, dostatečně se vypořádal s námitkami stěžovatele v podaném odvolání, posoudil všechny skutečnosti i provedené důkazy a dospěl k závěru, který řádně odůvodnil. Rovněž z napadeného rozsudku obvodního soudu vyplývá, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Napadený rozsudek obvodního soudu je vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněn a nelze v něm shledávat stěžovatelem namítanou libovůli. V tomto směru nelze než uzavřít, že postupem soudů obou stupňů a napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu