Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 169/01 ECLI:CZ:US:2002:3.US.169.01 Generato dall'IA

Constitutional Court quashes lower court ruling for failing to serve fee notice on parties, dismissing constitutional law amendment request.

Numero d'incarto III.ÚS 169/01
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Parzialmente accolto (Partially Allowed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court quashed the lower court's decision to suspend proceedings due to unpaid fees because the fee notice was only served to the legal representative, not the parties themselves. The plaintiffs argued this violated their right to a fair trial and the independence of the judiciary, citing a previous precedent regarding direct service requirements. The Court agreed on the procedural error but rejected the constitutional amendment request as inadmissible because the constitutional violation stemmed from the Civil Procedure Code, not the fee statute itself.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 49 odst. 1 obč. ř.; čl. 36 odst. 1 Listiny; čl. 90 Ústavy: Failure to serve a notice to pay court fees directly to the parties, rather than only to their legal representative, constitutes a violation of the right to a fair trial and judicial independence.

Parole chiave

Generato dall'IA
court fees suspension service of notice legal representative fair trial right constitutional amendment procedural error inadmissible request

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích
§ 49 odst. 1 obč. soudního řádu
bylo v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 obč. soudního řádu,
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 90 Ústavy České republiky
v rozporu s ustanovením čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen
§ 82 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Soudní poplatky ve správním soudnictví

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

ing. M. P., a PhDr. R. V-ové, proti usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca 413/2000-14, spojené

s návrhem na zrušení části ustanovení § 9 zákona č. 549/1991 Sb.,

o soudních poplatcích, ve slovech "po marném uplynutí této lhůty

soud řízení zastaví", takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca

413/2000-14, se zrušuje.

II. Návrh na zrušení ustanovení vyjádřeného v § 9 odst. 1 zákona

č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších

předpisů, slovy "po marném uplynutí této lhůty soud řízení

zastaví" se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se návrhem ze dne 17.3.2001 domáhali zrušení

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca

413/2000-14, jímž bylo zastaveno řízení zahájené na základě jejich

žaloby směřující proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru

výstavby, ze dne 13.7.2000, č.j. MHMP-25264/2000/VYS/Ca/Be, kterým

bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí stavebního odboru

Místního úřadu Městské části Praha-Libuš ze dne 3.2.2000

o dodatečném povolení stavby. Soud řízení zastavil z důvodu

nesplnění poplatkové povinnosti, když vycházel ze zjištění, že

vyzval právního zástupce stěžovatelů (v řízení před obecným soudem

v postavení žalobců) k zaplacení soudního poplatku s upozorněním,

že řízení bude zastaveno, jestliže do 8 dnů ode dne doručení výzvy

soudní poplatek nebude zaplacen. Podstata ústavní stížnosti je

založena na tvrzení, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla

být doručena stěžovatelům a nikoliv pouze jejich právnímu

zástupci. Na tomto místě se stěžovatelé dovolávají dřívějšího

nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn. IV. ÚS 238/99

.

Stěžovatelé současně s ústavní stížností - ve smyslu § 64

odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále

jen "zákon o Ústavním soudu") - podali návrh na zrušení části

ustanovení § 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,

(přesněji § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně zákona č.

255/2000 Sb. - pozn. ÚS) ve slovech "po marném uplynutí této lhůty

soud řízení zastaví", neboť mají za to, že tato část zákona je

v rozporu s ustanovením čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen

"Ústava"), čl. 3 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"). Porušení základních práv spatřují v prvé

řadě v tom, že soudy jsou postaveny do role fiskálních orgánů,

když jejich pravomoc je podústavní normou rozšiřována na

"vybírání, vyměřování, doměřování a vymáhání soudních poplatků",

což vzbuzuje pochybnost o jejich nezávislosti, jestliže samy

rozhodují o svých nárocích. Dále namítají, že podmínění soudního

řízení - práva na spravedlnost - splněním poplatkové povinnosti ve

svém důsledku znamená vytvoření nerovného přístupu občanů ke

spravedlnosti.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění

napadeného usnesení a zejména zdůraznil (byť si je vědom

rozdílných stanovisek Ústavního soudu a Nejvyššího soudu), že

doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze právnímu

zástupci žalobců, kterému byla udělena plná moc pro celé řízení,

bylo v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 obč. soudního řádu,

neboť se na daný případ nevztahuje druhá věta tohoto ustanovení.

Z těchto důvodů má za to, že řízení bylo zastaveno v souladu se

zákonem.

Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, se vzdal

svého postavení vedlejšího účastníka.

Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaného vyjádření

účastníka a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca

413/2000 učinil Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelé

- řádně zastoupeni právním zástupcem - se žalobou doručenou

Městskému souduv Praze dne 13.9.2000 domáhali zrušení rozhodnutí

Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby, ze dne 13.7.2000, č.j.

MHMP - 25264/2000/VZS/Ca/Be, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání

proti rozhodnutí stavebního odboru Místního úřadu Městské části

Praha-Libuš ze dne 3.2.2000 o dodatečném povolení stavby a jímž

bylo toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Souběžně požádali

o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí soudem. Vzhledem

k tomu, že stěžovatelé nesplnili poplatkovou povinnost, vyzval je

soud, aby ve lhůtě do 8 dnů od doručení výzvy zaplatili soudní

poplatek ve výši 1000,- Kč v kolkových známkách, s upozorněním, že

nebude-li poplatek zaplacen, soud řízení zastaví. Výzva byla

odeslána na adresu právního zástupce stěžovatelů a ten ji osobně

převzal dne 22.11.2000. Protože soudní poplatek nebyl ve stanovené

lhůtě zaplacen, Městský soud v Praze usnesením ze dne 12.1.2001,

č.j. 38 Ca 413/2000-14, zastavil řízení. Teprve 7.2.2001 vrátil

1. stěžovatel soudu výzvu s vylepenou kolkovou známkou

v požadované hodnotě.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání

a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé

oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali

všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv

poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc

byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její

opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je

v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným

rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů

a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je důvodná. V předmětné věci byli poplatníkem

soudního poplatku ze žaloby proti rozhodnutí orgánu veřejné správy

stěžovatelé (§ 2 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) a neuplatnil se žádný

z důvodů věcného nebo osobního osvobození. Poplatková povinnost

vzniká podáním žaloby a poplatek je splatný v tentýž okamžik (§

4 a § 7 odst. 1 cit. zákona). Ústavní soud v této souvislosti již

opakovaně judikoval, že zaplacení soudního poplatku je úkon, který

musí, resp. měli, osobně vykonat stěžovatelé (srov. nálezy

Ústavního soudu z 24. 1. 2000 sp.zn.

IV. ÚS 238/99

a z 10. 1.

2001

sp. zn. III. ÚS 377/2000

publikované ve svazku 17 na str. 83

a násl. a ve svazku 21 na str. 45 a násl. Sbírky rozhodnutí ÚS),

a proto se podle ustanovení § 49 odst. 1, věty druhé, obč.

soudního řádu vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku.

Výzvu je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i samotným

účastníkům - poplatníkům. Městský soud v Praze tudíž pochybil,

když výzvu k zaplacení soudního poplatku nedoručil přímo též

stěžovatelům, ale pouze jejich právnímu zástupci, neboť šlo

o případ, kdy stěžovatelé sami měli v řízení něco vykonat. Ústavní

úroveň takového postupu je nutné především spatřovat v tom, že

porušení § 49 odst. 1 obč. soudního řádu, jež v konečném důsledku

vedlo k zastavení řízení, současně představuje zásah do ústavně

zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36

odst. 1 Listiny, i porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy

povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a § 82

odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl

a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca

413/2000-14, zrušil, když shledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny

a čl. 90 Ústavy.

V další fázi řízení se Ústavní soud zabýval návrhem

stěžovatelů na zrušení části ustanovení § 9 zák. č. 549/1991 Sb.

a zjistil, že návrh je nepřípustný. Návrh na zrušení zákona nebo

jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy

je oprávněn podat, kromě jiných subjektů, i ten, kdo podal ústavní

stížnost, a to za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním

soudu. Z tohoto ustanovení plyne, že návrh na zrušení zákona nebo

jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení může

být podán jednotlivcem jen výjimečně, a to za současného splnění

všech podmínek zakotvených v citovaném ustanovení, tedy i za

splnění podmínky že uplatněním napadeného zákona, jiného předpisu,

resp. jejich částí, nastala skutečnost, která je předmětem ústavní

stížnosti. Z obsahu posuzované ústavní stížnosti vyplývá, že

usnesením Městského soudu v Praze bylo zastaveno řízení pro

nezaplacení soudního poplatku s aplikací § 9 zák. č. 549/1991 Sb.,

avšak podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky vůči postupu soudu,

který použití tohoto ustanovení předcházel. Stěžovatelé konkrétně

namítají, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být doručena

výlučně jim a nikoliv pouze jejich právnímu zástupci, přičemž

poukazují na rozdílné přístupy Ústavního soudu (nález ve věci sp.

zn.

IV. ÚS 238/99

) a Nejvyššího soudu (R 1/2001). Jde tedy

o rozpor v názorech na aplikaci jiného ustanovení, a to § 49 odst.

1 obč. soudního řádu.

Protože k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelů

nedošlo za přímé aplikace § 9 zák. č. 549/1991 Sb., senát

Ústavního soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona

o Ústavním soudu návrh na zrušení části § 9 zák. č. 549/1991 Sb.

jako nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním

soudu odmítl.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. ledna 2002