Constitutional Court quashes lower court ruling for failing to serve fee notice on parties, dismissing constitutional law amendment request.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court quashed the lower court's decision to suspend proceedings due to unpaid fees because the fee notice was only served to the legal representative, not the parties themselves. The plaintiffs argued this violated their right to a fair trial and the independence of the judiciary, citing a previous precedent regarding direct service requirements. The Court agreed on the procedural error but rejected the constitutional amendment request as inadmissible because the constitutional violation stemmed from the Civil Procedure Code, not the fee statute itself.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 49 odst. 1 obč. ř.; čl. 36 odst. 1 Listiny; čl. 90 Ústavy: Failure to serve a notice to pay court fees directly to the parties, rather than only to their legal representative, constitutes a violation of the right to a fair trial and judicial independence.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Soudní poplatky ve správním soudnictví
Ústavní soud
rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
ing. M. P., a PhDr. R. V-ové, proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca 413/2000-14, spojené
s návrhem na zrušení části ustanovení § 9 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve slovech "po marném uplynutí této lhůty
soud řízení zastaví", takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca
413/2000-14, se zrušuje.
II. Návrh na zrušení ustanovení vyjádřeného v § 9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů, slovy "po marném uplynutí této lhůty soud řízení
zastaví" se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se návrhem ze dne 17.3.2001 domáhali zrušení
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca
413/2000-14, jímž bylo zastaveno řízení zahájené na základě jejich
žaloby směřující proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru
výstavby, ze dne 13.7.2000, č.j. MHMP-25264/2000/VYS/Ca/Be, kterým
bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí stavebního odboru
Místního úřadu Městské části Praha-Libuš ze dne 3.2.2000
o dodatečném povolení stavby. Soud řízení zastavil z důvodu
nesplnění poplatkové povinnosti, když vycházel ze zjištění, že
vyzval právního zástupce stěžovatelů (v řízení před obecným soudem
v postavení žalobců) k zaplacení soudního poplatku s upozorněním,
že řízení bude zastaveno, jestliže do 8 dnů ode dne doručení výzvy
soudní poplatek nebude zaplacen. Podstata ústavní stížnosti je
založena na tvrzení, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla
být doručena stěžovatelům a nikoliv pouze jejich právnímu
zástupci. Na tomto místě se stěžovatelé dovolávají dřívějšího
nálezu Ústavního soudu ve věci
sp. zn. IV. ÚS 238/99
.
Stěžovatelé současně s ústavní stížností - ve smyslu § 64
odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále
jen "zákon o Ústavním soudu") - podali návrh na zrušení části
ustanovení § 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
(přesněji § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně zákona č.
255/2000 Sb. - pozn. ÚS) ve slovech "po marném uplynutí této lhůty
soud řízení zastaví", neboť mají za to, že tato část zákona je
v rozporu s ustanovením čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen
"Ústava"), čl. 3 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"). Porušení základních práv spatřují v prvé
řadě v tom, že soudy jsou postaveny do role fiskálních orgánů,
když jejich pravomoc je podústavní normou rozšiřována na
"vybírání, vyměřování, doměřování a vymáhání soudních poplatků",
což vzbuzuje pochybnost o jejich nezávislosti, jestliže samy
rozhodují o svých nárocích. Dále namítají, že podmínění soudního
řízení - práva na spravedlnost - splněním poplatkové povinnosti ve
svém důsledku znamená vytvoření nerovného přístupu občanů ke
spravedlnosti.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění
napadeného usnesení a zejména zdůraznil (byť si je vědom
rozdílných stanovisek Ústavního soudu a Nejvyššího soudu), že
doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze právnímu
zástupci žalobců, kterému byla udělena plná moc pro celé řízení,
bylo v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 obč. soudního řádu,
neboť se na daný případ nevztahuje druhá věta tohoto ustanovení.
Z těchto důvodů má za to, že řízení bylo zastaveno v souladu se
zákonem.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, se vzdal
svého postavení vedlejšího účastníka.
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaného vyjádření
účastníka a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca
413/2000 učinil Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelé
- řádně zastoupeni právním zástupcem - se žalobou doručenou
Městskému souduv Praze dne 13.9.2000 domáhali zrušení rozhodnutí
Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby, ze dne 13.7.2000, č.j.
MHMP - 25264/2000/VZS/Ca/Be, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání
proti rozhodnutí stavebního odboru Místního úřadu Městské části
Praha-Libuš ze dne 3.2.2000 o dodatečném povolení stavby a jímž
bylo toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Souběžně požádali
o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí soudem. Vzhledem
k tomu, že stěžovatelé nesplnili poplatkovou povinnost, vyzval je
soud, aby ve lhůtě do 8 dnů od doručení výzvy zaplatili soudní
poplatek ve výši 1000,- Kč v kolkových známkách, s upozorněním, že
nebude-li poplatek zaplacen, soud řízení zastaví. Výzva byla
odeslána na adresu právního zástupce stěžovatelů a ten ji osobně
převzal dne 22.11.2000. Protože soudní poplatek nebyl ve stanovené
lhůtě zaplacen, Městský soud v Praze usnesením ze dne 12.1.2001,
č.j. 38 Ca 413/2000-14, zastavil řízení. Teprve 7.2.2001 vrátil
1. stěžovatel soudu výzvu s vylepenou kolkovou známkou
v požadované hodnotě.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání
a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé
oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali
všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv
poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc
byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její
opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je
v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným
rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů
a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná. V předmětné věci byli poplatníkem
soudního poplatku ze žaloby proti rozhodnutí orgánu veřejné správy
stěžovatelé (§ 2 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) a neuplatnil se žádný
z důvodů věcného nebo osobního osvobození. Poplatková povinnost
vzniká podáním žaloby a poplatek je splatný v tentýž okamžik (§
4 a § 7 odst. 1 cit. zákona). Ústavní soud v této souvislosti již
opakovaně judikoval, že zaplacení soudního poplatku je úkon, který
musí, resp. měli, osobně vykonat stěžovatelé (srov. nálezy
Ústavního soudu z 24. 1. 2000 sp.zn.
IV. ÚS 238/99
a z 10. 1.
2001
sp. zn. III. ÚS 377/2000
publikované ve svazku 17 na str. 83
a násl. a ve svazku 21 na str. 45 a násl. Sbírky rozhodnutí ÚS),
a proto se podle ustanovení § 49 odst. 1, věty druhé, obč.
soudního řádu vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku.
Výzvu je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i samotným
účastníkům - poplatníkům. Městský soud v Praze tudíž pochybil,
když výzvu k zaplacení soudního poplatku nedoručil přímo též
stěžovatelům, ale pouze jejich právnímu zástupci, neboť šlo
o případ, kdy stěžovatelé sami měli v řízení něco vykonat. Ústavní
úroveň takového postupu je nutné především spatřovat v tom, že
porušení § 49 odst. 1 obč. soudního řádu, jež v konečném důsledku
vedlo k zastavení řízení, současně představuje zásah do ústavně
zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36
odst. 1 Listiny, i porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy
povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a § 82
odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl
a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2001, č.j. 38 Ca
413/2000-14, zrušil, když shledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny
a čl. 90 Ústavy.
V další fázi řízení se Ústavní soud zabýval návrhem
stěžovatelů na zrušení části ustanovení § 9 zák. č. 549/1991 Sb.
a zjistil, že návrh je nepřípustný. Návrh na zrušení zákona nebo
jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy
je oprávněn podat, kromě jiných subjektů, i ten, kdo podal ústavní
stížnost, a to za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním
soudu. Z tohoto ustanovení plyne, že návrh na zrušení zákona nebo
jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení může
být podán jednotlivcem jen výjimečně, a to za současného splnění
všech podmínek zakotvených v citovaném ustanovení, tedy i za
splnění podmínky že uplatněním napadeného zákona, jiného předpisu,
resp. jejich částí, nastala skutečnost, která je předmětem ústavní
stížnosti. Z obsahu posuzované ústavní stížnosti vyplývá, že
usnesením Městského soudu v Praze bylo zastaveno řízení pro
nezaplacení soudního poplatku s aplikací § 9 zák. č. 549/1991 Sb.,
avšak podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky vůči postupu soudu,
který použití tohoto ustanovení předcházel. Stěžovatelé konkrétně
namítají, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být doručena
výlučně jim a nikoliv pouze jejich právnímu zástupci, přičemž
poukazují na rozdílné přístupy Ústavního soudu (nález ve věci sp.
zn.
IV. ÚS 238/99
) a Nejvyššího soudu (R 1/2001). Jde tedy
o rozpor v názorech na aplikaci jiného ustanovení, a to § 49 odst.
1 obč. soudního řádu.
Protože k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelů
nedošlo za přímé aplikace § 9 zák. č. 549/1991 Sb., senát
Ústavního soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona
o Ústavním soudu návrh na zrušení části § 9 zák. č. 549/1991 Sb.
jako nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním
soudu odmítl.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. ledna 2002