Constitutional Court annuls regional court ruling for failing to justify evidence denial, upholding fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court annulled the Regional Court's judgment because it failed to provide reasons for rejecting the applicant's request for a forensic expert report. The applicant argued this violated her right to a fair trial under Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court held that while a different legal interpretation does not constitute a violation, the lower court's silence on evidence denial rendered the proceedings procedurally flawed.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms: The Constitutional Court established that a general court must explicitly state reasons for rejecting evidence requests; failure to do so violates the right to a fair trial even if the substantive legal interpretation differs.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Povinnost soudu rozhodnout o návrzích na provedení důkazů
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti O.
P-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001,
sp. zn. 16 Co 327/99, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §
237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, za účasti Krajského
soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Statutárního města Brna
- Magistrátu města Brna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn.
16 Co 327/99, se zrušuje.
Návrh na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) občanského
soudního řádu, se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 20. 6. 2001,
doplněnou podáním ze dne 26. 9. 2001, domáhala zrušení rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99,
kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 4.
1999, č. j. 40 Nc 64/98-25, tak, že se určuje, že stěžovatelka
neprojevovala v době od 3. 9. 1997 do 15. 9. 1998 opravdový zájem
o nezletilou S. P-ovou, nar. 27. 8. 1997. Krajský soud dále
rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení státu
a nepřipustil dovolání. Podáním ze dne 24. 9. 2001 stěžovatelka
ústavní stížnost rozšířila o návrh na zrušení ustanovení § 237
odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, a to vzhledem ke
skutečnosti, že usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne
15. 8. 2001, č. j. 30 Cdo 1336/2001-115, bylo odmítnuto dovolání
stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3.
2001, sp. zn. 16 Co 327/99, z důvodu jeho nepřípustnosti. Podle
názoru stěžovatelky odvolací soud tím, že zamítl její návrh na
vyžádání revizního znaleckého posudku a nevypořádal se s rozporem
mezi listinným důkazem, který stěžovatelka předložila, a mezi
znaleckým posudkem vyžádaným soudem, a vycházel tak
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zásadním způsobem
zasáhl do jejích lidských práv a porušil její právo na soudní
ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Stěžovatelka má i za to, že nejenom právní úprava
dovolání, vztahující se na její věc, nýbrž i současné znění § 237
odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, je v rozporu s čl. 10
odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť nepřipouští dovolání
v případě, kdy rozhodováním o určení nezájmu rodiče o nezletilé
dítě je tento rodič zbavován trvale svých rodičovských práv
k tomuto dítěti.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem
formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud si
proto vyžádal vyjádření účastníka řízení, vyjádření vedlejšího
účastníka řízení a rovněž si vyžádal spis Městského soudu v Brně,
sp. zn. 40 Nc 64/98.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 40 Nc 64/98,
vyplývá, že město Brno, odbor sociální péče Magistrátu města Brna,
podal dne 15. 9. 1998 k Městskému soudu v Brně návrh na vydání
rozhodnutí o nezájmu rodičů o dítě podle § 68 zákona o rodině,
neboť stěžovatelka bezprostředně po porodu nezl. S. P-ové, nar.
27. 8. 1997, ji zanechala v porodnici a v podstatě, až do doručení
návrhu ve věci nezájmu rodičů o nezletilou dceru neprojevovala
žádný zájem. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 4. 1999, č.
j. 40 Nc 64/98-25, určil, že stěžovatelka neprojevila o svoji
dceru v době od 3. 9. 1997 do 26. 2. 1999 žádný zájem. Proti
rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání.
V řízení před Krajským soudem v Brně předložila znalecký posudek
z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. J.
H-ovou, ve kterém se konstatovalo, že stěžovatelka trpěla anxiosně
depresivní poruchou, která měla vliv na její schopnost
racionálního hodnocení situace a adekvátního jednání. Stěžovatelka
pak jednala pod vlivem úzkosti a obav z budoucna; v současnosti
dochází ke kompenzaci psychického stavu a stěžovatelka je schopna
se adekvátně starat o své obě děti. Odvolací soud ustanovil Doc.
MUDr. R. R., CSc., znalce z oboru psychiatrie, k vypracování
odborného znaleckého posudku o duševním stavu stěžovatelky. Ve
vypracovaném posudku dospěl soudní znalec k závěru, že
stěžovatelka v době od 27. 8. 1997 do 15. 2. 1999 trpěla smíšenou
úzkostně depresivní poruchou, avšak duševní porucha přítomná
u stěžovatelky v inkriminované době jí neznemožňovala chápat
a uskutečňovat rodičovská práva a povinnosti. Stěžovatelka při
jednání u odvolacího soudu dne 27. 3. 2002 v rámci důkazního
řízení navrhla, s ohledem na předložený listinný důkaz - posudek
MUDr. J. H-ové, vypracování revizního znaleckého posudku. Krajský
soud, aniž by se k návrhu jakkoli vyjádřil, či aniž by v
napadeném rozsudku vyložil, z jakých důvodů navržený důkaz
neprovedl, rozhodl tak, že stěžovatelka neprojevovala v době od
3. 9. 1997 do 15. 9. 1998 o nezletilou S. opravdový zájem.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze
dne 30. 1. 2001 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného
rozsudku a ohledně tvrzeného nedostatku, který měl spočívat
v tom, že se odvolací soud nevypořádal s rozporem mezi posouzením
znalkyně MUDr. J. H-ové a znaleckým posudkem Doc. MUDr. R. R.,
CSc. formou revizního znaleckého posudku, odvolací soud uvedl, že
znalec Doc. MUDr. R. R., CSc. se v písemně podaném znaleckém
posudku i ve své výpovědi u odvolacího soudu nerozporně vypořádal
se soudem zadanými úkoly, jakož i se závěry, obsaženými
v posouzení MUDr. J. H-ové, které si nechala vypracovat sama
stěžovatelka a předložila jako písemný důkaz. Odvolací soud
hodnotil všechny důkazy jednotlivě, ale i v jejich vzájemné
souvislosti, závěry znalce Doc. MUDr. R. R., CSc. považoval za
přesvědčivé a dostačující pro rozhodnutí ve věci samé. Za této
situace neměl důvod pro vypracování revizního znaleckého posudku.
Statutární město Brno - Magistrát města Brna, odbor sociální
péče, ve svém vyjádření ze dne 24. 1. 2002 uvedl, že rozhodnutí
Krajského soudu v Brně považuje za správné a zcela v souladu se
zájmem a blahem nezletilého dítěte, kterého se matka po narození
vzdala, a které má šanci plnohodnotně žít v nové - osvojitelské
rodině, která se o nezletilou S. také již téměř čtyři roky vzorně
a láskyplně stará.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska
tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky
s nepřipuštěním navrhovaného důkazu a s právním posouzením
skutkového stavu zjištěného v řízení před odvolacím soudem.
Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky,
zda uvedené nepřipuštění důkazu a odlišné právní posouzení je či
není porušením základního práva na soudní ochranu zakotvenou
v čl. 36 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces.
K námitce neprovedení navrhovaného důkazu Ústavní soud
odkazuje na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu (viz
nález ze dne 22. 6. 2000,
sp. zn. III. ÚS 68/99
, Sbírka nálezů
a usnesení, svazek 18, nález č. 95, nález ze dne 13. 9. 1999, sp.
zn.
I. ÚS 236/98
, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15, nález č.
122 a nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn.
III. ÚS 87/99
, Sbírka
nálezů a usnesení, svazek 15, nález č.100), podle níž zákonem
stanovenému postupu při domáhání se svého práva u nezávislého
a nestranného soudu vyplývajícímu z čl. 36 Listiny je nutno
rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení
před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost
vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny)
a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž
provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za
potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost
soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních)
rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak
obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale
současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36
odst. 1 Listiny. Taková situace v případě stěžovatelky nastala,
neboť s důvody, pro které nebyl připuštěn navrhovaný důkaz, se
odvolací soud nevypořádal.
Krajský soud v napadeném rozhodnutí sice konstatoval, že
vycházel ze závěrů znaleckého posudku Doc. MUDr. R. R., CSc.,
které považoval za přesvědčivé a nerozporné, a že za podstatné
považoval také to, že stěžovatelka neprokázala jakoukoliv snahu ve
zkoumaném období upravit si své rodinné a sociální poměry tak, aby
mohla dítě převzít a osobně se ujmout jeho péče. Obecný soud se
však vždy v rozsudku musí vypořádat s tím, že některé navržené
důkazy neprovedl. V předmětné věci byl navržen důkaz revizním
znaleckým posudkem. Odvolací soud po vznesení tohoto návrhu
jednání přerušil, avšak při pokračování v jednání na tuto
skutečnost nereagoval a ani v napadeném rozsudku se s ní
nevypořádal. Na základě tohoto zjištění dospěl Ústavní soud
k závěru, že návrh byl v této části důvodný, v řízení před
odvolacím soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu a došlo
k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst.
1 Listiny).
Při ústním jednání konaném dne 8. 10. 2002 byl na návrh
stěžovatelky proveden Ústavním soudem listinný důkaz, a to čtením
znaleckého posudku MUDr. L. P-ové ze dne 19. 7. 2001. Podle názoru
Ústavního soudu skutečnosti zjištěné v průběhu řízení dostatečně
odůvodňují závěr Ústavního soudu na zrušení rozhodnutí napadeného
ústavní stížností, a proto Ústavní soud provedený důkaz
nehodnotil.
Pokud jde o výhrady stěžovatelky k posouzení hmotně právních
otázek, uvádí Ústavní soud, že samotný odlišný právní názor na
interpretaci hmotného práva nemůže založit porušení čl. 36
Listiny.
Z těchto důvodů, aniž by však předjímal konečné rozhodnutí ve
věci samé, Ústavní soud stížnosti stěžovatelky vyhověl v části
týkající se návrhu na zrušení rozsudku odvolacího soudu, a podle
§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil.
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu, Ústavní soud konstatuje, že o návrhu
nebylo možno věcně rozhodnout, neboť v rozhodnutí napadeném
ústavní stížností nebylo ustanovení § 237 odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu aplikováno, a Ústavní soud proto návrh
odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a § 43 odst. 2 písm.
b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů. Podaným návrhem by se mohl Ústavní soud zabývat pouze
v případě, že by bylo ústavní stížností napadeno i rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 8. 2001, č. j. 30 Cdo
1336/2001-115.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. 10. 2002