Legislator Giurisprudenza & Legislazione
Pl.ÚS 50/2000 ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.50.2000 Generato dall'IA

Constitutional Court rejects claim that hunting law reverses burden of proof violating equality principle.

Numero d'incarto Pl.ÚS 50/2000
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected a request to strike down a provision of the Hunting Act requiring the animal owner to prove the dog did not act negligently. The applicant argued this reversed the burden of proof and violated the principle of equality of arms under the Charter of Fundamental Rights. The Court held that the Hunting Act is a public law statute where the hunting guard acts as a specific public authority, making the principle of equality of subjects in civil law inapplicable.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 21 odst. 3 zákona o myslivosti; The principle of equality of arms in civil proceedings does not apply to public law statutes where a specific public authority exercises functions, allowing for a reversal of the burden of proof without violating constitutional rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
burden of proof reversal principle of equality of arms public law vs civil law hunting guard authority Charter of Fundamental Rights reversal of burden of proof public authority function

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 21 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 420 občanského zákoníku
§ 420 občanského zákoníku, jehož úprava vychází
§ 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 10 Ústavy České republiky

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Zrušení § 21 odst. 3 zákona o myslivosti - oprávnění myslivecké stráže

Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu dne 9. května

2001, ve věci návrhu senátu 29 Co Krajského soudu v Ústí nad

Labem-pobočka v Liberci, podaného podle § 64 odst. 4 zákona

o Ústavním soudu, na zrušení části ustanovení § 21 odst. 3 zákona

č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, věty

"V případě jejich usmrcení může vlastník požadovat náhradu škody

jen tehdy, dokáže-li, že k jejich usmrcení nedošlo za okolností,

uvedených v odstavci 1 písmena b) až d)", takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění

I. Návrhem ze dne 13. 10. 2000 se senát Krajského soudu v Ústí

nad Labem-pobočka v Liberci ve smyslu ust. § 64 odst. 4 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

domáhal zrušení části ustanovení § 21 odst. 3, věty "V případě

jejich usmrcení může vlastník požadovat náhradu škody jen tehdy,

dokáže-li, že k jejich usmrcení nedošlo za okolností, uvedených

v odstavci 1 písmena b) až d)", zákona č. 23/1962 Sb.,

o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

o myslivosti").

Napadená část zákona o myslivosti je podle názoru

navrhovatele v rozporu s principem rovnosti stran podle čl. 37

odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve

svém důsledku znamená i porušení práva na spravedlivý proces ve

smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ustanovení § 21 odst. 3, věta druhá, zákona o myslivosti, je

v rozporu s ust. § 420 občanského zákoníku, jehož úprava vychází

z presumpce zavinění, neboť podle § 420 odst. 3 občanského

zákoníku odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu

nezavinil. Napadené ust. zákona o myslivosti však nepředpokládá

presumované zavinění toho, kdo škodu způsobil zastřelením psa nebo

kočky, nýbrž přenáší důkazní břemeno na poškozeného, čímž vytváří

situaci nerovnosti v občanskoprávních vztazích. Z uvedeného pak

navrhovatel vyvozuje, že ust. § 21 odst. 3 věta druhá zákona

o myslivosti odporuje principu rovnosti stran a tedy čl. 37 odst.

3 Listiny a navrhuje jeho zrušení. Proto také Krajský soud v Ústí

nad Labem - pobočka v Liberci (senát 20 Co) usnesením ze dne 29.

6. 2000, č.j. 29 Co 204/2000-65 podle ust. § 109 odst. 1 písm. b)

o.s.ř. řízení přerušil za účelem předložení věci Ústavnímu soudu.

Poté, co Ústavní soud konstatoval splnění všech zákonem,

o Ústavním soudu vyžadovaných podmínek, vyžádal si soudce

zpravodaj ve smyslu ust. § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním

soudu, vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR.

Poslanecká sněmovna Parlamentu, ve vyjádření ze dne 28. 11.

2000, uvedla, že se stanoviskem navrhovatele nelze souhlasit. Jeho

návrh by znamenal přenesení důkazního břemene z vlastníka zvířete

škodícího myslivosti, na mysliveckou stráž, a to i v případě, že

tato stráž postupovala v souladu se zákonem. Argument o nerovném

postavení subjektů v občanskoprávních vztazích nelze rovněž

akceptovat, neboť myslivecká stráž může podle zákona o myslivosti

zasáhnout až v situaci, kdy vlastník porušil zákaz nechat zvíře

volně pobíhat v honitbě (§ 21 odst. 3 věta prvá, zákona).

Protiprávní stav tedy již nastal a to z důvodů na straně vlastníka

zvířete. Je tedy zcela na vlastníku, aby prokázal porušení zákona

mysliveckou stráží, pokud požaduje náhradu škody při usmrcení

zvířete, které se v honitbě pohybovalo bez dohledu. Z povahy věci

musí vlastník předpokládat, že může vzniknout škoda na zvěři anebo

bezprostředně tato škoda hrozí. Obecný zájem na ochraně přírody

a krajiny vyžaduje od vlastníků zvířat, aby důsledně zabraňovali

volnému pobíhání těchto zvířat v honitbě. Úpravu odpovědnosti za

škodu v zákoně o myslivosti a v občanském zákoníku lze považovat

za vztah speciální a obecné úpravy. Ve vyjádření se dále poukazuje

na to, že v důvodové zprávě k návrhu napadeného zákona je rovněž

uvedeno, že pokud jde o oprávnění myslivecké stráže v § 21 zákona,

jde o převzetí dosavadních ustanovení § 30 zákona č. 225/1947 Sb.,

o myslivosti, která se osvědčila.

Senát Parlamentu ČR, v přípisu ze dne 27. 2. 2001, poukázal

na to, že napadené ustanovení zákona č. 23/1962 Sb., bylo přijato

tehdejším Národním shromážděním Československé socialistické

republiky dne 23. února 1962, tedy ještě v době před ustavením

Senátu. Z uvedeného důvodu se proto nemohl k návrhu vyjádřit.

II. Dle ust. § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem

účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat

další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, a to

stěžovatel podáním ze dne 20. 4. 2001 a účastníci řízení podáními

ze dne 25. 4. 2001 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního

jednání a také vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od

jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního

jednání v předmětné věci upuštěno.

Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost

kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu

u právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České

republiky č. 1/1993 Sb. je oprávněn přezkoumávat toliko jejich

obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však

ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné

kompetence. V předmětné věci, když zákon č. 23/1962 Sb.,

o myslivosti, byl přijat dne 23. února 1962 a vyhlášen ve Sbírce

zákonů, částce 12 ročníku 1962, na str. 121, se Ústavní soud tudíž

omezil pouze na posouzení obsahového souladu napadeného zákonného

ustanovení s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl.

10 Ústavy.

III. Napadené ustanovení § 21 zákona o myslivosti, které je

zařazeno do části páté, v marginální rubrice "Ochrana myslivosti",

upravuje oprávnění myslivecké stráže v rámci ochrany myslivosti.

Jeho znění je v napadené a souvisejících částech následující:

"§ 21

(1) Myslivecká stráž je oprávněna:

b) usmrcovat v honitbě psy, kteří mimo vliv svého vedoucího a ve

vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného

domu hledají nebo pronásledují zvěř anebo se k ní plíží. Toto

oprávnění se nevztahuje na psy ovčácké, nevzdálí-li se od

stáda více než 200 m a na psy lovecké, slepecké,

zdravotnické, vojenské a služební, pokud jako takoví jsou

k rozeznání a pokud se při výkonu služby nebo při výcviku

vzdálí z vlivu svého vedoucího jen přechodně;

c) usmrcovat pytlačící kočky potulující se v honitbě ve

vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného

domu,

d) hubit zvířata škodlivá myslivosti (pytlačící psy a kočky).

(3) Vlastníkům psů a koček je zakázáno nechat je volně pobíhat

v honitbě. V případě jejich usmrcení může vlastník požadovat

náhradu škody jen tehdy, dokáže-li, že k jejich usmrcení nedošlo

za okolností uvedených v odstavci 1 písm. b) až d)."

Ve smyslu ust. § 118 odst. 1 občanského zákoníku je pes věcí,

není nadán racionálně ovladatelnou vůlí. Pes sám nemůže v tomto

smyslu porušit právo, za případné porušení, způsobené jeho

chováním (vznik škody, ublížení osobám apod.), odpovídá jeho

vlastník. Podle § 21 odst. 3 zákona o myslivosti, je vlastníkům

psů a koček zakázáno nechat je volně pobíhat v honitbě. Jestliže

vlastník psa porušil zákonem stanovenou povinnost a psa nechal

v honitbě volně pobíhat, musí nést případné nepříznivé následky,

které takovým porušením práva mohou nastat. Jedním z možných

následků je i zastřelení psa, které může provést myslivecká stráž,

jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky pro takový úkon.

Myslivecká stráž přitom vykonává své právo, dané jí zákonem (§ 21

zákona o myslivosti). V případě, že myslivecká stráž psa zastřelí,

dochází tu ke střetu porušení povinnosti na straně majitele psa

a výkonu povinnosti myslivecké stráže. V takovém případě (i ve

veřejném zájmu na ochraně myslivosti), důkazní břemeno, týkající

se vzniku škody usmrcením psa, nese jeho vlastník, který musí

dokázat, že k usmrcení nedošlo za okolností uvedených v § 21

odstavci 1 písm. b) až d) zákona o myslivosti.

Obrácení důkazního břemene, které požaduje navrhovatel, by ve

svém důsledku znamenalo zvýhodňování toho, kdo právo porušil, na

úkor toho, kdo právo vykonává. Nezanedbatelná je i skutečnost, že

tak, jak je dnes obtížné prokázat, že pes nebyl mimo vliv svého

vedoucího a ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale

obydleného domu nehledal ani nepronásledoval zvěř anebo se k ní

neplížil § 21 odst. 1 písmeno d) zákona o myslivosti, bylo by

stejně obtížné prokazovat opak, tedy to, že pes byl mimo vliv

svého vedoucího a ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího

trvale obydleného domu hledal nebo pronásledoval zvěř anebo se

k ní plížil. Snad obecně lze v této souvislosti dodat, že při

vyhovění návrhu by došlo v rámci řízení o náhradě škody k tak

neobvyklé situaci, že žalobce (poškozený) by se pouze obrátil na

soud se žalobou o náhradu škody, když důkazní břemeno v tomto

případě by však nesl žalovaný.

Vztah ust. § 420 občanského zákoníku a § 21 zákona

o myslivosti je vztahem úpravy odpovědnosti obecné a speciální.

Nelze v této souvislosti uvažovat o porušení rovnosti

v občanskoprávních vztazích. Zákon o myslivosti je předpisem

veřejného práva a to je budováno na jiných principech, než je

rovnost subjektů. Myslivecká stráž při výkonu své funkce vystupuje

jako specifický orgán veřejné správy. Je do funkce pro konkrétní

honitbu ustavována okresním úřadem a jemu je též odpovědna

z výkonu funkce. Tomuto názoru svědčí i právo myslivecké stráže

zadržovat ke zjištění totožnosti osoby, zastavovat a prohlížet

dopravní prostředky, odebírat zbraně a ukládat pokuty v blokovém

řízení (§ 21 odst. 1 zákona o myslivosti). Za škodu způsobenou

výkonem funkce myslivecké stráže odpovídá stát, reprezentovaný

okresním úřadem (§ 21b odst. 6 a 7 zákona o myslivosti). Princip

rovnosti subjektů, typický pro občanskoprávní vztahy, tu tedy

neplatí. Skutečnost, že se odškodňování řídí občanským zákoníkem,

na tom nic nemění.

Pokud navrhovatel namítá, že napadené ustanovení zákona

o myslivosti je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého

jsou si všichni účastníci v řízení rovni, zcela zřejmě tu zaměňuje

rovnost v právech procesních s rovností hmotněprávní. Zásada

rovnosti stran je zásadou spravedlivého procesu, kdy strany sporu

mají rovná procesní práva. Nelze ji však zaměňovat s rovností

v hmotných právech a již vůbec ne v rámci veřejnoprávních vztahů.

IV. S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud

k závěru, že napadené ustanovení části § 21 odst. 3 zákona

č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů není

v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy, jak uvedl navrhovatel a proto návrh podaný předsedkyní

senátu 29 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci,

podaný podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle § 70 odst. 2 citovaného

zákona, zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. května 2001