IV.ÚS 696/2000 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Tělovýchovné jednoty O., zastoupené JUDr. J. R., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2000, č.j. 38 Co 330/98-123,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 28. 11. 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2000, , č.j. 38 Co 330/98-123, kterým jí jako žalované 1) bylo na základě zákona č. 173/1990 Sb. k návrhu České obce sokolské (žalobce) pravomocně uloženo vydat specifikované nemovitosti v k. ú. O. Současně byl zamítnut její návrh na připuštění dovolání.

Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy svými rozsudky porušily její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a základní právo zakotvené v čl. 11 Listiny.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jak vyplývá z ústavní stížnosti i napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatelka vytvořila stav, kdy může využít tzv. podmíněně přípustné dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. Z podané stížnosti vyplývá, že dovolání podáno bylo. I když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá navrhovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.

Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelky, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. 12. 2000

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj