Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's refusal to review property transfer interpretation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a municipal district challenging the Supreme Court's decision to dismiss an appeal regarding property ownership. The complainant argued that the lower courts failed to evaluate evidence about the predecessor's management rights, violating fair trial principles and property rights. The court ruled that the Supreme Court correctly applied existing precedent and that the complaint lacked merit under the relevant procedural and constitutional provisions.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.; § 43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint if the Supreme Court's review of a lower court's application of law does not violate fundamental rights or if the complaint is clearly unfounded based on established jurisprudence.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Městské části - Praha D., zastoupené starostkou A. S., právně Mgr. J.P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 1206/99,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. října 2000 bylo Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručeno podání, doplněné ústavní stížností doručenou dne 30. října 2000. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadla rozsudek dovolacího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.
V rámci řízení o určení vlastnického práva obce k pozemku, se stěžovatelka snažila dokázat, že předmětné nemovitosti na ni přešly na základě ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, když byly kumulativně splněny podmínky, že se jednalo o majetek, který náležel ČR, ke stanovenému datu měl právo hospodaření s ním právní předchůdce obce (městské části), a tento předchůdce s majetkem také hospodařil. Obecné soudy v průběhu řízení vzaly za prokázané pouze první dvě podmínky, třetí nikoliv.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí vadnost řízení před všemi stupni obecných soudů, kdy však výslovně napadá toliko poslední rozhodnutí v řízení ve věci. Stěžovatelka uvádí, že k dovolání navrhla jako nový důkaz stanovisko Ministerstva financí ČR k otázce pojmu hospodaření, který považovala za naprosto zásadní. Nejvyšší soud ČR však pochybil, když se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval stěžovatelkou navrženým důkazem. Tím byla popřena zákonem stanovená zásada volného hodnocení důkazů, která neumožňuje soudu jen výběr z předložených důkazů, ale stanovuje povinnost hodnotit i důkazy odporující jiným. Vytýkala Nejvyššímu soudu ČR vadnost postupu, který považuje za protizákonný a jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné a neústavní.
Dále stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavních práv i v postupu soudu nalézacího a odvolacího.
Uvedeným postupem bylo stěžovatelce, dle jejího názoru, upřeno právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého soudu, dále dle čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR, neboť soudy neposkytly stanoveným způsobem ochranu jejím právům, a dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. Současně stěžovatelka shledala i porušení práva na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu dle ustanovení § 42 odst. 4 zákona vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud ČR, prostřednictvím předsedy senátu 30 Cdo, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a s ohledem na výtky uvedené v ústavní stížnosti poukázal, na ustanovení § 243a odst. 2 o.s.ř., k otázce dokazování v dovolacím řízení. Současně uvedl, že dovolání vycházelo z dovolacího důvodu ve smyslu § 241 odst. 3 lit. d) o.s.ř., v tehdy platném znění.
K věci si Ústavní soud vyžádal rovněž spis vedený ve věci před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 74/95. Z uvedeného spisu jakož i z ostatních podkladů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
S odkazem na vyjádření účastníka se Ústavní soud zabýval dovoláním, z jehož obsahu je zřejmé, že stěžovatelka v dovolání napadla dle ustanovení § 241 odst. 3 o.s.ř., v tehdy platném znění, jako nesprávné právní posouzení zjištěných skutečností odvolacím soudem, zejména jím provedený výklad termínu "hospodaření" dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Nejprve je Ústavní soud nucen konstatovat, že posouzení důvodnosti dovolání tak, jak je učinil Nejvyšší soud ČR, je plně v jeho kompetenci a Ústavnímu soudu nepřísluší přezkum takového závěru, pokud tímto rozhodnutím nedošlo k porušení některého ze základních práv chráněných ústavními zákony či mezinárodní smlouvou o lidských právech dle čl. 10 Ústavy ČR. V konkrétním případě však rozhodnutí dovolacího soudu takové vady nevykazuje.
Nejvyšší soud ČR při aplikaci § 241 odst. 3 lit. d) o.s.ř., konstatoval, že možného porušení by se obecný soud mohl dopustit pouze tehdy, pokud by použil jiný právní předpis, než který měl být použit, popřípadě pokud by při aplikaci správného předpisu došlo k jeho špatnému vyložení. V daném případě však obecné soudy použily správný právní předpis, a při jeho výkladu vycházely i z nálezu Ústavního soudu, ze dne 29. listopadu 1996,
sp. zn. IV. ÚS 185/96
, (viz. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, str. 461), který o této problematice již jednal a vydal rozhodnutí, kterým jsou obecné soudy, stejně jako všechny ostatní orgány na základě čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, vázány. Tento nález ostatně výslovně zmínil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvody odklonit se od svého právního názoru vyjádřeného v citovaném nálezu a v tomto směru je tedy nedůvodnost ústavní stížnosti zřejmá.
K otázce stěžovatelkou tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud ČR nezhodnotil stěžovatelkou k dovolání přiložený důkaz, odkazuje Ústavní soud na znění § 243a odst. 2 o.s.ř.
K tvrzení stěžovatelky o porušení práva na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, pak Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, kdy ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny chápe především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem, proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 2. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu