Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 458/2000 ECLI:CZ:US:2000:3.US.458.2000 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against detention denial due to insufficient reasoning violating freedom of movement rights.

Numero d'incarto III.ÚS 458/2000
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic declared the appealed court decisions void for failing to provide specific factual grounds for restricting personal freedom. The petitioner argued that the lower courts denied his release request without concrete reasons, citing Article 8 of the Charter of Fundamental Rights and Article 38 regarding unreasonable delays. The Court ruled that such vague reasoning renders the detention decisions unconstitutional and legally non-existent, regardless of any subsequent procedural fixes.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.; § 67 tr. ř.; The Constitutional Court must annul detention-related decisions if the lower courts fail to provide specific factual grounds justifying the restriction of personal freedom, as such vagueness violates the right to personal freedom and renders the decisions legally non-existent.

Parole chiave

Generato dall'IA
restriction of personal freedom insufficient reasoning detention release request Charter of Fundamental Rights unconstitutional decision procedural non-existence Czech Constitutional Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 30 odst. 1 zákona
§ 34 zákona
§ 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona
34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné
§ 42 odst. 4 zákona
stížnosti vyjádřil (§ 42 odst. 4 zákona) tak, že v podstatě její
§ 67 tr. ř.
důvodů stěžovatelovy vazby (§ 67 tr. ř.).
§ 82 odst. 1 zákona
§ 82 odst. 3 písm. a) zákona
§ 54 odst. 2 zákona
§ 6 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb.
§ 26 a násl. zák. č. 436/1991 Sb.
§ 75 odst. 1 zákona
nevyčerpání všech procesních prostředků (§ 75 odst. 1 zákona)

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

K rozhodování obecných soudů o propuštění z vazby následujícím po zrušení rozhodnutí o vzetí do vazby Ústavním soudem

Ústavní soud

rozhodl dne 30. 11. 2000 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., za účasti

vedlejšího účastníka Krajského státního zastupitelství v Ústí nad

Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.

května 2000, sp. zn. 6 To 390/2000, a usnesení Okresního soudu

v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 40 Nt 1540/2000,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května

2000, sp. zn. 6 To 390/2000-60, a usnesení Okresního soudu v Ústí

nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 40 Nt 1540/2000, se

zrušují.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, §

34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné

a doručené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.

května 2000 (6 To 390/2000-60) a jemu předcházející usnesení

Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn.

40 Nt 1540/2000, a tvrdil, že těmito rozhodnutími jmenované obecné

soudy porušily mimo jiné též jeho ústavně zaručené právo na osobní

svobodu (čl. 8 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění

ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud II. stupně jako

soud stížnostní potvrdil rozhodnutí obecného soudu I. stupně, jímž

byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, aniž by však

odůvodnění tohoto rozhodnutí - stručně shrnuto - bylo opřeno

o konkrétní důvody, z nichž by zákonný důvod omezení jeho osobní

svobody byl zřejmý; obdobnou výtku vznesl stěžovatel také vůči

rozhodnutí obecného soudu I. stupně.

Nadto stěžovatel, který obsáhle rozvedl své výhrady jak vůči

skutkové stránce věci, tak i vůči jejímu procesnímu průběhu,

tvrdil - že ve věci vznikají nedůvodné průtahy (čl. 38 Listiny

základních práv a svobod) a zejména, že až dosud shromážděné

důkazy nikterak nepotvrzují důvodnost podezření z jím spáchaného

trestného činu, neboť všechny skutky, kvalifikované jako trestný

čin podvodu (§ 250 odst. 1, 4 tr. z.), jsou toliko - opět stručně

shrnuto - důsledkem podnikatelského rizika, resp. nezdaru

v podnikatelském záměru.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud jím napadená

rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Předseda senátu stížnostního soudu, z něhož ústavní stížností

napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu k ústavní

stížnosti vyjádřil (§ 42 odst. 4 zákona) tak, že v podstatě její

vývody odmítl, připustil však - vzhledem k obsahu (odůvodnění)

nálezu Ústavního soudu ze dne 6. září 2000 (

IV. ÚS 371/2000

),

vydaného ve věci téhož stěžovatele a dotýkajícího se obdobné

materie spojené s omezením jeho osobní svobody - že "nemůže

odmítnout analogickou stížnostní námitku nedostatku odůvodnění

koluze", nicméně vyjádřil své přesvědčení, že po odstranění

Ústavním soudem vytknutého pochybení svým následným usnesením ze

dne 11. října 2000 (6 To 243/2000) lze považovat tento nedostatek

za fakticky konvalidovaný, čímž (přihlížeje přitom ke zjištění, že

koluze nezanikla ani v následujícím, respektive současném stádiu

přípravného řízení) ústavní stížnost obviněného P. F.

zjevně pozbyla věcného podkladu i důvodnosti.

Konečný návrh předseda senátu krajského soudu ve věci

nevznesl.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ze spisu Ústavního soudu ve věci téhož stěžovatele (IV. ÚS

371/2000) je patrno, že vykonatelným nálezem ze dne 6. září 2000

bylo zrušeno (jako rozhodnutí předcházející rozhodnutí

posuzovanému v této věci) usnesení téhož stížnostního soudu ze dne

5. dubna 2000 (6 To 243/2000-36), jímž byl stěžovatel vzat do

vazby, a to v podstatě proto, že podle přesvědčení Ústavního soudu

rozhodujícího v oné věci, rozhodovací důvody (odůvodnění) obecného

soudu byly natolik kusé, že z nich nebylo možno pro absenci

konkrétních skutkových okolností dovodit existenci zákonných

důvodů stěžovatelovy vazby (§ 67 tr. ř.).

Jestliže takto bylo rozhodnuto o vazebním rozhodnutí obecného

soudu předcházejícím rozhodnutí posuzovanému nyní, je zřejmé, že

zrušení předchozího rozhodnutí, jako rozhodnutí v jistém smyslu

podkladového, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, podmiňuje

i právní existenci rozhodnutí následného, které, byť se týká

žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, samo o sobě za dané

procesní situace nemůže obstát.

Vycházeje z naznačeného závěru a s přihlédnutím ke kasačnímu

rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. září 2000 (

IV. ÚS 371/2000

)

zrušil Ústavní soud též usnesení stížnostního soudu ze dne 31.

května 2000 (6 To 390/2000-60), přihlédnuv přitom k tomu, že

obdobnou vágností, jaká byla zjištěna již dříve stran vazebního

rozhodnutí, trpí i ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných

soudů, jimiž žádost stěžovatele o propuštění z vazby byla

zamítnuta, aniž by se jakkoli zabýval skutkovou stránkou věci nebo

rozsahem a povahou koluzních důvodů.

Jakkoli se z následného rozhodnutí stížnostního soudu ze dne

11. října 2000 podává, že nálezem Ústavního soudu ze dne 6. září

2000 (

IV. ÚS 371/2000

) vytýkané vady byly odstraněny, Ústavní soud

má za to, že tato skutečnost, byť by šlo o rozhodnutí s účinností

ex tunc, napravit či odstranit neústavnost posuzovaných rozhodnutí

nemůže.

Protože naznačenými vadami trpí napadené rozhodnutí obecného

soudu vztahující se též k obv. JUDr. F. H., CSc., za použití § 63

zákona a s přihlédnutím k ust. § 261 tr. ř. Ústavní soud zrušil

toto rozhodnutí i ve vztahu k tomuto obviněnému (podrobněji

k tomu srov. nález ve věci III. ÚS 188/99 - dosud ve Sbírce nálezů

a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikován).

Co do dalších vývodů stěžovatele stran tvrzených průtahů ve

věci nebylo třeba se jimi zabývat, neboť stěžovatel ani netvrdí,

že by se byl - marně - o odstranění průtahů způsobených soudem

pokusil zákonem předvídaným postupem (§ 6 odst. 1 zák. č.

335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 26 a násl. zák. č.

436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů); posuzováno touto

skutečností, byla by i případně jinak důvodná ústavní stížnost pro

nevyčerpání všech procesních prostředků (§ 75 odst. 1 zákona)

nepřípustná, když ostatní námitky stěžovatele (omezení práv

obhajoby apod.), ve smyslu ustálené rozhodovací praxe v současném

stádiu věci, nemají místo (k tomu srov. např. usnesení ve věci

III. ÚS 181/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 11., vydání 1., usn. č. 49, Praha, 1998).

Z důvodů takto vyložených bylo rozhodnuto, jak z výroku

tohoto nálezu je patrno [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona],

když vývody účastníka řízení odkazují se na důvody již vyložené.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 30. listopadu 2000