Constitutional Court dismisses appeal against detention denial due to insufficient reasoning violating freedom of movement rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic declared the appealed court decisions void for failing to provide specific factual grounds for restricting personal freedom. The petitioner argued that the lower courts denied his release request without concrete reasons, citing Article 8 of the Charter of Fundamental Rights and Article 38 regarding unreasonable delays. The Court ruled that such vague reasoning renders the detention decisions unconstitutional and legally non-existent, regardless of any subsequent procedural fixes.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.; § 67 tr. ř.; The Constitutional Court must annul detention-related decisions if the lower courts fail to provide specific factual grounds justifying the restriction of personal freedom, as such vagueness violates the right to personal freedom and renders the decisions legally non-existent.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
K rozhodování obecných soudů o propuštění z vazby následujícím po zrušení rozhodnutí o vzetí do vazby Ústavním soudem
Ústavní soud
rozhodl dne 30. 11. 2000 v ústním jednání
a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., za účasti
vedlejšího účastníka Krajského státního zastupitelství v Ústí nad
Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.
května 2000, sp. zn. 6 To 390/2000, a usnesení Okresního soudu
v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 40 Nt 1540/2000,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května
2000, sp. zn. 6 To 390/2000-60, a usnesení Okresního soudu v Ústí
nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 40 Nt 1540/2000, se
zrušují.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, §
34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné
a doručené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.
května 2000 (6 To 390/2000-60) a jemu předcházející usnesení
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn.
40 Nt 1540/2000, a tvrdil, že těmito rozhodnutími jmenované obecné
soudy porušily mimo jiné též jeho ústavně zaručené právo na osobní
svobodu (čl. 8 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění
ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud II. stupně jako
soud stížnostní potvrdil rozhodnutí obecného soudu I. stupně, jímž
byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, aniž by však
odůvodnění tohoto rozhodnutí - stručně shrnuto - bylo opřeno
o konkrétní důvody, z nichž by zákonný důvod omezení jeho osobní
svobody byl zřejmý; obdobnou výtku vznesl stěžovatel také vůči
rozhodnutí obecného soudu I. stupně.
Nadto stěžovatel, který obsáhle rozvedl své výhrady jak vůči
skutkové stránce věci, tak i vůči jejímu procesnímu průběhu,
tvrdil - že ve věci vznikají nedůvodné průtahy (čl. 38 Listiny
základních práv a svobod) a zejména, že až dosud shromážděné
důkazy nikterak nepotvrzují důvodnost podezření z jím spáchaného
trestného činu, neboť všechny skutky, kvalifikované jako trestný
čin podvodu (§ 250 odst. 1, 4 tr. z.), jsou toliko - opět stručně
shrnuto - důsledkem podnikatelského rizika, resp. nezdaru
v podnikatelském záměru.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud jím napadená
rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Předseda senátu stížnostního soudu, z něhož ústavní stížností
napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu k ústavní
stížnosti vyjádřil (§ 42 odst. 4 zákona) tak, že v podstatě její
vývody odmítl, připustil však - vzhledem k obsahu (odůvodnění)
nálezu Ústavního soudu ze dne 6. září 2000 (
IV. ÚS 371/2000
),
vydaného ve věci téhož stěžovatele a dotýkajícího se obdobné
materie spojené s omezením jeho osobní svobody - že "nemůže
odmítnout analogickou stížnostní námitku nedostatku odůvodnění
koluze", nicméně vyjádřil své přesvědčení, že po odstranění
Ústavním soudem vytknutého pochybení svým následným usnesením ze
dne 11. října 2000 (6 To 243/2000) lze považovat tento nedostatek
za fakticky konvalidovaný, čímž (přihlížeje přitom ke zjištění, že
koluze nezanikla ani v následujícím, respektive současném stádiu
přípravného řízení) ústavní stížnost obviněného P. F.
zjevně pozbyla věcného podkladu i důvodnosti.
Konečný návrh předseda senátu krajského soudu ve věci
nevznesl.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ze spisu Ústavního soudu ve věci téhož stěžovatele (IV. ÚS
371/2000) je patrno, že vykonatelným nálezem ze dne 6. září 2000
bylo zrušeno (jako rozhodnutí předcházející rozhodnutí
posuzovanému v této věci) usnesení téhož stížnostního soudu ze dne
5. dubna 2000 (6 To 243/2000-36), jímž byl stěžovatel vzat do
vazby, a to v podstatě proto, že podle přesvědčení Ústavního soudu
rozhodujícího v oné věci, rozhodovací důvody (odůvodnění) obecného
soudu byly natolik kusé, že z nich nebylo možno pro absenci
konkrétních skutkových okolností dovodit existenci zákonných
důvodů stěžovatelovy vazby (§ 67 tr. ř.).
Jestliže takto bylo rozhodnuto o vazebním rozhodnutí obecného
soudu předcházejícím rozhodnutí posuzovanému nyní, je zřejmé, že
zrušení předchozího rozhodnutí, jako rozhodnutí v jistém smyslu
podkladového, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, podmiňuje
i právní existenci rozhodnutí následného, které, byť se týká
žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, samo o sobě za dané
procesní situace nemůže obstát.
Vycházeje z naznačeného závěru a s přihlédnutím ke kasačnímu
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. září 2000 (
IV. ÚS 371/2000
)
zrušil Ústavní soud též usnesení stížnostního soudu ze dne 31.
května 2000 (6 To 390/2000-60), přihlédnuv přitom k tomu, že
obdobnou vágností, jaká byla zjištěna již dříve stran vazebního
rozhodnutí, trpí i ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných
soudů, jimiž žádost stěžovatele o propuštění z vazby byla
zamítnuta, aniž by se jakkoli zabýval skutkovou stránkou věci nebo
rozsahem a povahou koluzních důvodů.
Jakkoli se z následného rozhodnutí stížnostního soudu ze dne
11. října 2000 podává, že nálezem Ústavního soudu ze dne 6. září
2000 (
IV. ÚS 371/2000
) vytýkané vady byly odstraněny, Ústavní soud
má za to, že tato skutečnost, byť by šlo o rozhodnutí s účinností
ex tunc, napravit či odstranit neústavnost posuzovaných rozhodnutí
nemůže.
Protože naznačenými vadami trpí napadené rozhodnutí obecného
soudu vztahující se též k obv. JUDr. F. H., CSc., za použití § 63
zákona a s přihlédnutím k ust. § 261 tr. ř. Ústavní soud zrušil
toto rozhodnutí i ve vztahu k tomuto obviněnému (podrobněji
k tomu srov. nález ve věci III. ÚS 188/99 - dosud ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikován).
Co do dalších vývodů stěžovatele stran tvrzených průtahů ve
věci nebylo třeba se jimi zabývat, neboť stěžovatel ani netvrdí,
že by se byl - marně - o odstranění průtahů způsobených soudem
pokusil zákonem předvídaným postupem (§ 6 odst. 1 zák. č.
335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 26 a násl. zák. č.
436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů); posuzováno touto
skutečností, byla by i případně jinak důvodná ústavní stížnost pro
nevyčerpání všech procesních prostředků (§ 75 odst. 1 zákona)
nepřípustná, když ostatní námitky stěžovatele (omezení práv
obhajoby apod.), ve smyslu ustálené rozhodovací praxe v současném
stádiu věci, nemají místo (k tomu srov. např. usnesení ve věci
III. ÚS 181/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 11., vydání 1., usn. č. 49, Praha, 1998).
Z důvodů takto vyložených bylo rozhodnuto, jak z výroku
tohoto nálezu je patrno [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona],
když vývody účastníka řízení odkazují se na důvody již vyložené.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 30. listopadu 2000