Constitutional Court annuls lower court ruling denying restitution due to lack of agricultural connection.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic annulled the regional court's decision denying property restitution to the plaintiffs. The lower courts had rejected the claim because the property no longer served agricultural purposes, violating the strict statutory requirements. The Court found this outcome violated the principle of equality and fair trial rights, as it failed to account for the legislative intent to mitigate historical property injustices.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 229/1991 Coll. on the Regulation of Ownership Relations to Land and Other Agricultural Property; Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court: The Constitutional Court must annul lower court decisions denying restitution if they violate the principle of equality in rights or fair trial guarantees by failing to consider the mitigating purpose of the restitution law.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Restituce majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
Ústavní soud České republiky
rozhodl v senátě, o ústavní
stížnosti 1. Ing. J. B., a 2. J. V., směřující proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 22 Ca
2/2000, a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního
pozemkového úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, za
účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu Frýdek-Místek,
jako účastníků řízení, a Zemědělského družstva Palkovice, jako
vedlejšího účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě dne 30. 8. 2000, sp. zn.
22 Ca 2/2000, a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek,
okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ
1301/91-H-Rm, se zrušují.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 11. 12. 2000 doručena ústavní
stížnost stěžovatelů směřující proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, č. j. 22 Ca 2/2000-28, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního
pozemkového úřadu, (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 15. 11.
1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm. Tímto rozhodnutím správní orgán
rozhodl, že stěžovatelé, každý k id. polovinou, nejsou vlastníky
domu č. p. 431 na stavební parcele č. 773/1 a pozemku p. č. 773/1
v k. ú. Palkovice. Nárok stěžovatelů nebyl uznán, vzhledem
k ustanovení § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
"zákon o půdě"), když jak pozemkový úřad, tak i Krajský soud
v Ostravě, dospěly k závěru, že nemovitost v současné době
nesouvisí se zemědělskou výrobou.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že napadená
rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 a Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina") a orgány ve věci rozhodující,
jako orgány veřejné moci, porušily svými rozhodnutími ústavní
práva stěžovatelů zaručená článkem 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1,
4 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že podstatou věci je,
zda nemovitosti, které jsou předmětem řízení, nelze vydat
z důvodu taxativně uvedených v ustanovení § 11 zákona o půdě, tedy
zda nemovitosti ztratily původně stavebně technický charakter
v důsledku zásadní přestavby nemovitosti a zda v důsledku toho
došlo ke ztrátě souvislosti stavby s předmětem zemědělské výroby.
Stěžovatelé současně odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu,
sp. zn.
II. ÚS 263/96
, podle kterého, pokud soud v přezkumném
řízení podle části páté občanského soudního řádu zavázal rozsudkem
správní orgán k doplnění řízení, je jeho povinností, aby při novém
přezkumném řízení trval na respektování svého předchozího právního
názoru, pokud tak správní orgán neučinil a soud sám nedoplnil
v této věci dokazování, jak mu to umožňuje ustanovení § 250q odst.
1 občanského soudního řádu a spokojil se pouze s dílčím
stanoviskem příslušného správního orgánu, pak průběh řízení nemůže
umožnit posouzení dané situace a přispět k objektivnímu
rozhodnutí. Ústavní soud dále v tomto rozhodnutí vyslovil názor,
že pokud soud sám nedoplnil dokazování a spokojil se pouze
s dílčími důkazy, pak tento průběh řízení nepřispěl
k objektivnímu posouzení věci a k vyjasnění tvrzení sporných
stran.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali i na nález
Ústavního soudu, sp. zn.
II. ÚS 467/97
, který se zabýval
posouzením otázky souvislosti požadovaného domu se zemědělskou
výrobou. Podle názoru vyjádřeném v tomto nálezu za zemědělskou
usedlost se považuje soubor zemědělských pozemků, provozních budov
a obytné stavby, jako hospodářský celek. Takovýto výklad odpovídá
dikci § 11 odst. 4 zákona o půdě, který výslovně stanoví konkrétní
podmínky pro nevydání obytných budov. Z toho jednak plyne, že
zákonodárce předpokládal existenci takových budov, jako
samostatných věcí, které mohou být předmětem vydání a dále
argumentem a contrario je nutno dovodit, že pokud nejsou splněny
zákonné podmínky pro nevydání budov, mají být vydány. Zákon přitom
nikde nestanoví nezbytnou definiční vlastnost zemědělské usedlosti
jako určitého hospodářského celku v tom směru, že by všechny její
části musely na sebe místně, stavebně nebo provozně bezprostředně
navazovat. Stěžovatelé poukázali i na další odůvodnění tohoto
nálezu Ústavního soudu s tím, že je třeba mít na zřeteli, že jde
o restituční předpis, jehož hlavním účelem je zmírnění křivd.
Stěžovatelé dále namítali, že v předmětné věci nebyly
provedeny takové důkazy, které by popřely možnost zajištění
zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu
a orgány, ve věci rozhodující, zcela přehlédly skutečnost, že
předmětná budova je umístěna bezprostředně v komplexu již vydaných
zemědělských pozemků a tedy může např. i posloužit jako objekt, ve
kterém bude realizován prodej zemědělských výrobků, příp. zde
budou tyto výrobky uskladňovány, event. může být tento objekt
využit jako sociální zařízení zemědělských pracovníků. V této
souvislosti mělo být podle stěžovatelů i vyhodnoceno, že 1.
stěžovatel je zemědělcem, který fyzicky provozuje zemědělskou
činnost, a to na více než 150 hektarech zemědělské půdy,
zaměstnává zemědělské pracovníky a celý původní soubor
zemědělských pozemků skutečně jako hospodářský celek využívá
k zemědělské výrobě.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem
formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na
obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření a spis Krajského
soudu v Ostravě a vyjádření pozemkového úřadu, Pozemkového fondu
České republiky v Praze a Zemědělského družstva Palkovice.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření ze dne 8. 2. 2001 uvedl, že tvrzení stěžovatelů, že
došlo k porušení napadených ustanovení Listiny a Ústavy nepovažuje
za důvodná a navrhl zamítnutí stížnosti.
Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad, jako
účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 26. 1. 2001 shrnul
průběh celého řízení a uvedl, že provedeným správním řízením
o restitučním nároku stěžovatelů, průběhem přezkumného řízení
u krajského soudu ani napadenými rozhodnutími, práva stěžovatelů
zaručená jim Listinou a Ústavou nebyla porušena.
Vedlejší účastník řízení, Pozemkový fond České republiky
v Praze, se sdělením ze dne 11. 1. 2001 vzdal postavení vedlejšího
účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Další vedlejší účastník řízení, Zemědělské družstvo P., se
ve stanoveném termínu k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé
uplatnili dne 3. 12. 1991 u pozemkového úřadu nárok na vydání
nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl J. V., mimo jiné i na
dům č. p. 431 s přilehlým pozemkem, k. ú. Palkovice. J. V. zemřel
24. 10. 1977 a stěžovatelé prokázali, že jsou oprávněnými osobami
ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Předmětná nemovitost
přešla do vlastnictví státu na základě rozsudku Lidového soudu ve
Frýdku-Místku ze dne 14. 3. 1956, sp. zn. 1 T 332/55, který byl
potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1956,
sp. zn. 6 To 149/56, a kterým byl J. V. odsouzen k propadnutí
veškerého majetku ve prospěch státu. Usnesením Okresního soudu ve
Frýdku-Místku ze dne 20. 11. 1990, č. j. 2 Rt 456/90, byl J. V.
rehabilitován a výše citované rozsudky zrušeny. Dne 26. 11. 1996
rozhodl pozemkový úřad po provedeném správním řízení rozhodnutím,
č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky
předmětného domu a pozemku. Své rozhodnutí pozemkový úřad
odůvodnil ustanovením § 11 odst. 4 zákona o půdě, které stanoví,
že obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu patřící
k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní
přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak,
že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Při svém
rozhodování vycházel pouze ze znaleckého posudku soudního znalce
Ing. J. K. vypracovaného v říjnu 1994, který potvrdil zásadní
přestavbu předmětného objektu. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu
podali stěžovatelé opravný prostředek ke Krajskému soudu
v Ostravě, který rozsudkem ze dne 21. 10. 1997, č. j. 22 Ca
38/97-10, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil pozemkovému
úřadu k dalšímu řízení s tím, že je nutno došetřit, zda ztráta
původního stavebního charakteru způsobila, že původní stavba
nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Dalším šetřením pozemkový
úřad zjistil, že po převzetí domu do svého vlastnictví požádalo
JZD P. v roce 1982 Místní národní výbor v P. o vynětí bytu
v rodinném domku č. p. 431 z bytového fondu a následně potom odbor
výstavby Okresního národního výboru Frýdek-Místek rozhodl o změně
v účelovém určení stavby tak, že tato stavba měla nadále sloužit
pro provozní a správní účely družstva. V době probíhajícího řízení
byl objekt skutečně využíván jako sklad a ubytovna. Zjištěné
skutečnosti vyhodnotil pozemkový úřad tak, že v případě tohoto
objektu nelze jednoznačně prokázat, že po provedené zásadní
přestavbě již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Vzhledem
k žádné bližší definici předmětu zemědělské výroby v zákoně o půdě
se pozemkový úřad přiklonil na stranu oprávněných osob s tím, že
překážka vydání nemovitostí není jasně dána a rozhodl dne 1. 6.
1998 pod č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm tak, že stěžovatelé jsou vlastníky
nárokovaných nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí pozemkového
úřadu podala dne 1. 7. 1998 povinná osoba - Zemědělské družstvo P.
- opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud po
doplnění dokazování na místě samém svým rozsudkem ze dne 22. 9.
1999, č. j. 22 Ca 291/98-35, rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil
a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že pozemkový úřad rozhodl na
základě přesně a úplně zjištěného stavu věci, ale tyto zjištěné
skutečnosti nevyhodnotil v souladu se zákonem. Před svým dalším
rozhodováním již pozemkový úřad nedoplňoval řízení a při hodnocení
úplně zjištěného stavu věci vycházel z právního názoru krajského
soudu. Dne 15. 11. 1999 vydal rozhodnutí, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm,
podle něhož stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných nemovitostí.
Rozhodnutí pak pozemkový úřad odůvodnil v souladu s právním
názorem krajského soudu tak, že dům č. p. 431 ve stavu, v jakém se
v současné době po všech provedených stavebních úpravách nachází,
nemůže sloužit zemědělské výrobě, protože mu schází jakékoliv
hospodářské zázemí. Oddělením od původní zemědělské usedlosti,
provedenými stavebními úpravami a odstraněním všech hospodářských
budov k němu patřících, byl vytvořen stav, který lze hodnotit jako
naplnění podmínek ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě. Za
nevydané nemovitosti, které přešly na stát způsobem uvedeným v §
6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, přísluší stěžovatelům náhrada
dle § 11 odst. 2, § 14, 15 a 16 tohoto zákona. Proti rozhodnutí
pozemkového úřadu ze dne 15. 11. 1999 podali stěžovatelé dne 2.
12. 1999 opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě, který
napadeným rozsudkem ze dne 30. 8. 2000, č. j. 22 Ca 2/2000-28,
toto rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska
tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může
uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených
zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména
respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že
není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani
nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi
prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit,
zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva
nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo
v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho
uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Jak pozemkový úřad, tak i přezkumný soud, dospěly v dané věci
k názoru, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami, avšak
nemovitosti nelze vydat proto, že je zde překážka jejich vydání
podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě. Ústavní soud se proto
zaměřil na podstatu ústavní stížnosti, a to naplnění důvodů
citovaného ustanovení.
Ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě stanoví, že pozemky
nelze vydat v případě, že obytnou budovu, hospodářskou budovu
a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze
vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj
původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí
s předmětem zemědělské výroby. Pro účely výkladu a aplikace
citovaného ustanovení Ústavní soud, jak to již vyjádřil v nálezu,
sp. zn. II. ÚS 186/95
, publikovaném pod č. 83 ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6 a v dosud nepublikovaném
nálezu ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS
467/97, ze dne 3. 8. 2000. Jak je v těchto rozhodnutích uvedeno,
Ústavní soud má za to, že při zkoumání předpokladů pro nevydání
nemovitosti, je třeba mít na zřeteli, že jde o restituční předpis,
jehož hlavním účelem je zmírnění křivd. Proto tedy, vykoná-li
oprávněná osoba, i když je stavba do určité míry zhodnocena, dle
§ 14 odst. 2 zákona o půdě, právo volby na vydání, je sice toto
její právo modifikováno společenským zájmem, ale pouze v tom
směru, že musí být zajištěna zemědělská výroba, což zákon o půdě
v § 11 odst. 4 vyjadřuje mimo jiné pomocí stavebně technických
parametrů, když hovoří o stavebně technickém charakteru. Tyto
parametry však nelze bez dalšího a navíc mechanicky aplikovat,
jednak pro samotnou spornost a nerovnocennost jednotlivých prvků
stavby dlouhodobé životnosti a dále proto, že tyto nemusí nic
vypovídat o tom, zda je či není zajištěna zemědělská výroba.
Výklad pro posouzení věci rozhodných pojmů je právní otázkou,
a proto technické hledisko představuje pouze jedno z hledisek pro
posouzení, zda u stavby došlo k zásadní přestavbě, kterou stavba
ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již
nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
Nelze proto akceptovat výklad Krajského soudu v Ostravě,
podle kterého nemovitost po všech provedených stavebních úpravách
nemůže sloužit zemědělské výrobě a současně, že nemovitost
v současné době ani nesouvisí se zemědělskou výrobou. Ústavní soud
považuje uvedený výklad ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě za
extrémně vybočující z mezí ústavních zásad spravedlivého procesu,
a to zvláště za situace, kdy stranou zůstaly a v rozhodnutí
pozemkového úřadu a krajského soudu nebyly zohledněny další
podstatné okolnosti případu, opakovaně uplatňované stěžovateli.
Jde zejména o údaj, že předmětný objekt v současné době slouží
jednak k ubytování a dále slouží jako sklad různého materiálu
povinné osoby, která se sama zabývá zemědělskou výrobou. Dále jde
o údaj, že předmětná budova je umístěna bezprostředně v komplexu
již vydaných zemědělských pozemků, se zemědělskou výrobou tedy
funkčně souvisí a může např. posloužit jako objekt, ve kterém bude
realizován prodej zemědělských výrobků, příp. zde budou tyto
výrobky uskladňovány, event. může být využit jako sociální
zařízení zemědělských pracovníků. K posouzení otázky souvislosti
předmětného objektu se zemědělskou výrobou rovněž neměla zůstat
mimo rámec hodnocení skutečnost, že 1. stěžovatel je zemědělcem,
který fyzicky provozuje zemědělskou činnost, zaměstnává zemědělské
pracovníky a celý původní soubor zemědělských pozemků skutečně
jako hospodářský celek využívá k zemědělské výrobě.
Pozemkový úřad a krajský soud ve své argumentaci, týkající se
posouzení otázky, zda zásadní přestavbou stavba ztratila svůj
původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí
s předmětem zemědělské výroby, vycházely výlučně z vymezení stavby
z hlediska veřejného stavebního práva. K těmto otázkám Ústavní
soud judikoval v již citovaném nálezu,
sp. zn. II. ÚS 186/95
, že
aplikace ustanovení § 11 odst. 4 nestojí a nepadá se stavebně
technickými parametry, ale musí vycházet jednak ze skutečnosti, že
jde o zmírnění křivd na jedné straně a zajištění zemědělské výroby
na druhé straně, přitom korelátem je rozsah zásahu (zásadní
přestavba), který je individuální, přestože zákonodárce v tomto
směru počítá i s kritérii stavebně technickými. O zásadní
přestavbu půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění
zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu. Kdy
tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde
o zmírnění majetkových křivd a princip kontinuity s původním
vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost na
zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituentů, kteří by, nebýt
křivdy, mohli dnes ve svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv,
tedy i nezemědělskou činnost.
Ústavní soud je ve vztahu k rozhodování krajského soudu při
posuzování naplnění podmínek § 11 odst. 4 zákona o půdě nucen
konstatovat, jak tomu učinil např. v nálezu, sp. zn. III. ÚS
187/98, publikovaném pod č. 112 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu č. 12, že ty případy, kdy obecný soud neposkytne
účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač jim
tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem
přiznána, je nutno považovat za porušení principu rovnosti
v právech ve smyslu čl. 1 Listiny. K takovému pochybení ze strany
obecného soudu v přezkoumávané věci došlo.
Pokud se týká odkazu stěžovatelů na nález Ústavního soudu, sp.
zn.
II. ÚS 263/96
, ve vztahu k ustanovení § 250q odst. 1
občanského soudního řádu, dle jehož dikce soud sám může provést
důkazy nezbytné k přezkoumání napadeného rozhodnutí, Ústavní soud
konstatoval, že závěry citované v uvedeném nálezu nelze v daném
případě aplikovat a odkaz na tento nález považuje v dané věci za
nepřípadný.
Ústavní soud pak, jako již mnohokrát, k současně namítanému
porušení práva podle čl. 11 Listiny konstatoval, že ústavní
ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému,
nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku. V tomto směru nemohl
Ústavní soud ústavní stížnosti přisvědčit.
Avšak jakkoli na straně stěžovatelů nejde o ochranu již
exitujícího, ale teprve konstituovaného práva, třeba i zde
vycházet z preambule restitučního zákona sledujícího zmírnění
následků majetkových křivd a navozujícího stav, kdy ve vztahu
k účelu tohoto zákona je třeba vykládat i všechny, ve věci
relevantní, pojmy.
Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení,
pokud jde o uplatněný restituční nárok na vydání předmětného
objektu včetně pozemku konstatuje, že uvedeným postupem Krajského
soudu v Ostravě i pozemkového úřadu došlo k porušení práva
stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k porušení principu v rovnosti v právech
podle čl. 1 Listiny a k odepření ochrany jejich právům zákonem
stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy.
Za tohoto stavu věci proto Ústavní soud rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 22 Ca 2/2000,
a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního pozemkového
úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, zrušil ve
smyslu ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Brně dne 3. 5. 2001