Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 719/2000 ECLI:CZ:US:2001:2.US.719.2000 Generato dall'IA

Constitutional Court annuls lower court ruling denying restitution due to lack of agricultural connection.

Numero d'incarto II.ÚS 719/2000
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic annulled the regional court's decision denying property restitution to the plaintiffs. The lower courts had rejected the claim because the property no longer served agricultural purposes, violating the strict statutory requirements. The Court found this outcome violated the principle of equality and fair trial rights, as it failed to account for the legislative intent to mitigate historical property injustices.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 229/1991 Coll. on the Regulation of Ownership Relations to Land and Other Agricultural Property; Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court: The Constitutional Court must annul lower court decisions denying restitution if they violate the principle of equality in rights or fair trial guarantees by failing to consider the mitigating purpose of the restitution law.

Parole chiave

Generato dall'IA
restitution of property agricultural connection requirement principle of equality in rights fair trial rights Constitutional Court annulment

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 229/1991 Coll. on the Regulation of Ownership Relations to Land and Other Agricultural Property
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
European Convention on Human Rights

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Restituce majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě, o ústavní

stížnosti 1. Ing. J. B., a 2. J. V., směřující proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 22 Ca

2/2000, a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, za

účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu Frýdek-Místek,

jako účastníků řízení, a Zemědělského družstva Palkovice, jako

vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě dne 30. 8. 2000, sp. zn.

22 Ca 2/2000, a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek,

okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ

1301/91-H-Rm, se zrušují.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byla dne 11. 12. 2000 doručena ústavní

stížnost stěžovatelů směřující proti usnesení Krajského soudu

v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, č. j. 22 Ca 2/2000-28, kterým bylo

potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního

pozemkového úřadu, (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 15. 11.

1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm. Tímto rozhodnutím správní orgán

rozhodl, že stěžovatelé, každý k id. polovinou, nejsou vlastníky

domu č. p. 431 na stavební parcele č. 773/1 a pozemku p. č. 773/1

v k. ú. Palkovice. Nárok stěžovatelů nebyl uznán, vzhledem

k ustanovení § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen

"zákon o půdě"), když jak pozemkový úřad, tak i Krajský soud

v Ostravě, dospěly k závěru, že nemovitost v současné době

nesouvisí se zemědělskou výrobou.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že napadená

rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 a Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina") a orgány ve věci rozhodující,

jako orgány veřejné moci, porušily svými rozhodnutími ústavní

práva stěžovatelů zaručená článkem 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1,

4 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že podstatou věci je,

zda nemovitosti, které jsou předmětem řízení, nelze vydat

z důvodu taxativně uvedených v ustanovení § 11 zákona o půdě, tedy

zda nemovitosti ztratily původně stavebně technický charakter

v důsledku zásadní přestavby nemovitosti a zda v důsledku toho

došlo ke ztrátě souvislosti stavby s předmětem zemědělské výroby.

Stěžovatelé současně odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu,

sp. zn.

II. ÚS 263/96

, podle kterého, pokud soud v přezkumném

řízení podle části páté občanského soudního řádu zavázal rozsudkem

správní orgán k doplnění řízení, je jeho povinností, aby při novém

přezkumném řízení trval na respektování svého předchozího právního

názoru, pokud tak správní orgán neučinil a soud sám nedoplnil

v této věci dokazování, jak mu to umožňuje ustanovení § 250q odst.

1 občanského soudního řádu a spokojil se pouze s dílčím

stanoviskem příslušného správního orgánu, pak průběh řízení nemůže

umožnit posouzení dané situace a přispět k objektivnímu

rozhodnutí. Ústavní soud dále v tomto rozhodnutí vyslovil názor,

že pokud soud sám nedoplnil dokazování a spokojil se pouze

s dílčími důkazy, pak tento průběh řízení nepřispěl

k objektivnímu posouzení věci a k vyjasnění tvrzení sporných

stran.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali i na nález

Ústavního soudu, sp. zn.

II. ÚS 467/97

, který se zabýval

posouzením otázky souvislosti požadovaného domu se zemědělskou

výrobou. Podle názoru vyjádřeném v tomto nálezu za zemědělskou

usedlost se považuje soubor zemědělských pozemků, provozních budov

a obytné stavby, jako hospodářský celek. Takovýto výklad odpovídá

dikci § 11 odst. 4 zákona o půdě, který výslovně stanoví konkrétní

podmínky pro nevydání obytných budov. Z toho jednak plyne, že

zákonodárce předpokládal existenci takových budov, jako

samostatných věcí, které mohou být předmětem vydání a dále

argumentem a contrario je nutno dovodit, že pokud nejsou splněny

zákonné podmínky pro nevydání budov, mají být vydány. Zákon přitom

nikde nestanoví nezbytnou definiční vlastnost zemědělské usedlosti

jako určitého hospodářského celku v tom směru, že by všechny její

části musely na sebe místně, stavebně nebo provozně bezprostředně

navazovat. Stěžovatelé poukázali i na další odůvodnění tohoto

nálezu Ústavního soudu s tím, že je třeba mít na zřeteli, že jde

o restituční předpis, jehož hlavním účelem je zmírnění křivd.

Stěžovatelé dále namítali, že v předmětné věci nebyly

provedeny takové důkazy, které by popřely možnost zajištění

zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu

a orgány, ve věci rozhodující, zcela přehlédly skutečnost, že

předmětná budova je umístěna bezprostředně v komplexu již vydaných

zemědělských pozemků a tedy může např. i posloužit jako objekt, ve

kterém bude realizován prodej zemědělských výrobků, příp. zde

budou tyto výrobky uskladňovány, event. může být tento objekt

využit jako sociální zařízení zemědělských pracovníků. V této

souvislosti mělo být podle stěžovatelů i vyhodnoceno, že 1.

stěžovatel je zemědělcem, který fyzicky provozuje zemědělskou

činnost, a to na více než 150 hektarech zemědělské půdy,

zaměstnává zemědělské pracovníky a celý původní soubor

zemědělských pozemků skutečně jako hospodářský celek využívá

k zemědělské výrobě.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem

formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na

obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření a spis Krajského

soudu v Ostravě a vyjádření pozemkového úřadu, Pozemkového fondu

České republiky v Praze a Zemědělského družstva Palkovice.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření ze dne 8. 2. 2001 uvedl, že tvrzení stěžovatelů, že

došlo k porušení napadených ustanovení Listiny a Ústavy nepovažuje

za důvodná a navrhl zamítnutí stížnosti.

Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad, jako

účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 26. 1. 2001 shrnul

průběh celého řízení a uvedl, že provedeným správním řízením

o restitučním nároku stěžovatelů, průběhem přezkumného řízení

u krajského soudu ani napadenými rozhodnutími, práva stěžovatelů

zaručená jim Listinou a Ústavou nebyla porušena.

Vedlejší účastník řízení, Pozemkový fond České republiky

v Praze, se sdělením ze dne 11. 1. 2001 vzdal postavení vedlejšího

účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Další vedlejší účastník řízení, Zemědělské družstvo P., se

ve stanoveném termínu k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé

uplatnili dne 3. 12. 1991 u pozemkového úřadu nárok na vydání

nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl J. V., mimo jiné i na

dům č. p. 431 s přilehlým pozemkem, k. ú. Palkovice. J. V. zemřel

24. 10. 1977 a stěžovatelé prokázali, že jsou oprávněnými osobami

ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Předmětná nemovitost

přešla do vlastnictví státu na základě rozsudku Lidového soudu ve

Frýdku-Místku ze dne 14. 3. 1956, sp. zn. 1 T 332/55, který byl

potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1956,

sp. zn. 6 To 149/56, a kterým byl J. V. odsouzen k propadnutí

veškerého majetku ve prospěch státu. Usnesením Okresního soudu ve

Frýdku-Místku ze dne 20. 11. 1990, č. j. 2 Rt 456/90, byl J. V.

rehabilitován a výše citované rozsudky zrušeny. Dne 26. 11. 1996

rozhodl pozemkový úřad po provedeném správním řízení rozhodnutím,

č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky

předmětného domu a pozemku. Své rozhodnutí pozemkový úřad

odůvodnil ustanovením § 11 odst. 4 zákona o půdě, které stanoví,

že obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu patřící

k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní

přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak,

že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Při svém

rozhodování vycházel pouze ze znaleckého posudku soudního znalce

Ing. J. K. vypracovaného v říjnu 1994, který potvrdil zásadní

přestavbu předmětného objektu. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu

podali stěžovatelé opravný prostředek ke Krajskému soudu

v Ostravě, který rozsudkem ze dne 21. 10. 1997, č. j. 22 Ca

38/97-10, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil pozemkovému

úřadu k dalšímu řízení s tím, že je nutno došetřit, zda ztráta

původního stavebního charakteru způsobila, že původní stavba

nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Dalším šetřením pozemkový

úřad zjistil, že po převzetí domu do svého vlastnictví požádalo

JZD P. v roce 1982 Místní národní výbor v P. o vynětí bytu

v rodinném domku č. p. 431 z bytového fondu a následně potom odbor

výstavby Okresního národního výboru Frýdek-Místek rozhodl o změně

v účelovém určení stavby tak, že tato stavba měla nadále sloužit

pro provozní a správní účely družstva. V době probíhajícího řízení

byl objekt skutečně využíván jako sklad a ubytovna. Zjištěné

skutečnosti vyhodnotil pozemkový úřad tak, že v případě tohoto

objektu nelze jednoznačně prokázat, že po provedené zásadní

přestavbě již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Vzhledem

k žádné bližší definici předmětu zemědělské výroby v zákoně o půdě

se pozemkový úřad přiklonil na stranu oprávněných osob s tím, že

překážka vydání nemovitostí není jasně dána a rozhodl dne 1. 6.

1998 pod č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm tak, že stěžovatelé jsou vlastníky

nárokovaných nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí pozemkového

úřadu podala dne 1. 7. 1998 povinná osoba - Zemědělské družstvo P.

- opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud po

doplnění dokazování na místě samém svým rozsudkem ze dne 22. 9.

1999, č. j. 22 Ca 291/98-35, rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil

a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že pozemkový úřad rozhodl na

základě přesně a úplně zjištěného stavu věci, ale tyto zjištěné

skutečnosti nevyhodnotil v souladu se zákonem. Před svým dalším

rozhodováním již pozemkový úřad nedoplňoval řízení a při hodnocení

úplně zjištěného stavu věci vycházel z právního názoru krajského

soudu. Dne 15. 11. 1999 vydal rozhodnutí, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm,

podle něhož stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných nemovitostí.

Rozhodnutí pak pozemkový úřad odůvodnil v souladu s právním

názorem krajského soudu tak, že dům č. p. 431 ve stavu, v jakém se

v současné době po všech provedených stavebních úpravách nachází,

nemůže sloužit zemědělské výrobě, protože mu schází jakékoliv

hospodářské zázemí. Oddělením od původní zemědělské usedlosti,

provedenými stavebními úpravami a odstraněním všech hospodářských

budov k němu patřících, byl vytvořen stav, který lze hodnotit jako

naplnění podmínek ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě. Za

nevydané nemovitosti, které přešly na stát způsobem uvedeným v §

6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, přísluší stěžovatelům náhrada

dle § 11 odst. 2, § 14, 15 a 16 tohoto zákona. Proti rozhodnutí

pozemkového úřadu ze dne 15. 11. 1999 podali stěžovatelé dne 2.

12. 1999 opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě, který

napadeným rozsudkem ze dne 30. 8. 2000, č. j. 22 Ca 2/2000-28,

toto rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska

tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může

uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených

zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména

respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že

není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani

nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi

prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit,

zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva

nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo

v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho

uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Jak pozemkový úřad, tak i přezkumný soud, dospěly v dané věci

k názoru, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami, avšak

nemovitosti nelze vydat proto, že je zde překážka jejich vydání

podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě. Ústavní soud se proto

zaměřil na podstatu ústavní stížnosti, a to naplnění důvodů

citovaného ustanovení.

Ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě stanoví, že pozemky

nelze vydat v případě, že obytnou budovu, hospodářskou budovu

a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze

vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj

původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí

s předmětem zemědělské výroby. Pro účely výkladu a aplikace

citovaného ustanovení Ústavní soud, jak to již vyjádřil v nálezu,

sp. zn. II. ÚS 186/95

, publikovaném pod č. 83 ve Sbírce nálezů

a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6 a v dosud nepublikovaném

nálezu ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS

467/97, ze dne 3. 8. 2000. Jak je v těchto rozhodnutích uvedeno,

Ústavní soud má za to, že při zkoumání předpokladů pro nevydání

nemovitosti, je třeba mít na zřeteli, že jde o restituční předpis,

jehož hlavním účelem je zmírnění křivd. Proto tedy, vykoná-li

oprávněná osoba, i když je stavba do určité míry zhodnocena, dle

§ 14 odst. 2 zákona o půdě, právo volby na vydání, je sice toto

její právo modifikováno společenským zájmem, ale pouze v tom

směru, že musí být zajištěna zemědělská výroba, což zákon o půdě

v § 11 odst. 4 vyjadřuje mimo jiné pomocí stavebně technických

parametrů, když hovoří o stavebně technickém charakteru. Tyto

parametry však nelze bez dalšího a navíc mechanicky aplikovat,

jednak pro samotnou spornost a nerovnocennost jednotlivých prvků

stavby dlouhodobé životnosti a dále proto, že tyto nemusí nic

vypovídat o tom, zda je či není zajištěna zemědělská výroba.

Výklad pro posouzení věci rozhodných pojmů je právní otázkou,

a proto technické hledisko představuje pouze jedno z hledisek pro

posouzení, zda u stavby došlo k zásadní přestavbě, kterou stavba

ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již

nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.

Nelze proto akceptovat výklad Krajského soudu v Ostravě,

podle kterého nemovitost po všech provedených stavebních úpravách

nemůže sloužit zemědělské výrobě a současně, že nemovitost

v současné době ani nesouvisí se zemědělskou výrobou. Ústavní soud

považuje uvedený výklad ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě za

extrémně vybočující z mezí ústavních zásad spravedlivého procesu,

a to zvláště za situace, kdy stranou zůstaly a v rozhodnutí

pozemkového úřadu a krajského soudu nebyly zohledněny další

podstatné okolnosti případu, opakovaně uplatňované stěžovateli.

Jde zejména o údaj, že předmětný objekt v současné době slouží

jednak k ubytování a dále slouží jako sklad různého materiálu

povinné osoby, která se sama zabývá zemědělskou výrobou. Dále jde

o údaj, že předmětná budova je umístěna bezprostředně v komplexu

již vydaných zemědělských pozemků, se zemědělskou výrobou tedy

funkčně souvisí a může např. posloužit jako objekt, ve kterém bude

realizován prodej zemědělských výrobků, příp. zde budou tyto

výrobky uskladňovány, event. může být využit jako sociální

zařízení zemědělských pracovníků. K posouzení otázky souvislosti

předmětného objektu se zemědělskou výrobou rovněž neměla zůstat

mimo rámec hodnocení skutečnost, že 1. stěžovatel je zemědělcem,

který fyzicky provozuje zemědělskou činnost, zaměstnává zemědělské

pracovníky a celý původní soubor zemědělských pozemků skutečně

jako hospodářský celek využívá k zemědělské výrobě.

Pozemkový úřad a krajský soud ve své argumentaci, týkající se

posouzení otázky, zda zásadní přestavbou stavba ztratila svůj

původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí

s předmětem zemědělské výroby, vycházely výlučně z vymezení stavby

z hlediska veřejného stavebního práva. K těmto otázkám Ústavní

soud judikoval v již citovaném nálezu,

sp. zn. II. ÚS 186/95

, že

aplikace ustanovení § 11 odst. 4 nestojí a nepadá se stavebně

technickými parametry, ale musí vycházet jednak ze skutečnosti, že

jde o zmírnění křivd na jedné straně a zajištění zemědělské výroby

na druhé straně, přitom korelátem je rozsah zásahu (zásadní

přestavba), který je individuální, přestože zákonodárce v tomto

směru počítá i s kritérii stavebně technickými. O zásadní

přestavbu půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění

zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu. Kdy

tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde

o zmírnění majetkových křivd a princip kontinuity s původním

vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost na

zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituentů, kteří by, nebýt

křivdy, mohli dnes ve svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv,

tedy i nezemědělskou činnost.

Ústavní soud je ve vztahu k rozhodování krajského soudu při

posuzování naplnění podmínek § 11 odst. 4 zákona o půdě nucen

konstatovat, jak tomu učinil např. v nálezu, sp. zn. III. ÚS

187/98, publikovaném pod č. 112 ve Sbírce nálezů a usnesení

Ústavního soudu č. 12, že ty případy, kdy obecný soud neposkytne

účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač jim

tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem

přiznána, je nutno považovat za porušení principu rovnosti

v právech ve smyslu čl. 1 Listiny. K takovému pochybení ze strany

obecného soudu v přezkoumávané věci došlo.

Pokud se týká odkazu stěžovatelů na nález Ústavního soudu, sp.

zn.

II. ÚS 263/96

, ve vztahu k ustanovení § 250q odst. 1

občanského soudního řádu, dle jehož dikce soud sám může provést

důkazy nezbytné k přezkoumání napadeného rozhodnutí, Ústavní soud

konstatoval, že závěry citované v uvedeném nálezu nelze v daném

případě aplikovat a odkaz na tento nález považuje v dané věci za

nepřípadný.

Ústavní soud pak, jako již mnohokrát, k současně namítanému

porušení práva podle čl. 11 Listiny konstatoval, že ústavní

ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému,

nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku. V tomto směru nemohl

Ústavní soud ústavní stížnosti přisvědčit.

Avšak jakkoli na straně stěžovatelů nejde o ochranu již

exitujícího, ale teprve konstituovaného práva, třeba i zde

vycházet z preambule restitučního zákona sledujícího zmírnění

následků majetkových křivd a navozujícího stav, kdy ve vztahu

k účelu tohoto zákona je třeba vykládat i všechny, ve věci

relevantní, pojmy.

Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení,

pokud jde o uplatněný restituční nárok na vydání předmětného

objektu včetně pozemku konstatuje, že uvedeným postupem Krajského

soudu v Ostravě i pozemkového úřadu došlo k porušení práva

stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny

a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k porušení principu v rovnosti v právech

podle čl. 1 Listiny a k odepření ochrany jejich právům zákonem

stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy.

Za tohoto stavu věci proto Ústavní soud rozsudek Krajského

soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 22 Ca 2/2000,

a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního pozemkového

úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, zrušil ve

smyslu ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Brně dne 3. 5. 2001