Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 428/2000 ECLI:CZ:US:2001:2.US.428.2000 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as non-constitutional review of procedural administrative rulings is barred.

Numero d'incarto II.ÚS 428/2000
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a taxpayer against a tax authority's refusal of a refund offset and a regional court's dismissal of the administrative lawsuit. The taxpayer argued these actions violated fundamental rights, but the court found the challenged decisions were purely procedural and did not substantively alter her property rights. Consequently, the court ruled that the Constitutional Court lacks jurisdiction to review such administrative rulings absent a direct infringement on constitutionally protected rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Constitutional Court § 43; Law on the Constitution Art. 87: The Constitutional Court may review only the constitutionality of decisions affecting fundamental rights; procedural rulings that do not substantively alter property rights fall outside its jurisdiction.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal procedural administrative ruling fundamental rights protection property rights substantive change Constitutional Court jurisdiction tax refund offset non-constitutional review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law on the Constitutional Court § 43
Law on the Constitution Art. 87
Law on Property Tax § 13b
Law on Tax Administration § 64
Law on Tax Administration § 73

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti D., a. s., zastoupené JUDr. V. H., CSc., advokátem, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 11. 11. 1999, č. j. 134198/99/336961/2807, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2000, č. j. 29 Ca 47/2000-25, a o návrhu na zrušení § 13b odst. 21 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 28. 6. 2000 domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 11. 11. 1999, č. j. 134198/99/336961/2807, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2000, č. j. 29 Ca 47/2000-25. Stěžovatelka rovněž podala návrh na zrušení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992, o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se stala ke dni 25. 4. 1997 výlučným vlastníkem souboru nemovitostí podléhajících dani z nemovitostí, které na ni byly převedeny z původního vlastníka Zemědělského družstva D. Staré Město. Dnem 18. 12. 1998 obdržela stěžovatelka od účastníka řízení - Finančního úřadu v Uherském Hradišti - rozhodnutí o přeplatku podle ustanovení § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vydané dne 27. 9. 1999 pod č. j. 116273/99/336913/0761, kterým jí bylo sděleno, že její přeplatek na dani z přidané hodnoty vykázaný ke dni 20. 9. 1999 v částce 35.131,- Kč byl z úřední povinnosti převeden na úhradu nedoplatků na dani z nemovitostí ve výši 2,295.547,- Kč. Proti rozhodnutí o přeplatku podala stěžovatelka opravný prostředek, reklamaci. Tuto reklamaci správce daně svým rozhodnutím ze dne 11. 11. 1999, č. j. 134198/99/336961/2807, zamítl a svůj postup odvodnil ustanovením § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí. Proti uvedeným rozhodnutím finančního úřadu podala stěžovatelka návrh na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Krajským soudem v Brně. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 5. 2000, č. j. 29 Ca 47/2000-25, řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí je rozhodnutím procesním, které je ustanovením § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu z přezkumné činnosti soudu vyloučeno.

Stěžovatelka má za to, že Finanční úřad v Uherském Hradišti a Krajský soud v Brně porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, zakotvená v Listině základních práv a svobod v čl. 1, čl. 2 odst. 2, v čl. 4 odst. 1, v čl. 11 odst. 3 a 5, v čl. 36 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu v obdobné věci,

sp. zn. I. ÚS 469/98

.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spisový materiál Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 47/2000.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 25. 9. 2000 odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a uvedl, že k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatelky Krajským soudem v Brně nedošlo, neboť od zákonem stanoveného postupu se soud v tomto řízení neodchýlil. Základem pro posouzení věci byl postup správce daně při rozhodování v případech, kdy stěžovatelce vznikl daňový přeplatek, který byl vratitelný. V tomto případě předepisuje ustanovení § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, správci daně procesní postup při rozhodování pro případ, kdy daňovému subjektu vznikne daňový přeplatek a tento přeplatek je vratitelný. Rozhodnutí správce daně podle § 64 tohoto zákona není rozhodnutím o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, protože vydání takového rozhodnutí má svůj základ v právu procesním. Je rozhodnutím o tom, jak bylo s přeplatkem na dani v daňovém řízení naloženo v tom smyslu, v jakém je správce daně oprávněn ze zákona s takovým přeplatkem naložit. Jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní povahy vyloučena zákonem z přezkumné pravomoci soudu, nelze zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Finanční úřad v Uherském Hradišti, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 10. 2000 uvedl, že zakladatelem stěžovatelky je Zemědělské družstvo D., Toto družstvo vstoupilo dnem 27. 5. 1998 do likvidace a následně na majetek družstva byl prohlášen konkurz. Stěžovatelka vznikla dnem 8. 1. 1997, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Brně, oddíl B, vložka 2164. Stěžovatelka se stala na základě prohlášení vkladatele Zemědělského družstva D. ze dne 22. 4. 1997 výlučným vlastníkem nemovitostí specifikovaných v uvedeném prohlášení. Právní účinky vkladu nemovitostí vznikly dnem 25. 4. 1997. Zemědělské družstvo D., jako vkladatel nemovitostí, neuhradil daň z těchto nemovitostí za rok 1995, 1996 a 1997 a poměrnou část penále za zdaňovací období roku 1993, 1994 a 1995 v celkové výši 3,578.175,50 Kč. Podle § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky s výjimkou případů, kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu. Za období od změny vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový nedoplatek ručí. Uvedené ustanovení zákona hovoří o případném daňovém nedoplatku, který se váže k jednotlivým nemovitostem, u kterých došlo ke změně vlastnických vztahů, nikoliv pouze o vzniklém nedoplatku za zdaňovací období roku, ve kterém došlo ke změně vlastnických nebo jiných práv. Vzhledem k tomu, že na osobním daňovém účtu stěžovatelky vznikl přeplatek na dani z přidané hodnoty, byl správcem daně tento daňový přeplatek použit na úhradu nedoplatku na dani z nemovitostí v souladu s ustanovením § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Účastník řízení konstatuje, že ve srovnatelných věcech Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Jednalo se o rozhodnutí pod

sp. zn. IV. ÚS 21/99

a

IV. ÚS 37/99

. Účastník řízení má za to, že jeho rozhodnutím, stejně jako rozhodnutím soudu, nedošlo ke tvrzenému dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, které by odůvodňovalo oprávněnost ústavní stížnosti a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry ve věci rozhodujících orgánů a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí finančního orgánu o zamítnutí reklamace a rozhodnutí Krajského soudu v Brně o správní žalobě věcí posouzení těchto orgánů, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.

Při posuzovaní ústavní stížnosti se Ústavní soud řídil právním názorem, který Ústavní soud vyslovil v dosud nepublikovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000,

sp. zn. III. ÚS 428/2000

, ve kterém ve srovnatelném případě stejné stěžovatelky se konstatuje, že pro zřejmou personální unii mezi oběma daňovými dluhem zatíženými subjekty nejsou dány podmínky pro aplikaci zásad vyplývajících z právního závěru nálezu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 469/98, dle něhož výzva správce daně (§ 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), jako pouhá upomínka k zaplacení daňového nedoplatku (dluhu), nezakládá právo nebo povinnost podrobit se daňové exekuci; proto pod aspekty zjištěných skutečností lze přisvědčit názoru obecného soudu, že správní žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ jen v právu procesním, jímž nedochází k nijakým změnám v oblasti stěžovatelčiných (hmotných) práv.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky na zrušení ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí. Jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že zákonem č. 65/2000 Sb. ze dne 24. 2. 2000, kterým se mění zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, bylo napadené ustanovení s účinností od 1. 1. 2001 zrušeno.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. dubna 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu