Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 29/2000 ECLI:CZ:US:2000:1.US.29.2000 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against detention extension due to lack of specific factual grounds. The court finds no violation of constitutional rights. The court rejects the claim that previous rulings apply to this distinct case. The court confirms lower courts properly reviewed detention reasons. The court notes the absence of procedural flaws in the detention decision. The court concludes the appeal is clearly unfounded and rejects it.

Numero d'incarto I.ÚS 29/2000
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the applicant's constitutional complaint against a regional court's decision to extend detention. The applicant argued that the lower courts failed to provide specific factual grounds for detention, violating his rights to personal freedom and a fair trial. The court rejected these claims, finding that the regional court correctly identified valid detention reasons based on the complexity of the case and the risk of witness tampering, and properly corrected a procedural error from the first instance. Consequently, the court determined that no constitutional rights were infringed and the appeal was clearly unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint without a hearing if it finds that the applicant's claim is clearly unfounded and no constitutional rights have been violated.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal detention extension review specific factual grounds procedural error correction unfounded appeal personal freedom rights fair trial principles

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 71 odst. 2 tr. řádu
Nt 674/99, a jednak podle ustanovení § 71 odst. 2 tr. řádu prodloužena lhůta trvání vazby stěžovatele do 4.
§ 72 odst. 1 tr. řádu
Rovněž správně postupoval podle ustanovení § 72 odst. 1 tr. řádu o přezkoumávání důvodů vazby, podle kterého jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily.
§ 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu
Je třeba konstatovat, že krajský soud při svém rozhodování zcela v intencích ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu, když rozhodnutí soudu prvního stupně pro jeho vadu, spočívající v tom, že o prodloužení lhůty vazby nad jeden rok rozhodovala soudkyně a nikoli senát, zrušil.
čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na soudní ochranu podle ustanovení čl.
čl. 90 věta prvé Ústavy ČR
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
90 věty prvé Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. I. P., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 14 To 758/99,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 13. 1. 2000, které došlo Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2000.

Návrhem ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. Nt 674/99, a jednak podle ustanovení § 71 odst. 2 tr. řádu prodloužena lhůta trvání vazby stěžovatele do 4. 3. 2000.

Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu a spravedlivý proces, obsažené v čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na soudní ochranu podle ustanovení čl. 90 věty prvé Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých ústavních práv spatřuje v tom, že v průběhu přípravného řízení nevyšly najevo žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly vazební důvody a ani z odůvodnění rozhodnutí soudů žádné takové konkrétní skutečnosti nevyplývají, a proto je třeba soudní rozhodnutí pokládat za nepřezkoumatelná a odporující principům řádného a spravedlivého procesu. Dále stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu (

sp. zn. III. ÚS 240/97

a

sp. zn. IV. ÚS 226/96

), kterých se již dovolával ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu a z nichž vyvozuje, že jimi Ústavní soud stanovil zásady pro rozhodování o vazbě.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle čl. 83 Ústavy ČR je totiž hlavním posláním Ústavního soudu ČR ochrana ústavnosti. Seznámil se s oběma usneseními obecných soudů, kterými byla prodloužena lhůta trvání vazby stěžovatele a dospěl k závěru, že k porušení práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práv obsažených v čl. 90, větě prvé Ústavy ČR a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo.

Z usnesení Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že prodloužení lhůty trvání vazby u obviněného je obecnými soudy zdůvodňováno stavem řízení, kdy je stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost. Navíc došlo ke spojení jeho trestní věci s trestní věcí dalšího obviněného, je nutné opakovat výslechy svědků i některých obviněných a existuje obava z jejich ovlivňování. Obava, že by se při propuštění na svobodu mohl skrývat nebo uprchnout, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu, je podmíněna okolností, že se obviněný nezdržoval v místě svého bydliště.

Je třeba konstatovat, že krajský soud při svém rozhodování zcela v intencích ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu, když rozhodnutí soudu prvního stupně pro jeho vadu, spočívající v tom, že o prodloužení lhůty vazby nad jeden rok rozhodovala soudkyně a nikoli senát, zrušil. Rovněž správně postupoval podle ustanovení § 72 odst. 1 tr. řádu o přezkoumávání důvodů vazby, podle kterého jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily.

Ústavní soud konstatuje, že otázka existence či neexistence příslušného vazebního důvodu je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu. Úkolem Ústavního soudu je zjištění, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Pokud se týká rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech vazby, na něž stěžovatel poukazuje, nutno uvést, že první z nich konstatuje, že odůvodněnost ústavní stížnosti v daném případě byla dána protiústavním postupem obecných soudů již v době vzetí obviněného do vazby, kdy trestní stíhání stěžovatele nebylo provedeno řádným procesním postupem a opíralo se o nezákonně opatřené důkazy. V odůvodnění druhého rozhodnutí pak Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že vazba obviněného, kterému hrozí vysoký trest, je odůvodněna jen za předpokladu zjištění některé další konkrétní skutečnosti, týkající se zejména osoby pachatele a taková další skutečnost v daném případě zjištěna nebyla. Z uvedeného vyplývá, že nelze jednoznačně tato rozhodnutí Ústavního soudu vztáhnout na probíhající řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, neboť jeho trestní věc s uvedenými kauzami není totožná.

Při řízení o podané ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a proto musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu