Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 231/2000 ECLI:CZ:US:2000:1.US.231.2000 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of right to defense and adequate instruction on stopping prosecution.

Numero d'incarto I.ÚS 231/2000
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a father convicted of neglecting his duty to support his minor daughter. The lower courts found the defendant had sufficient financial means and were aware of the legal consequences, including prior experience with similar charges. The Court ruled that the defendant was adequately informed of his rights and the possibility of stopping prosecution during the proceedings, rendering the appeal unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the lower courts have sufficiently addressed the defendant's claims regarding the right to defense and procedural instructions.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint right to defense neglect of support procedural instruction unfounded appeal constitutional court criminal proceedings

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 213 odst. 1 trestního zákona
Tím se stěžovatel dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy dle ustanovení § 213 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců; soud výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let.
§ 214 trestního zákona
K námitce stěžovatele, že nebyl ve smyslu ustanovení § 214 trestního zákona poučen o účinné lítosti, krajský soud připomněl, že toto poučení bylo součástí sdělení obvinění, které převzal dne 30.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného advokátem Mgr. T. P., proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 3 T 285/99, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 7 To 451/99, t a k t o :

1. Ústavní stížnost se o d m í t á .

2. Návrh na náhradu nákladů zastoupení státem se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud Brno-venkov shledal stěžovatele vinným, že v době od 1. 6. 1998 do 30. 6. 1999 ničím nepřispěl na výživu své nezletilé dcery E. Z., ačkoliv mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině a její výše byla stanovena rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 30. 6. 1993, sp. zn. P 64/93, na částku 750 Kč měsíčně vždy do 5. dne v měsíci předem k rukám matky D. Z., "přičemž za uvedené období stěžovatel na výživném dlužil částku v celkové výši 5.500 Kč, když dne 9. 6. 1999 uhradil část dlužného výživného ve výši 4.250 Kč". Tím se stěžovatel dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy dle ustanovení § 213 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců; soud výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let.

Důvodem odsuzujícího rozsudku byla především skutečnost, že stěžovatel měl dostatek finančních prostředků k placení výživného, protože byl v evidenci úřadu práce a do 15. 6. 1999 pobíral hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání. Jeho celkové příjmy se v rozhodném období pohybovaly nad hranicí životního minima a měl tedy dostatečné prostředky "k hrazení vyživovací povinnosti". Protože si stěžovatel byl své vyživovací povinnosti vědom, dospěl okresní soud k závěru, že se dopustil uvedeného trestného jednání úmyslně, přičemž se jednalo o úmysl přímý.

Krajský soud v Brně napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání proti citovanému rozsudku Okresního soudu Brno-venkov zamítl.

V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že soud 1. stupně ve věci učinil úplná a správná skutková zjištění a že jednání stěžovatele správně kvalifikoval i po právní stránce. K námitce stěžovatele, že nebyl ve smyslu ustanovení § 214 trestního zákona poučen o účinné lítosti, krajský soud připomněl, že toto poučení bylo součástí sdělení obvinění, které převzal dne 30. 6. 1999. Krajský soud navíc konstatoval, že s neplacením výživného měl stěžovatel "zkušenosti" z dřívější doby, neboť za tento trestný čin již byl stíhán a trestní stíhání bylo zastaveno až poté, co dlužné výživné uhradil takže "toto trestní stíhání mělo být pro obžalovaného ponaučením, aby řádně plnil svou vyživovací povinnost vůči své dceři".

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítl, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny prý došlo jeho odsouzením, byť stanovenou vyživovací povinnost v uvedeném období řádně plnil a dokonce uhradil 500 Kč "dopředu". Čl. 37 odst. 2 Listiny byl údajně porušen tím, že - jak stěžovatel uvedl již v odvolání proti napadenému rozsudku Okresního soudu Brno-venkov - soud nesplnil svoji poučovací povinnost ohledně možnosti zastavení trestního stíhání a předkládání důkazů. K porušení čl. 40 odst. 3 Listiny mělo konečně dojít tím, že stěžovatel nebyl poučen o tom, že má možnost požádat Českou advokátní komoru o pomoc ve formě bezplatně ustanoveného obhájce.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena a zároveň ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhl, aby náklady na jeho právní zastoupení zcela zaplatil stát.

Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto ani přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy, popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím současně nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

S ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se Ústavní soud zabýval i jednotlivými námitkami stěžovatele, obsaženými v ústavní stížnosti. Obecně lze konstatovat, že tyto námitky svojí podstatou směřují toliko do oblasti přehodnocování provedeného dokazování obecnými soudy a právních závěrů z něho vyvozených. Přitom podle ustálené judikatury přísluší Ústavnímu soudu "přehodnocovat"hodnocení důkazů provedené obecnými soudy pouze tehdy, jestliže mezi ním a mezi právními závěry z něho vyvozenými existuje extrémní rozpor.

V souzené věci se však o tento případ zjevně nejedná.

Jestliže totiž stěžovatel tvrdí, že stanovenou vyživovací povinnost řádně plnil a že proto obecné soudy výrokem o jeho vině porušily čl. 36 odst. 1 Listiny, nezbývá než odkázat např. na jeho výpověď z přípravného řízení trestního, kde sám výslovně přiznal, že v předmětném období svoji vyživovací povinnost neplnil a že si je svého dluhu na výživném ve výši 5.500 Kč vědom, že však nemá prostředky na jeho uhrazení (č.l. 6). V rámci hlavního líčení před okresním soudem stěžovatel odmítl vypovídat a pouze v rámci závěrečné řeči uvedl, že se necítí být vinen, neboť částky, které hradil, "byly maximálně možné", protože se nacházel pod hranicí životního minima. Jak vyplývá z předmětného soudního spisu, napadená rozhodnutí obecných soudů se dostatečným způsobem opírají o výsledky provedeného dokazování a Ústavní soud tedy neshledal, že by mezi zjištěným skutkovým stavem a mezi právními závěry z něho vyvozenými bylo možno spatřovat extrémní nesoulad ve smyslu jeho ustálené judikatury.

K tvrzenému porušení čl. 37 odst. 2 Listiny - jež mělo spočívat v nesplnění poučovací povinnosti ohledně možnosti zastavení trestního stíhání a předkládání důkazů - Ústavní soud uvádí, že s touto námitkou se již dostatečným způsobem vyrovnal krajský soud v odůvodnění svého usnesení, když konstatoval, že o možnosti zániku trestnosti předmětného trestného činu byl stěžovatel poučen již v přípravném řízení trestním, neboť toto poučení bylo součástí sdělení obvinění, které stěžovatel převzal dne 30. 6. 1999 (č.l. 2). Navíc z protokolu o výslechu stěžovatele (č.l. 6) dne 2. 7. 1999 výslovně vyplývá, že stěžovatel byl opětovně poučen o zániku trestnosti činu v případě uhrazení výživného. Jeho tvrzení, že o možnosti zastavení trestního stíhání nebyl náležitě poučen, je tedy zjevně neopodstatněné. Rovněž neopodstatněné je blíže nezdůvodněné tvrzení, že nebyl poučen o možnosti "předkládání důkazů", neboť byl např. při hlavním líčení řádně vyzván k podání návrhů na doplnění dokazování (č.l. 54 p.v.), avšak žádné důkazní návrhy neučinil. O možnosti "uvádět okolnosti a důkazy" k obhajobě, činit návrhy a podávat opravné prostředky, byl stěžovatel výslovně poučen již v přípravném řízení trestním před svým výslechem, přičemž jeho podpis pod tímto poučením svědčí o tom, že se s ním seznámil (č.l. 5 p.v.). Je proto zřejmé, že i tuto námitku nelze akceptovat.

Protiústavnost napadených rozhodnutí nelze spatřovat ani v tom, že prý obecné soudy stěžovatele výslovně nepoučily o možnosti obrátit se se žádostí o určení advokáta na Českou advokátní komoru. Když totiž stěžovatel v průběhu hlavního líčení před Okresním soudem Brno-venkov žádal o přiznání bezplatné obhajoby, byl samosoudcem výslovně poučen, že jeho trestní věc neobsahuje znaky nutné obhajoby a že proto možnost obstarání bezplatné obhajoby "je v jeho rukou prostřednictvím České advokátní komory" (č.l. 47 p.v.). Stěžovatel na výslovný dotaz samosoudce prohlásil, že tomuto poučení rozumí, takže i tato námitka je zjevně neopodstatněná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Podle ustanovení § 83 citovaného zákona soudce zpravodaj rozhodne, že náklady zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Protože však v souzené věci ústavní stížnost odmítnuta byla, nemohl Ústavní soud ani tomuto návrhu stěžovatele vyhovět.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. 8. 2000

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu Ústavního soudu