Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 593/99 ECLI:CZ:US:2000:3.US.593.99 Generato dall'IA

Constitutional Court annuls regional court order halting tax proceedings due to improper definition of administrative decision.

Numero d'incarto III.ÚS 593/99
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court annulled the Regional Court's order halting tax proceedings because it incorrectly classified a tax authority's decision as a procedural administrative act. The taxpayer argued this misclassification violated their right to court protection under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court ruled that the lower court failed to verify the factual basis for the guarantor's liability before dismissing the case.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu; § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court must annul a lower court's order halting proceedings if the court incorrectly classifies a decision as procedural without verifying the factual basis for the underlying liability.

Parole chiave

Generato dall'IA
procedural administrative decision tax guarantor liability right to court protection Charter of Fundamental Rights annulment of lower court order

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu
K výkladu pojmu rozhodnutí správního orgánu procesní povahy podle § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu
§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

K výkladu pojmu rozhodnutí správního orgánu procesní povahy podle § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu

Ústavní soud

rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti

účastníků, dne 13. července 2000 v senátě ve věci ústavní

stížnosti Ing. J. F. ml., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, za

účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Brně, proti

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca

32/99-31, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního

ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150,

o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j.

29 Ca 32/99-31, se zrušuje.

Odůvodnění

I. Návrhem, doručeným osobně Ústavnímu soudu dne 2. prosince

1999, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca

32/99-31, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního

ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150,

o zaplacení daňového nedoplatku. Uvedeným rozhodnutím soudu se

cítí být dotčen v základních právech a svobodách, plynoucích

z čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále Listina).

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 32/99,

jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti,

bylo zjištěno následující:

Žalobou Krajskému soudu v Brně se stěžovatel domáhal zrušení

rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998,

č. j. 5961/98/FŘ/150, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti

rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 22. července 1998,

č. j. 93199/98/293940/2246 - výzvě k zaplacení daňového nedoplatku

ručitelem podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jakož i zrušení

uvedeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V řízení

správním, jakož i v řízení soudním, stěžovatel namítal zejména tu

skutečnost, že v předmětném právním vztahu ručitelem není.

Krajský soud v Brně dne 1. září 1999 usnesením č. j. 29 Ca

32/99-31 řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení

o žalobě nemohlo proběhnout, neboť žalobou je napadeno rozhodnutí,

které se opírá o ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.,

jež upravuje sekundární povinnost k úhradě daňové povinnosti jiné

osobě než daňovému subjektu. Jedná se o ustanovení procesní

povahy, protože toto ustanovení samo o sobě nezakládá právní vztah

správce daně a ručitele. Formuluje pouze vztah ručení v daňovém

řízení jako subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového

nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového

nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit

daňový dluh daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který

je primárním nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči

správci daně včas nesplní. V daňovém řízení má ručení podpůrnou

funkci, je závislé na existenci hlavního závazku daňového

subjektu. Podle § 244 odst. 3 o. s. ř. se rozhodnutími správních

orgánů rozumí rozhodnutí vydaná jimi ve správním řízení, jakož

i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění

a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Podle § 248 odst.

1 o. s. ř. soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů,

která nemají povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo

právnické osoby a další rozhodnutí uvedená v § 248 odst. 2

o. s. ř. Z přezkumné činnosti soudů jsou vyloučena mimo jiné

rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové

povahy. Procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo

práv účastníka, vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do

práv daných pro vlastní vedení řízení. V tomto smyslu je napadené

rozhodnutí rozhodnutím procesním, je proto z přezkumné činnosti

soudů vyloučeno.

Uvedené rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení napadl

navrhovatel ústavní stížností, v níž, jak již bylo konstatováno,

namítá porušení základních práv a svobod, plynoucích z čl. 2 odst.

3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Poukazuje na

skutečnost, že výzva správce daně podle § 57 odst. 5 zákona č.

337/1992 Sb. se dotýká přímo jeho práv a povinností, je

rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný soudní

přezkum, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení takovýto

přezkum přípustný není. V § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. je

výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání namítat, mimo

jiné tu skutečnost, že stěžovatel není ručitelem. A právě námitku,

že není ručitelem, vznesl navrhovatel ve všech procesních

prostředcích k ochraně práva, včetně správní žaloby. Soud se tedy

měl žalobou zabývat meritorně. Jestliže tak neučinil, porušil, dle

přesvědčení stěžovatele, jeho základní práva vpředu označená.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 6. března 2000 Krajský soud v Brně k předmětné ústavní

stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 29 Ca uvedl, že se při

svém rozhodování neodchýlil od zákonem stanoveného postupu

a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K tvrzenému zásahu do

ústavních práv stěžovatele soud konstatoval, že každý, kdo se

u soudu domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí respektovat

zákonem stanovený způsob jeho ochrany, v tomto případě zákonnou

úpravu části páté, hlavy druhé, o. s. ř. Z ustanovení § 248 odst.

2 písm. e) o. s. ř. plyne, že z přezkumné pravomoci soudu jsou

vyňata mimo jiné rozhodnutí procesní povahy. Podle ustanovení §

250d odst. 3 o. s. ř. předseda senátu usnesením řízení zastaví,

jestliže žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem

přezkoumání soudem. Za těchto podmínek účastník řízení dospívá

k závěru, dle něhož jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní

povahy vyloučena zákonem z přezkumné pravomoci soudu, nelze

zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní

ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z uvedených důvodů Krajský soud v Brně ve svém vyjádření navrhuje,

aby předmětná ústavní stížnost byla podle § 43 odst. 2 písm. a)

zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

K výzvě Ústavního soudu dle § 42 odst. 4 a § 76 odst.

l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne

27. dubna 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší

účastník - Finanční ředitelství v Brně. Poukazuje v něm zejména

na skutečnost, že Ústavnímu soudu byly podány rovněž ústavní

stížnosti dalších společníků obchodní společnosti F. a H., spol.

s r. o., obsahově shodné s ústavní stížností Ing. J. F. ml.,

přičemž o jedné z nich již bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. III. ÚS

594/99, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že při extenzivním

výkladu pojmu procesní rozhodnutí by zůstal stěžovatel bez soudní

ochrany. Za těchto okolností vedlejší účastník výslovně prohlásil,

že se k obsahu ústavní stížnosti nevyjadřuje.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od

ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění

věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání

ze dne 2. června 2000 a účastník řízení v podání ze dne 14. dubna

2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření

k ústavní stížnosti ze dne 27. dubna 2000, vyjádřili svůj souhlas

s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní

soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci,

bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (

III. ÚS 102/94

,

III. ÚS 114/94,

III. ÚS 84/94

,

III. ÚS 142/98

,

III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení § 248

odst. 2 písm. e) o. s. ř.

Z pohledu ústavněprávního pak v dané věci za klíčovou otázku

považuje Ústavní soud posouzení ústavní konformity interpretace

a aplikace dotčených ustanovení občanského soudního řádu, a to

zejména z pohledu základního práva, plynoucího z čl. 36 odst. 2

Listiny.

Ústavní soud se k interpretaci základního práva na soudní

přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy v daném kontextu vyjádřil

zejména v nálezech ve věci

sp. zn. III. ÚS 373/98

a III. ÚS

594/99. V návaznosti na právní názor vyjádřený v uvedených

rozhodnutích v posuzované věci Ústavní soud považuje za nezbytné

konstatovat následující:

Podle ustanovení § 244 a dalších o. s. ř. přezkoumávají soudy

ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.

Podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může

ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti.

V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo

že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu

nebo že již bylo zaplaceno. Navrhovatel v předmětné věci ve svém

odvolání u Finančního ředitelství v Brně mimo jiné uvedl, že není

ručitelem, uplatnil tedy zákonný důvod pro odvolání. Jak již bylo

uvedeno, nadřízený správní orgán odvolání zamítl a následně

Krajský soud Brno (k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí)

řízení zastavil.

V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy

o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se

týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně

tvrzení, že ručitelem není). V rozhodnutí o povolení přezkumu musí

proto pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména

i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň

naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí.

Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení

právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení, nebo k tomu, že

skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen

za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu

pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní

ochrany, která je mu Listinou v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena.

Porušení základních práv a svobod takto spočívalo v neposkytnutí

soudní ochrany, když Krajský soud v Brně se přidržel výkladu pojmu

"procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do

základních práv a svobod stěžovatele. Je věcí obecného soudu, aby

zvážil, zda ke zkrácení práv skutečně došlo a zda rozhodnutí

instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá zákonu a zda

skutečně zde nejsou okolnosti, které by vedly k nesprávnému

označení ručitele.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu

nezbylo, než ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu

v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca 32/99-31, z důvodu

porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, zrušit [§ 82 odst. 1,

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů].

K stěžovatelem tvrzenému rozporu ústavní stížností napadeného

rozhodnutí Krajského soudu v Brně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1

Listiny Ústavní soud odkazuje na svou již konstantní judikaturu,

dle níž v případě uvedených ustanovení Listiny o úpravu

samostatných základních práv a svobod nejde: Ústavní soud v nálezu

ve věci vedené pod sp. zn.

Pl. ÚS 12/94

čl. 4 odst. 1 Listiny

interpretoval v tom smyslu, že "toto ustanovení totiž neuvádí

samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost

ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování

základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat

pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv

a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy,

která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž

porušení došlo." Shodné konstatování pak Ústavní soud vyslovil

i pro ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy

(nález

sp. zn. III. ÚS 31/97

). Tato ustanovení, zjevně inspirována

čl. 5 Deklarace práv člověka a občana z 26. srpna 1789, vymezujíc

v návaznosti na čl. 1 Listiny prostor svobodného jednání

jednotlivce, patří mezi ty ústavní normy, které v reakci na

zkušenosti totalitní minulosti stanovují principiální rámec vztahu

jednotlivce a státu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. července 2000