II.ÚS 554/99 · Ústavní soud České republiky

II. ÚS 554/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci stěžovatele F. B., zastoupeného JUDr. J. Č., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, čj. 60 K 23/99-87, takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:.

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 2. 12. 1999, které Ústavní soud obdržel dne 8. 12. 1999.

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel napadá pouze shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze 28. 6. 1999, j. 60 K 23/99-87, ačkoli na základě odvolání stěžovatele proti napadenému usnesení rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, jenž usnesením ze dne 21. 10. 1999, j. 2 Ko 96/99-14 1, napadené usnesení Městského soudu v Praze potvrdil. Právě toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je nepochybně tím rozhodnutím, jenž musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno (§ 72 odst. 1 písm. a) odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod /čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu/. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyloučeno právo rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by Ústavní soud rozhodoval pouze o napadeném usnesení Městského soudu v Praze, pak by usnesení Vrchního soudu v Praze zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na svoji ustálenou judikaturu, např. usnesení ze dne 27. 10. 1998,

sp. zn. I. ÚS 349/98

, nebo usnesení ve věci

sp. zn. IV. ÚS 58/95

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 7, vydání 1, Praha,

II. ÚS 554/99

C. H. Beck 1997 - usnesení č. 2) v níž konstatoval, že předmětem ústavní stížnosti musí být i rozhodnutí orgánu veřejné moci, který rozhodoval v posledním stupni.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není způsobilý k meritornímu projednání a rozhodnutí, resp. je nutno jej považovat za zjevně neopodstatněný.

Tato skutečnost, byt' procesní povahy, je pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že senátu Ústavního soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 1. 2000

Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu