Constitutional Court allows appeal against first-instance court ruling on procedural issues in criminal cases.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court allowed the appeal against the Supreme Court's decision to dismiss the constitutional complaint. The petitioner argued that the first-instance court violated her right to two levels of jurisdiction by dismissing her appeal as inadmissible. The Court ruled that rulings on procedural matters in criminal cases constitute first-instance decisions requiring review by a higher court.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb.; § 141 odst. 2 tr. ř.: Rulings on procedural matters in criminal cases by lower courts constitute first-instance decisions subject to review by a higher court to ensure the constitutional right to judicial protection.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Přípustnost opravného prostředku ve věcech, ve kterých soud rozhoduje v prvém stupni
Ústavní soud
rozhodl dne 9. 7. 1998, po ústním jednání
dne 25. 6. 1998, v senátě ve věci stěžovatelky I. M., zastoupené
JUDr. B. G., CSc., advokátem AK, proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. 9 To 2/98, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. 9
To 2/98, se zrušuje.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák.
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)
a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 31, § 34 odst.
1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), 2, 4 zákona], napadla stěžovatelka
pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 1998
(ve věci 9 To 2/98) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený
obecný soud porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní
ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen
Listiny), a to tím, že její stížnost podanou v trestní věci jejího
druha T. H. (vedené před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn.
1 T 237/95) zamítl jako nepřípustnou; s odkazem na to, že právo na
přezkum soudního rozhodnutí ve dvou stupních je základním
(procesním) právem, z něhož nesmí být účastník (strana) soudního
řízení vyloučen (čl. 36 odst. 2 Listiny), s připomenutím, že
v naznačeném směru je praxe obecných soudů nejednotná a s odkazem
na odlišný názor vyjádřený ve skutkově obdobné věci v rozhodnutí
Městského soudu v Praze (ve věci 7 To 462/96) proto navrhla, aby
Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí svým nálezem
zrušil.
Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze, z něhož ústavní
stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu
(§ 42 odst. 4 zákona) za účastníka řízení (§ 30 al. 3, § 76 odst.
1 zákona) vyjádřila tak, že vývody ústavní stížnosti odmítla jako
protiřečící zákonu (§ 141 odst. 2 tr. ř.), odkázala na odůvodnění
napadeného rozhodnutí a současně s odkazem na komentář
k trestnímu řádu (Šámal a spol. - Trestní řád, komentář, Praha
1995) navrhla, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.
Vrchní státní zástupce v Praze, ač o svém právu Ústavním
soudem vyrozuměn (č. l. 6 spisu), se k ústavní stížnosti jako
vedlejší účastník (§ 76 odst. 2 al. 2 zákona) nevyjádřil a ani
následně svého práva z vedlejšího účastenství nevyužil.
Další vedlejší účastník, v řízení před obecnými soudy
obžalovaný T. H., se ve svém vyjádření zcela ztotožnil s vývody
ústavní stížnosti, také on poukázal na povahu porušeného ústavně
zaručeného základního práva a na nejednotnou praxi obecných soudů
a závěrem svého vyjádření, v souladu s ústavní stížností, vznesl
návrh obsahově shodný.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v trestní věci
vedlejšího účastníka T. H., stejně jako z obsahu ústavní
stížnosti, vyplývá, že proti odsuzujícímu rozsudku obecného soudu
I. stupně, jak on, tak stěžovatelka jako jeho družka (§ 247 odst.
2 al. 1 tr. ř.) podali odvolání, přičemž stěžovatelka v průběhu
odvolacího řízení navrhla, aby z opravného řízení byla vyloučena
předsedkyně senátu; svůj návrh odůvodnila tvrzením, že tato
soudkyně (z důvodů blíže rozvedených), v souvislosti s přípravou
veřejného zasedání, nepostupuje vůči osobě obžalovaného ve shodě
s povinnostmi, které pro ni plynou ze zákona, příp. jsou dány lege
artis.
Krajský soud stěžovatelčině návrhu vyhověl a předsedkyni
senátu, proti níž návrh směřoval, prohlásil z dalšího řízení za
vyloučenu (§ 30 odst. 1 tr. ř.); podle odůvodnění příslušného
usnesení stalo se tak z obsahově jiných důvodů než uváděla
stěžovatelka, totiž proto, že zmíněná soudkyně, s ohledem na
povahu stěžovatelkou tvrzených důvodů, které označila za
nepravdivé, případně zkreslené a podané tendenčně, se cítí natolik
osočena, že by v nastalé situaci nestrannost jejího rozhodování
mohla být potencionálně ohrožena.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka, přes poučení dané
soudem II. stupně, že v dané věci není stížnost jako opravný
prostředek přípustná, stížnost podala; vytkla Krajskému soudu
v Praze, že důvody vyloučení dotčené soudkyně, ve smyslu
uplatněných tvrzení, meritorně neprojednal a své rozhodnutí
založil na důvodech zcela jiných, "účelově se soudu lépe
hodících". Napadené rozhodnutí označila proto za nezákonné
a z tohoto důvodu se domáhala jeho zrušení.
Vrchní soud v Praze, svým usnesením ze dne 22. ledna 1998
přijatým v neveřejném zasedání, takto podanou stížnost zamítl (§
148 odst. 1 písm. a) tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí
- aniž by meritorně přezkoumával správnost napadeného rozhodnutí
soudu nižšího stupně (§ 147 odst. 1 tr. ř.) - uvedl, že stížnost
je v dané věci ex lege nepřípustná, neboť "Krajský soud v Praze
zde rozhodoval ve stádiu řízení o odvolání a ne v řízení o věci
v prvém stupni, když pouze v tomto řízení je stížnost proti
usnesení soudu přípustná" a současně poukázal "na obecnou právní
zásadu, že nikdo nemůže, a to ani rozhodnutím soudu, nabýt více
práv než mu dává zákon".
Ústavní soud se neztotožnil se závěry Vrchního soudu
v Praze a ve svém rozhodnutí vycházel z úvah, jak níže jsou
rozvedeny.
Ochrana právům (v oblasti trestního soudnictví vymezená
jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů
a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - § 1
odst. 1 al. 1 tr. ř., čl. 40 odst. 1 Listiny) je ústavně svěřena
obecným soudům, jímž je současně uloženo, aby při výkonu
spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem (čl. 90
al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); postup, jímž jsou obecné soudy ve
své jurisdikční činnosti vázány, je určen těmi kterými procesními
předpisy, ve věci stěžovatelky trestním řádem (zák. č. 140/1961
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ten - pokud jde o způsob
rozhodování - stanoví, že ve věci samé, tj. o otázce viny
a v případech odsuzujícího rozhodnutí, též o trestu rozhoduje soud
rozsudkem (§ 119 odst. 1, § 120 odst. 3, § 122 odst. 1, § 225
odst. 1 tr. ř.), zatímco v ostatních případech s věcí samotnou
souvisejících děje se tak usnesením; tento zásadně odlišný způsob
rozhodování obecných soudů, odhlédnuto od toho, že nachází svůj
výraz též v odlišně upraveném režimu opravného řízení, podle
přesvědčení Ústavního soudu je současně též výrazem kritérií,
která materii, o níž je nutno v průběhu celého (trestního) řízení
rozhodnout, zřetelně rozlišují. Jestliže totiž zákon stanoví, že
přezkum vyšším soudem má místo tehdy, bylo-li usnesení vydáno
soudem, který rozhoduje ve věci v prvním stupni (§ 141 odst. 2 tr.
ř.), nelze - především pod aspektem zásad daných podmínkami
ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36
odst. 1 Listiny) - zákonnou podmínku (rozhodování) "ve věci
v prvém stupni" vyložit tak omezujícím způsobem, jak až dosud,
zřejmě ve své ustálené praxi, činí obecné soudy (a shodně též
Šámal a spol.: Trestní řád - komentář), byť zákonný text sám
o sobě očividně připouští výklad širší, resp. jiný.
Tomu především nasvědčuje zákonem užité slovní vyjádření
(rozhoduje) "ve věci v prvém stupni", čímž - podle přesvědčení
Ústavního soudu - dlužno rozuměti nikoli procesně příslušný soud
prvého stupně (jemuž přísluší rozhodovat o meritu věci), ale soud,
který o té které otázce rozhoduje (usnesením) poprvé a který
v tomto smyslu je třeba pokládat za "soud v prvním stupni". Při
tomto výkladu nelze totiž ztrácet ze zřetele, že přes opakované
novelizace trestní řád (obdobně jako i další procesní normy
a současný právní řád vůbec) již ve své koncepci je stále ještě
poznamenán relikty totalitního systému, ty však nelze judikaturou
obecných soudů posilovat - v posuzované věci - restriktivním
výkladem, a to mimo jiné již také proto, že restriktivní výklad
(rozhodného zákonného ustanovení) na úkor ústavnosti nerozlišuje
vlastní povahu a význam otázek, o nichž se v konkrétní věci
usnesením rozhoduje.
Podle zákona obecné soudy rozhodují usnesením o otázkách,
které buď upravují způsob a průběh řízení, nebo o otázkách, které
sice s věcí samotnou - avšak jen volně - souvisí, nicméně které na
vlastní rozhodnutí v meritu věci (viz vpředu) zpravidla nemají
podstatný vliv [pokud jím obecné soudy nerozhodují (kasací)
o meritu věci]; přesto však některá rozhodnutí vydaná formou
usnesení mohou mít (a zpravidla také mívají) pro obžalovaného ať
procesní, ať jiné nikoli zanedbatelné důsledky; v případech tohoto
druhu stupni závažnosti takového rozhodnutí (na příklad o námitce
stran podjatosti soudce, o vzetí do vazby, o uložení pořádkové
pokuty apod.) dává zákon výraz tím, že proti němu - zřetelně jako
výjimku (§ 141 odst. 2 al. 2 tr. ř.) připouští opravný prostředek
- stížnost.
Z uvedeného posléze plyne, že v trestním řízení obecné
soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko
tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti
s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně
o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita)
oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním
(od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním
režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším
soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na
to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou
ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání
takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem.
K základním zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného
postupu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny), mimo postulátu nezávislého
a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci
aj., náleží - nikoli v poslední řadě - také ústavní požadavek
přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně,
neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené základní právo na
soudní ochranu (hlava pátá Listiny) a z ní vyplývající právo na
spravedlivý proces; proto také tam, kde zákon, ať již
z jakýchkoli důvodů, připouští dvojí výklad, je v intencích zásad
spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu
z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky
co nejvíce souladný (obdobně též nález ve věci Pl. ÚS 48/95 publ.
in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 5., č. 21, vydání 1., Praha, 1997 a ve Sbírce zákonů č.
121/1996 Sb.).
Ve stěžovatelčině věci vycházely obecné soudy z právního
názoru, který s vyloženými ústavními zásadami není v souladu,
a proto Ústavní soud - vycházeje současně ze zásady minimalizace
zásahu do obecného soudnictví - zrušil toliko rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze jako soudu stížnostního [§ 82 odst. 1, 3 písm. a)
zákona], aniž by se přitom jakkoli zabýval meritorními aspekty
posuzované ústavní stížnosti, resp. námitkami, jež stěžovatelka
proti rozhodnutí nižšího stupně vznáší.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 9. července 1998