Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 405/98 ECLI:CZ:US:1999:2.US.405.98 Generato dall'IA

Constitutional court annuls confiscation order violating property rights and fair trial guarantees under 1945 decree.

Numero d'incarto II.ÚS 405/98
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Accolto (Allowed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic annulled a regional court decision confirming a land confiscation order against a pensioner. The applicant argued the 1948 confiscation decree violated her property rights and fair trial guarantees because she held a pre-1948 certificate of reliability. The court ruled that the confiscation was a political persecution act issued in violation of laws applicable at the time, thereby invalidating the transfer of title.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court holds that a confiscation order issued after February 25, 1948, without meeting statutory conditions constitutes a political persecution act violating property rights and fair trial guarantees.

Parole chiave

Generato dall'IA
political persecution confiscation order property rights fair trial guarantee 1945 decree Constitutional Court legal validity

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
čl. 90 Ústavy
čl. 95 odst. 1 Ústavy

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ke konfiskaci zemědělského majetku v rozporu s tehdy platnými předpisy

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti M.

V., důchodkyně, a vedl. účastníka Zemědělského družstva L. proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 1998,

č. j. 30 Ca 138/98-21, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7.

1998, č. j. 30 Ca 138/98-21, a rozhodnutí Okresního úřadu,

pozemkového referátu v Hradci Králové ze dne 2. července 1997, č.

j. RP 1-2403/906 R So (1) se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 1998,

č. j. 30 Ca 138/98-21.

Navrhovatelka uvádí, že dne 27. 2. 1992 uplatnila nárok na

vydání nemovitostí v návrhu blíže označených ve smyslu příslušných

ustanovení zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů

(dále jen zák. č. 229/1991 Sb.).

Místně příslušný Okresní úřad v Hradci Králové, pozemkový

referát, rozhodl dne 2. 7. 1997 tak, že stěžovatelka není

vlastnicí pozemků v tomto rozhodnutí blíže identifikovaných, neboť

konfiskace majetku proběhla v souladu s tehdy platnými právními

předpisy. Podle názoru stěžovatelky pozemkový úřad pochybil, pokud

posuzoval věc podle zák. č. 243/1992 Sb., neboť stěžovatelka

opřela svou výzvu zcela jednoznačně o ustanovení § 6 odst. 1 písm.

r) zák. č. 229/1991 Sb.

Podáním opravného prostředku proti správnímu rozhodnutí ke

Krajskému soudu v Hradci Králové se navrhovatelka domáhala zrušení

správního rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové však po

provedeném řízení rozhodnutí Okresního úřadu v Hradci Králové,

pozemkového referátu v plném rozsahu potvrdil. Napadeným rozsudkem

Krajského soudu v Hradci Králové a rozhodnutím pozemkového

referátu bylo tak, podle názoru stěžovatelky, porušeno ústavní

právo zakotvené v čl. 11, v čl. 36 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 a čl. 95 odst. 1

Ústavy.

V odůvodnění svého názoru stěžovatelka zdůrazňuje, že jak

správní orgán, tak i krajský soud dovodily, že k přechodu

vlastnického práva původního vlastníka nemovitostí F. M. (otce

navrhovatelky) na čs. stát došlo výměrem Zemského národního výboru

v Praze ze dne 3. 4. 1948, č.j. XIII-1-10.085/2-1947, s odkazem na

ustanovení § 3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.

(dále jen dekret), když právě tento výměr (zde měla zřejmě

stěžovatelka na mysli citovaný dekret) byl zneužíván k aktům

politické perzekuce. Změna poměrů po r. 1945 začala doléhat na

rodinu otce stěžovatelky již krátce po osvobození, když otec

stěžovatelky byl bez jakéhokoli písemného rozhodnutí obviněn

z kolaborace a byl mu zakázán pobyt v Praskačce, takže se

i s rodinou musel vystěhovat mimo obec i okres Hradec Králové. Na

opuštěný majetek byla uvalena národní správa a teprve po třech

měsících se rodina mohla vrátit zpět do svého domu. V této době

však bylo znovu zahájeno vyšetřování otce stěžovatelky, které bylo

ukončeno až v r. 1946 zastavením řízení.

Dne 10. 2. 1948 byl z podnětu ONV v Hradci Králové podán

návrh na konfiskaci zemědělského majetku otce stěžovatelky podle

§ 3 odst. 2 cit. dekretu, které se opíralo o část spisového

materiálu trestního nalézacího senátu III při ONV v Hradci

Králové, vedeného pod sp. zn. T 563/46.

I přes tento zákrok vydal MNV v Praskačce dne 4. 4. 1947 pod

č. j. 200/47 otci stěžovatelky osvědčení o státní a národní

spolehlivosti, takže uvalená národní správa na majetek F. M. byla

zrušena. Výměrem shora citovaného Zemského národního výboru

v Praze ze dne 3. 4. 1948, byla však v příslušných knihovních

vložkách pro k. ú. P. poznamenána konfiskace zemědělského majetku

podle dekretu č. 12/1945 Sb. Dne 1. 6. 1949 došlo k reálnému

rozdělení spoluvlastnictví rodičů stěžovatelky s tím, že část

nemovitostí byla ponechána ve vlastnictví p. M..M. Navrhovatelce

bylo později umožněno odkoupit část zkonfiskovaného majetku svého

otce z důvodu přídělu zemědělské půdy.

Z výše uvedeného stěžovatelka dovozuje, že k aplikaci dekretu

došlo až v rozhodném období ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., t. j.

po 25. 2. 1948. Podle názoru navrhovatelky osvědčení o státní

a národní spolehlivosti, vydané již v r. 1947, sanovalo usnesení

trestní a nalézací komise ze dne 18. 6. 1946, sp. zn. T 563/46,

kterým byl F. M. uznán vinným proviněním podle § 1 odst. 1 dekretu

č. 138/1945 Sb. Z tohoto důvodu považuje navrhovatelka konfiskaci

majetku svého otce za akt politické perzekuce ve smyslu § 6 odst.

1 zák. č. 229/1991 Sb. a navrhuje zrušení napadeného rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové.

Z uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

17. 7. 1998, č. j. 30 Ca 138/97-21, Ústavní soud zjistil, že tento

soud rozhodl o opravném prostředku stěžovatelky proti rozhodnutí

Okresního úřadu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 1997, č. j. RP

- 1-2403/906 R So (1), za účasti vedl. účastníků tak, že opravným

prostředkem napadené správní rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění

rozsudku konstatoval soud, že při přezkoumávání citovaného

rozhodnutí v řízení podle části páté hlavy třetí o. s. ř. dospěl

k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům:

Z usnesení trestního nalézacího senátu III. při ONV v Hradci

Králové ze dne 18. 6. 1946, sp. zn. T 563/46, se zjišťuje, že

trestní řízení proti F. M. bylo zastaveno i když byl jmenovaný

uznán vinným podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č.

138/1945 Sb., ale od jeho potrestání bylo upuštěno v důsledku

zjištěné podpory drobných českých lidí v době Protektorátu

a současně i pro rodinné zatížení duševní chorobou.

Při jednání před krajským soudem však stěžovatelka uvedla, že

toto tvrzení bylo pouze účelové, neboť její otec nebyl nikdy

zbaven způsobilosti k právním úkonům a duševně byl zcela zdráv.

Krajský soud dále zdůraznil, že citované usnesení nepozbylo nic na

své platnosti a jeho závěry nelze ani v dnešní době zpochybňovat

či přezkoumávat, což ve svém důsledku znamená nemožnost aplikovat

na restituci zák. č. 243/1992 Sb. pro nesplnění podmínky

ustanovení § 2 odst. 1 cit. zákona.

K námitce stěžovatelky, že konfiskační výměr Zemského

národního výboru v Praze ze dne 3. 4. 1948, č. j.

XIII-1-10.085/2/1947, byl aktem politické perzekuce ve smyslu

§ 6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb. krajský soud

z listinných důkazů dovodil, že konfiskační řízení probíhalo

fakticky již od r. 1946, tedy před rozhodným obdobím a důvodem

k tomuto postupu bylo již citované rozhodnutí v trestní věci proti

otci stěžovatelky z r. 1946.

Krajský soud zdůraznil, že v těchto letech nedošlo k žádnému

zkreslení postojů otce stěžovatelky v době nacistické okupace

a řízení o konfiskaci majetku, včetně vyřízení podaného opravného

prostředku proti výměru, proběhlo v souladu s tehdy platnými

právními předpisy, když odvolání proti konfiskačnímu výměru

Zemského národního výboru bylo tímto orgánem odmítnuto pro jeho

zjevnou opožděnost. Z průběhu dokazování krajský soud dovodil,

v souladu s rozhodnutím správního orgánu, že namítaná politická

perzekuce v souvislost s konfiskací majetku otce stěžovatelky

nebyla prokázána.

Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost splňuje

náležitosti podání ve smyslu ustanovení § 34 ve vztahu

k ustanovení § 72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, a že tedy není důvod pro její odmítnutí podle ustanovení

§ 43 odst. 1, 2 cit. zákona o Ústavním soudu, si vyžádal spis

Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 138/97, správní

spis Okresního úřadu v Hradci Králové, pozemkového referátu

a vyjádření účastníka řízení, včetně vedl. účastníků k podané

ústavní stížnosti. Účastník řízení odkázal ve svém vyjádření

v plném rozsahu na skutkový stav a právní závěry, obsažené

v napadeném rozsudku a trval na jeho obsahu. Účastník řízení je

přesvědčen, že výtky stěžovatelky ohledně porušení ústavních práv

postupem pozemkového úřadu a Krajského soudu v Hradci Králové

nejsou důvodné, je však připraven respektovat v plném rozsahu

posouzení věci Ústavním soudem.

Zároveň se účastník řízení již dopředu omluvil z veřejného

projednání věci.

Ze spisu Okresního úřadu v Hradci Králové, pozemkového

referátu se zjišťuje, že správní orgán rozhodl ve věci návrhu

stěžovatelky na vydání pozemků tak, že stěžovatelka není vlastnicí

nemovitostí v rozhodnutí blíže specifikovaných, t. j. pozemků

v k. ú. P. a nemá ani nárok na náhradu za požadované pozemky.

Stěžovatelka uplatnila dne 27. 2. 1992 svůj nárok podle § 9 odst.

1 zák. č. 229/1991 Sb. u místně příslušného Okresního úřadu

v Hradci Králové, pozemkového referátu a uvedla, že předmětné

nemovitosti přešly na stát na základě dekretu č. 12/1945 Sb., když

v tomto případě šlo o zneužití dekretu jako aktu politické

perzekuce. Správní orgán si vyžádal řadu listinných dokladů

vztahujících se jak ke konfiskaci majetku F. M.., t. j. zejména

výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 3. 4. 1948, č. j.

XIII-1-10.085/2-1947, vydaný podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945

Sb., jakož i usnesení trestního nalézacího senátu III., sp. zn.

T 563/46, a zdůraznil, že z výpovědi svědků navržených

stěžovatelkou a dalšího svědka, vyslechnutého v průběhu správního

řízení, nezjistil žádnou politickou perzekuci právního předchůdce

stěžovatelky po r. 1948, když vystěhování rodiny a uvalení národní

správy na majetek se událo ještě před rozhodným obdobím. Pozemkový

referát připustil, že na daný problém nelze vztáhnout podmínky

zák. č. 243/1992 Sb., neboť nelze vyhovět především dikci

ustanovení § 2 odst. 1 cit. zák., který požaduje, aby se dotčená

osoba neprovinila proti čs. státu. V této souvislosti dospěl

k závěru, že tvrzení stěžovatelky o zneužití dekretu č. 12/1945

Sb. a o politické perzekuci původního vlastníka jsou v rozporu

s provedeným dokazováním a jako nerozhodné nemohly být vzaty

v úvahu při rozhodování tohoto orgánu. V závěru proto rozhodl ve

smyslu ustanovení § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. zamítavým

výrokem.

Ústavní soud si je vědom, že nemůže přezkoumávat důkazy

provedené obecným soudem v případě, pokud by je sám v řízení před

Ústavním soudem neprovedl, ale může ze skutkových zjištění vyvodit

jiné právní závěry.

Ústavní soud při svém zkoumání vycházel především

z listinných důkazů dosvědčujících, že přes veškerou snahu a četné

urgence tehdejšího Zemského národního výboru o získání podkladů

pro možnost konfiskace zemědělského majetku F. M. nebylo možné až

do února 1948 získat takové zákonné podklady, které by umožňovaly

aplikovat ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) pro rozhodnutí Zemského

národního výboru v Praze ve smyslu § 3 odst. 2 dekretu.

Na žádost F. M. bylo MNV v Praskačce dne 4. 4. 1947, tedy

před vydáním konfiskačního výměru, vydáno osvědčení o státní

a národní spolehlivosti jmenovaného ve smyslu vyhl. č. 141/1947 Ú.

l., které osvědčovalo, že fyzická osoba národnosti české,

slovenské nebo jiné slovanské národnosti nebyla odsouzena podle

tehdy platných dekretů a zákonů, týkajících se postihů

kolaborantů, zrádců a nepřátel čs. republiky a že proti ní není

ani žádné řízení ve smyslu těchto právních předpisů vedeno.

Platnost vydaného osvědčení trvala tak dlouho, dokud nebylo

vydávajícím národním výborem zrušeno z toho důvodu, že předpoklady

pro státní a národní spolehlivost nebyly naplněny. Stíhání osob,

provinivších se proti národní cti a provedení revizí skončených

trestních řízení, umožňoval až zák. č. 34/1948 Sb. ze dne 25. 3.

1948.

Ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. přecházel konfiskovaný

majetek na čs. stát dnem jeho účinnosti. Konfiskační výměr jako

akt deklaratorní a zároveň prováděcí pak pouze vymezoval, které

nemovitosti jsou dekretem dotčeny a zároveň bylo umožněno, aby

v případě liberačních důvodů příslušný orgán část takto

zkonfiskovaného majetku z konfiskace vyňal. V rámci ustálené

judikatury Ústavního soudu (viz nález ze dne 1. 10. 1998, sp. zn.

III. ÚS 187/98, a nález ze dne 12. 10. 1995, sp. zn. III.ÚS

39/95) bylo konstatováno, že osvědčení o státní a národní

spolehlivosti, včetně rozhodnutí o zastavení trestního stíhání,

pokud byla vydána k tomu kompetentními orgány před přijetím

konfiskačního výměru zcela opodstatňují právní závěr, dle kterého

byl následně vydaný (v rozhodném období) konfiskační výměr zjevně

v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. V daném případě

stěžovatelka poukazovala již v řízení před správním orgánem na

tuto skutečnost s odůvodněním, že konfiskační výměr byl vydán jak

akt politické perzekuce po 25. únoru 1948. Ústavní soud vzhledem

ke shora řečenému s tímto závěrem souhlasí, neboť opačný výklad by

znamenal nejen porušení práva rovnosti, vzhledem k předchozím

restitučním případům, ale i porušení práva na spravedlivý proces

podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že k přechodu majetku na

stát došlo se zpětnou platností k datu účinnosti dekretu č.

12/1945 Sb., aniž byly v této době naplněny hmotně právní podmínky

pro konfiskaci majetku původního vlastníka. Na správní akt

(konfiskační výměr) lze proto pohlížet jako na akt politické

perzekuce, porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody

a v daném případě i jako na právní akt vydaný v rozporu s tehdy

platnými právními předpisy.

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud vyhověl zcela ústavní

stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1, 3 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť uvedenými

rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelky, zakotvené v čl. 36

odst. 1 a čl. 1 Listiny.

Z důvodů procesní ekonomie rozhodl Ústavní soud i o zrušení

rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového referátu, jak uvedeno

v enunciátu rozsudku.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. října 1999