Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 307/97 ECLI:CZ:US:1999:2.US.307.97 Generato dall'IA

Constitutional Court quashes lower court rulings for violating fair trial rights regarding restitution claims.

Numero d'incarto II.ÚS 307/97
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court quashed the lower court's dismissal of a restitution claim, ruling that the applicant failed to prove Czech citizenship. The court found the lower courts violated the right to a fair trial by not adequately examining the applicant's naturalization status and the validity of the relevant treaty. Consequently, the decision was overturned to ensure the applicant's rights were properly adjudicated without procedural delays.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

čl. 36 odst. 1 Listiny; čl. 38 odst. 2 Listiny: The Constitutional Court must quash lower court decisions if the applicant's right to a fair trial was violated due to insufficient examination of factual prerequisites for restitution claims.

Parole chiave

Generato dall'IA
restitution claim Czech citizenship fair trial rights Constitutional Court naturalization status

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zejména čl.
čl. 36 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
§ 82 odst. 1, odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

K posuzování podmínky státního občanství České republiky podle restitučních předpisů

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti M. S.

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1997, čj. 18

Co 52/97-37, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze

dne 20. 3. 1996, čj. 16 C 182/95-12, za účasti Městského soudu

v Praze, zastoupeného předsedou senátu 18 Co, a Obvodního soudu

pro Prahu 4, zastoupeného předsedou senátu 16 C, jako účastníků

řízení, a dále 1) Hlavního města Prahy, 2) Městské části Praha 4,

3) J. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1997, čj. 18

Co 52/97-37, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3.

1996, čj. 16 C 182/95-12,se zrušují.

Odůvodnění

Stěžovatel se svou ústavní stížností s odvoláním na porušení

čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zejména čl. 36

odst. 3 Mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora uvedeného

rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut restituční

nárok stěžovatele, opírající se o zák. č. 87/1991 Sb., v podstatě

s odůvodněním, že neprokázal podmínku státního občanství ČR

vzhledem k úmluvě mezi ČSR a USA, publikované pod č. 169/1929 Sb.,

a to přesto, že o propuštění ze svazku Českého občanství

nepožádal, a dále přesto, že citovaná úmluva je neplatná. Navíc

pro případ, že by citovaná úmluva byla brána jako platná, vyslovil

stěžovatel přesvědčení, že podmínka státního občanství je

v rozporu s Ústavou ČR a Listinou.

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření

konstatoval, že žalobce nesplňuje podmínky oprávněné osoby

k uspokojení jeho restitučního nároku, neboť stěžovatel

neprokázal, že je státním občanem České republiky a proto na

závěru svého rozhodnutí trvá.

Obvodní soud pro Prahu 4, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření uvedl, že nemá-li stěžovatel občanství ČR, nelze jej

považovat za oprávněnou osobu s tím, že k úspěšnosti stěžovatele

s jeho nárokem by musela být vypuštěna podmínka státního

občanství.

Hlavní město Praha ve svém vyjádření vedlejšího účastníka

řízení nejprve napadl formální nedůslednost stěžovatele ohledně

účastníků řízení a petitu rozhodnutí a poté zdůraznil, že

z hlediska postavení Ústavního soudu a jeho pravomocí mu

nepřísluší atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu nad

činností obecných soudů. Dále uvedl, že nemá pochybnosti

o platnosti úmluvy o naturalizaci, a závěrem namítl, že napadeným

rozhodnutím nemohlo dojít k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť

uvedeným článkem je chráněno vlastnictví již existující a nikoliv

tvrzený nárok na ně.

Městská část Praha 4 ve svém vyjádření vedlejšího účastníka

uvedla, že rozsudek městského soudu shledává zcela v souladu

s platnými zákony a Ústavou či Listinou.

J. H., jako vedlejší účastnice, ve svém vyjádření především

zdůraznila, že podmínka státního občanství v restitučních

předpisech neodporuje Ústavě ani Listině základních práv a svobod,

a dále uvedla, že v dané věci nebyl porušen ani čl. 36 Listiny,

neboť napadené rozsudky byly vydány v souladu s platným právním

řádem.

Obvodní bytový podnik v Praze 4, s. p., v likvidaci, se svého

práva být vedlejším účastníkem ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2

zák. č. 182/1993 Sb. vzdal.

Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv

a svobod, tak jak předpokládá ustanovení § 72 odst. 1 zák. č.

182/1991 Sb., přezkoumal Ústavní soud ústavní stížnost spolu

s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 16

C 182/95, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud

zjistil, že dle rozhodnutí obecných soudů byl stěžovatelův

restituční nárok zamítnut v podstatě proto, že stěžovatel

nesplňuje podmínku státní občanství dle § 3 odst. 1 zák. č.

87/1991 Sb. vzhledem k Úmluvě o naturalizaci mezi Československem

a Spojenými státy, publikované pod č. 169/1929 Sb., a navíc proto,

že ani k výzvě odvolacího soudu nepředložil doklad o svém státním

občanství ČR.

Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, že

při posuzování restitučních nároků je třeba vzít na vědomí, že

každý restituční předpis vyžaduje zvláštní přístup k jeho aplikaci

i osobám oprávněným, tak, aby byl splněn smysl a účel tohoto

zákona, tj. aby byly zmírněny následky některých majetkových

a jiných křivd, vzniklých v období od 28. 2. 1948 do 1. 1. 1990.

Podle § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou

fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech,

uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České republiky.

Podle čl. I Úmluvy o naturalizaci mezi Československem

a Spojenými státy, publikované pod č. 169/1929 Sb. a inkorporované

do právního řádu Československé republiky zák. č. 60/1930

Sb.(poznamenává se, že platnost Úmluvy byla ukončena ke dni 20.

8. 1997, srov. sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 229/1997

Sb.), "O příslušnících Spojených států, kteří byli a nebo budou

naturalizováni na území československém, bude se míti ve Spojených

státech za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se

příslušníky Československa. Navzájem o příslušnících

Československa, kteří byli a nebo budou naturalizováni na území

Spojených států, bude se míti v Československu za to, že ztratili

svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených států.

Předcházející ustanovení tohoto článku nebudou platiti pro

příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé

zemi v době, kdy jeho země vede válku".

Protože z připojeného spisu nelze zjistit, zda a kdy vlastně

byl stěžovatel naturalizován a přitom z poslední věty čl.

I citované úmluvy plyne, že československý občan nepozbýval své

dosavadní občanství, pokud byl v USA naturalizován v době, kdy

jeho země vede válku, a navíc obsah spisu nijak nepotvrzuje, že by

byl skutečně stěžovatel vyzván k předložení osvědčení o státním

občanství ČR, jak se uvádí v odůvodnění rozhodnutí krajského

soudu, a tím mu umožněno požádat o přerušení řízení za účelem

vyžádání správního rozhodnutí, včetně soudního přezkumu dle části

páté § 244 až 250k o.s.ř., nezbývá než uzavřít, že v dané věci

nebyla obecnými soudy poskytnuta dostatečná ochrana právům

stěžovatele, v důsledku čehož došlo k porušení práva na

spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z důvodu shora

uvedeného Ústavní soud dle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 zák.

č. 182/1993 Sb. zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí spolu

s rozhodnutím soudu prvého stupně, a to jak z důvodu procesní

ekonomie, tak z důvodu ústavně chráněného práva na projednání věci

bez zbytečných průtahů, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny.

Stran interpretace "kdy země vede válku" Ústavní soud vychází

z již v roce 1933 vypracované definice agrese Společností národů,

která byla převzata do londýnské Úmluvy o agresi (Convenition de

definition de l agression), uzavřené dne 4. 7. 1933

Československem, dle které není třeba válku vyhlašovat (čl. II bod

2) a dle které je třeba za útočníka považovat ten stát, který

první poskytne podporu ozbrojeným tlupám, jež se utvoří na jeho

území a jež vpadnou na území druhého státu (čl. II bod 5).

V souladu s notou londýnské vlády ze dne 22. 2. 1944, navazující

na prohlášení prezidenta republiky ze dne 16. 12. 1941, dle § 64

odst. 1 bod 3 tehdejší Ústavy a v souladu s citovaným čl. II bod

5 má Ústavní soud za to, že dnem, kdy nastal stav války, a to

s Německem, je den 17. 9. 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera

došlo k utvoření "Sudetoněmeckého svobodného sboru" (Freikorps)

z uprchnuvších vůdců Henlainovy strany a několik málo hodin poté

už tito vpadali na československé území ozbrojeni německými

zbraněmi. Posledním dnem tohoto období bylo datum 7. 5. 1957, kdy

Československo ukončilo válečný stav s Japonskem.

Dále Ústavní soud pro úplnost uvádí, že podmínkou státního

občanství dle § 3 zák. č. 87/1991 Sb. se zabýval již ve svém

nálezu ve věci Pl. ÚS 33/96, a dospěl k závěru o její ústavnosti.

Konečně zcela na závěr Ústavní soud dodává stran neplatnosti

Úmluvy, publikované pod č. 169/1929 Sb., počínaje dnem 20. 8.

1997, že vzhledem k zákazu tzv. pravé zpětné působnosti,

a přípustnosti tzv. nepravé zpětné působnosti, dle níž vznik

i zánik právního vztahu se řídí dosavadním právem a jen obsah

novým právem, je tato skutečnost v případě zkoumání existence či

neexistence Českého státního občanství, tedy jeho vzniku a zániku

právně irelevantní.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. 5. 1999