Constitutional Court quashes lower court rulings for violating fair trial rights regarding restitution claims.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court quashed the lower court's dismissal of a restitution claim, ruling that the applicant failed to prove Czech citizenship. The court found the lower courts violated the right to a fair trial by not adequately examining the applicant's naturalization status and the validity of the relevant treaty. Consequently, the decision was overturned to ensure the applicant's rights were properly adjudicated without procedural delays.
Regesto Legislator
Generato dall'IAčl. 36 odst. 1 Listiny; čl. 38 odst. 2 Listiny: The Constitutional Court must quash lower court decisions if the applicant's right to a fair trial was violated due to insufficient examination of factual prerequisites for restitution claims.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
K posuzování podmínky státního občanství České republiky podle restitučních předpisů
Ústavní soud
rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti M. S.
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1997, čj. 18
Co 52/97-37, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 20. 3. 1996, čj. 16 C 182/95-12, za účasti Městského soudu
v Praze, zastoupeného předsedou senátu 18 Co, a Obvodního soudu
pro Prahu 4, zastoupeného předsedou senátu 16 C, jako účastníků
řízení, a dále 1) Hlavního města Prahy, 2) Městské části Praha 4,
3) J. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1997, čj. 18
Co 52/97-37, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3.
1996, čj. 16 C 182/95-12,se zrušují.
Odůvodnění
Stěžovatel se svou ústavní stížností s odvoláním na porušení
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zejména čl. 36
odst. 3 Mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora uvedeného
rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut restituční
nárok stěžovatele, opírající se o zák. č. 87/1991 Sb., v podstatě
s odůvodněním, že neprokázal podmínku státního občanství ČR
vzhledem k úmluvě mezi ČSR a USA, publikované pod č. 169/1929 Sb.,
a to přesto, že o propuštění ze svazku Českého občanství
nepožádal, a dále přesto, že citovaná úmluva je neplatná. Navíc
pro případ, že by citovaná úmluva byla brána jako platná, vyslovil
stěžovatel přesvědčení, že podmínka státního občanství je
v rozporu s Ústavou ČR a Listinou.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření
konstatoval, že žalobce nesplňuje podmínky oprávněné osoby
k uspokojení jeho restitučního nároku, neboť stěžovatel
neprokázal, že je státním občanem České republiky a proto na
závěru svého rozhodnutí trvá.
Obvodní soud pro Prahu 4, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření uvedl, že nemá-li stěžovatel občanství ČR, nelze jej
považovat za oprávněnou osobu s tím, že k úspěšnosti stěžovatele
s jeho nárokem by musela být vypuštěna podmínka státního
občanství.
Hlavní město Praha ve svém vyjádření vedlejšího účastníka
řízení nejprve napadl formální nedůslednost stěžovatele ohledně
účastníků řízení a petitu rozhodnutí a poté zdůraznil, že
z hlediska postavení Ústavního soudu a jeho pravomocí mu
nepřísluší atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu nad
činností obecných soudů. Dále uvedl, že nemá pochybnosti
o platnosti úmluvy o naturalizaci, a závěrem namítl, že napadeným
rozhodnutím nemohlo dojít k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť
uvedeným článkem je chráněno vlastnictví již existující a nikoliv
tvrzený nárok na ně.
Městská část Praha 4 ve svém vyjádření vedlejšího účastníka
uvedla, že rozsudek městského soudu shledává zcela v souladu
s platnými zákony a Ústavou či Listinou.
J. H., jako vedlejší účastnice, ve svém vyjádření především
zdůraznila, že podmínka státního občanství v restitučních
předpisech neodporuje Ústavě ani Listině základních práv a svobod,
a dále uvedla, že v dané věci nebyl porušen ani čl. 36 Listiny,
neboť napadené rozsudky byly vydány v souladu s platným právním
řádem.
Obvodní bytový podnik v Praze 4, s. p., v likvidaci, se svého
práva být vedlejším účastníkem ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2
zák. č. 182/1993 Sb. vzdal.
Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv
a svobod, tak jak předpokládá ustanovení § 72 odst. 1 zák. č.
182/1991 Sb., přezkoumal Ústavní soud ústavní stížnost spolu
s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 16
C 182/95, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud
zjistil, že dle rozhodnutí obecných soudů byl stěžovatelův
restituční nárok zamítnut v podstatě proto, že stěžovatel
nesplňuje podmínku státní občanství dle § 3 odst. 1 zák. č.
87/1991 Sb. vzhledem k Úmluvě o naturalizaci mezi Československem
a Spojenými státy, publikované pod č. 169/1929 Sb., a navíc proto,
že ani k výzvě odvolacího soudu nepředložil doklad o svém státním
občanství ČR.
Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, že
při posuzování restitučních nároků je třeba vzít na vědomí, že
každý restituční předpis vyžaduje zvláštní přístup k jeho aplikaci
i osobám oprávněným, tak, aby byl splněn smysl a účel tohoto
zákona, tj. aby byly zmírněny následky některých majetkových
a jiných křivd, vzniklých v období od 28. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
Podle § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou
fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech,
uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České republiky.
Podle čl. I Úmluvy o naturalizaci mezi Československem
a Spojenými státy, publikované pod č. 169/1929 Sb. a inkorporované
do právního řádu Československé republiky zák. č. 60/1930
Sb.(poznamenává se, že platnost Úmluvy byla ukončena ke dni 20.
8. 1997, srov. sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 229/1997
Sb.), "O příslušnících Spojených států, kteří byli a nebo budou
naturalizováni na území československém, bude se míti ve Spojených
státech za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se
příslušníky Československa. Navzájem o příslušnících
Československa, kteří byli a nebo budou naturalizováni na území
Spojených států, bude se míti v Československu za to, že ztratili
svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených států.
Předcházející ustanovení tohoto článku nebudou platiti pro
příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé
zemi v době, kdy jeho země vede válku".
Protože z připojeného spisu nelze zjistit, zda a kdy vlastně
byl stěžovatel naturalizován a přitom z poslední věty čl.
I citované úmluvy plyne, že československý občan nepozbýval své
dosavadní občanství, pokud byl v USA naturalizován v době, kdy
jeho země vede válku, a navíc obsah spisu nijak nepotvrzuje, že by
byl skutečně stěžovatel vyzván k předložení osvědčení o státním
občanství ČR, jak se uvádí v odůvodnění rozhodnutí krajského
soudu, a tím mu umožněno požádat o přerušení řízení za účelem
vyžádání správního rozhodnutí, včetně soudního přezkumu dle části
páté § 244 až 250k o.s.ř., nezbývá než uzavřít, že v dané věci
nebyla obecnými soudy poskytnuta dostatečná ochrana právům
stěžovatele, v důsledku čehož došlo k porušení práva na
spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z důvodu shora
uvedeného Ústavní soud dle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 zák.
č. 182/1993 Sb. zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí spolu
s rozhodnutím soudu prvého stupně, a to jak z důvodu procesní
ekonomie, tak z důvodu ústavně chráněného práva na projednání věci
bez zbytečných průtahů, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stran interpretace "kdy země vede válku" Ústavní soud vychází
z již v roce 1933 vypracované definice agrese Společností národů,
která byla převzata do londýnské Úmluvy o agresi (Convenition de
definition de l agression), uzavřené dne 4. 7. 1933
Československem, dle které není třeba válku vyhlašovat (čl. II bod
2) a dle které je třeba za útočníka považovat ten stát, který
první poskytne podporu ozbrojeným tlupám, jež se utvoří na jeho
území a jež vpadnou na území druhého státu (čl. II bod 5).
V souladu s notou londýnské vlády ze dne 22. 2. 1944, navazující
na prohlášení prezidenta republiky ze dne 16. 12. 1941, dle § 64
odst. 1 bod 3 tehdejší Ústavy a v souladu s citovaným čl. II bod
5 má Ústavní soud za to, že dnem, kdy nastal stav války, a to
s Německem, je den 17. 9. 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera
došlo k utvoření "Sudetoněmeckého svobodného sboru" (Freikorps)
z uprchnuvších vůdců Henlainovy strany a několik málo hodin poté
už tito vpadali na československé území ozbrojeni německými
zbraněmi. Posledním dnem tohoto období bylo datum 7. 5. 1957, kdy
Československo ukončilo válečný stav s Japonskem.
Dále Ústavní soud pro úplnost uvádí, že podmínkou státního
občanství dle § 3 zák. č. 87/1991 Sb. se zabýval již ve svém
nálezu ve věci Pl. ÚS 33/96, a dospěl k závěru o její ústavnosti.
Konečně zcela na závěr Ústavní soud dodává stran neplatnosti
Úmluvy, publikované pod č. 169/1929 Sb., počínaje dnem 20. 8.
1997, že vzhledem k zákazu tzv. pravé zpětné působnosti,
a přípustnosti tzv. nepravé zpětné působnosti, dle níž vznik
i zánik právního vztahu se řídí dosavadním právem a jen obsah
novým právem, je tato skutečnost v případě zkoumání existence či
neexistence Českého státního občanství, tedy jeho vzniku a zániku
právně irelevantní.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. 5. 1999