Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 355/97 ECLI:CZ:US:2000:1.US.355.97 Generato dall'IA

Constitutional Court annuls lower court rulings for dismissing traffic violation case due to improper defendant designation.

Numero d'incarto I.ÚS 355/97
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Accolto (Allowed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court annulled the rulings of the Regional and District Courts which had dismissed the proceedings because the Police were not a legal entity. The plaintiff argued that the courts incorrectly denied him the right to sue by failing to recognize the Police as a proper defendant. The Court held that while the Police are not a legal person, the administrative body exercising their powers is the correct defendant, and the lower courts violated the right to court protection by not guiding the plaintiff on the correct designation.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku; § 246 odst. 3 občanského soudního řádu: The court must guide the plaintiff on the correct designation of parties even if the named defendant lacks legal standing, as the plaintiff is targeting the holder of specific powers rather than a specific legal person.

Parole chiave

Generato dall'IA
administrative litigation legal standing party designation court protection constitutional complaint police authority procedural error

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku
§ 18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku a ani podle zákona č.
§ 246 odst. 3 občanského soudního řádu
§ 54 zákona o přestupcích
podle ustanovení § 54 zákona o přestupcích příslušné k projednání
§ 58 odst. 1 správního řádu
který napadené rozhodnutí vydal (§ 58 odst. 1 správního řádu),
§ 250 odst. 4 občanského soudního řádu
§ 244 odst. 1 občanského soudního řádu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Označení žalovaného ve správním soudnictví; způsobilost Policie České republiky být účastníkem řízení

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti J. W., zastoupeného advokátkou JUDr. R. J. , proti

usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 24 Co

266/97, a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4.

1997, sp. zn. 9 C 5/97, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn.

24 Co 266/97, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4.

1997, sp. zn. 9 C 5/97, se zrušují.

Odůvodnění

V záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Kladně zastavil

řízení, v němž stěžovatel žaloval 1) Policii ČR, Okresní

ředitelství, Dopravní inspektorát v Kladně a 2) Policii ČR, Správu

Středočeského kraje, Dopravní inspektorát v Praze. Touto žalobou

se domáhal zrušení rozhodnutí o přestupku, vydaného Policií ČR,

Okresním ředitelstvím Dopravním inspektorátem v Kladně, č.j.

ORKD-2024/DI-96, ze dne 15. 11. 1996, ve znění rozhodnutí Policie

ČR, Správy Středočeského kraje, Dopravní inspektorát Praha 1 ze

dne 19. 12. 1996, č.j. PSC-898/PDS-DS-96.

V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že žaloba směřovala

proti subjektu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení,

neboť prý Policie ČR není právnickou osobou ve smyslu ustanovení

§ 18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku a ani podle zákona č.

283/1991 Sb., o Policii ČR. Proto Okresní soud v Kladně - jak již

bylo uvedeno - řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského

soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") zastavil.

Krajský soud v Praze napadeným usnesením citované usnesení

Okresního soudu v Kladně potvrdil.

V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že Policie ČR (ani

žádná z jejích organizačních složek) není právnickou osobou

a zákon jí proto nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení

před soudem. Způsobilost mít práva a povinnosti jakož

i způsobilost být účastníkem řízení má ve věcech týkajících se

Policie ČR stát, tzn. Česká republika. Jménem České republiky

jedná v těchto věcech příslušný státní orgán, jímž je Ministerstvo

vnitra.

Procesní způsobilost Policie ČR údajně nevyplývá ani z její

pravomoci rozhodovat o přestupcích, neboť úkolem Policie je sice

podle zákona č. 283/1991 Sb. i projednávání přestupků, pokud tak

stanoví zvláštní zákon § 2 odst. 1 písm. k), nicméně "o přiznání

způsobilosti být účastníkem řízení tento zákon ani v souvislosti

s plněním uvedeného úkolu Policií ČR nehovoří". Pasivní legitimace

Policie ČR prý nevyplývá ani z ustanovení § 246 odst. 3 o.s.ř.,

které upravuje věcnou příslušnost okresního soudu ve správním

soudnictví.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že odůvodnění

odvolacího soudu vychází z nesprávného posouzení věci, čímž mu

byla odňata možnost jednat před soudem. Podle ustanovení § 19

o.s.ř. má totiž způsobilost mít práva a povinnosti rovněž ten,

komu ji zákon výslovně přiznává. Podle ustanovení § 250 odst. 4

cit. zákona je přiznáno právo účastníka i správnímu orgánu, který

rozhodl v posledním stupni ve správním řízení. Policie ČR, Správa

Středočeského kraje, Dopravní inspektorát Praha, je oprávněna jako

správní orgán rozhodovat o daných přestupcích podle ustanovení §

54 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve spojení s ustanovením

§ 58 odst. 1 zákona č. 71/1967, správního řádu. Je prý proto

"naprosto nemožné, aby v takovém případě byla účastníkem řízení

Česká republika, zastoupená příslušným orgánem, protože sám stát

nemá právo v řízení o přestupcích vydávat rozhodnutí, která by

zavazovala osoby stíhané pro přestupek a navíc mu ukládala za

takový přestupek tresty".

Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými

usneseními obou obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo

podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a podle čl. 4 Ústavy ČR. Prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od

ústního jednání před Ústavním soudem upuštěno.

Protože stěžovatel současně s ústavní stížností podal

i dovolání, vyčkal Ústavní soud výsledku dovolacího řízení.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 20 Cdo

63/98, řízení o podaném dovolání zastavil, neboť při rozhodování

o žalobách podle hlavy druhé části páté o.s.ř., proti rozhodnutí

soudu, jenž rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř. a proto také proti

takovému soudnímu rozhodnutí není přípustné dovolání. "Na uvedeném

nemůže nic změnit ani okolnost, že odvolací soud svou funkční

příslušnost k projednání odvolání posoudil nesprávně." Protože

tedy Nejvyšší soud ČR shledal neodstranitelný nedostatek podmínky

řízení (funkční příslušnosti) a řízení o dovolání zastavil.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti Krajský

soud v Praze a Okresní soud v Kladně.

Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze

sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Okresní soud v Kladně uvedl, že Policie ČR není právnickou

osobou a zákon jí nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení

před soudem. V této souvislosti odkázal i na stanovisko pléna

Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 1997 (Plsn 2/96). Jménem České

republiky jedná ve věcech Policie ČR především Ministerstvo vnitra

ČR. Okresní soud se ztotožnil i s odůvodněním napadeného usnesení

Krajského soudu v Praze, nicméně prý o odvolání nemělo být

rozhodováno, neboť zákon proti rozhodnutí soudu prvního stupně

nepřipouštěl opravný prostředek, což mělo být uvedeno i v poučení

o opravném prostředku v usnesení okresního soudu.

Proto okresní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost

odmítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Ústavní soud shledal, že podstatou ústavní stížnosti je

stěžovatelova námitka, že obecné soudy v daném případě neměly

řízení zastavit, nýbrž se měly jeho žalobou zabývat věcně. Okresní

a krajský soud naopak dospěly k závěru, že stěžovatel podal žalobu

proti subjektu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, a že

se tedy jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve

smyslu ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., pro který bylo nutno

řízení zastavit.

Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, proti kterému

rozhodnutí ústavní stížnost ve skutečnosti směřuje a zda v daném

případě byl Krajský soud v Praze vůbec oprávněn rozhodovat

o odvolání proti citovanému usnesení Okresního soudu v Kladně.

V této věci se Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem

Nejvyššího soudu ČR, který v citovaném usnesení konstatoval, že

proti rozhodnutí soudu, jenž rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí

správního orgánu, není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř.

Je tedy zřejmé, že k projednání takového opravného prostředku

funkčně příslušný soud neexistoval.

Na druhé straně však nelze přehlédnout, že Okresní soud

v Kladně v citovaném usnesení (resp. v jeho poučení) výslovně

uvedl, že "proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů ode

dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím soudu

zdejšího" a stěžovateli proto není možno přičítat k tíži, pokud za

těchto okolností odvolání skutečně podal a pokud se jím krajský

soud meritorně zabýval a rozhodl o něm.

Ústavní soud dále - jak již bylo uvedeno - musel tedy

posoudit, zda ústavní stížnost směřuje toliko proti citovanému

usnesení Krajského soudu v Praze (tzn. proti rozhodnutí, mylně

považovanému za - po právu existující - rozhodnutí o posledním

prostředku k ochraně práva) nebo i proti citovanému usnesení

Okresního soudu v Kladně. Stěžovatel totiž při formulaci petitu

ústavní stížnosti - na jedné straně - navrhuje vyhovět ústavní

stížnosti, "směřující proti pravomocnému usnesení Krajského soudu

v Praze" a toto rozhodnutí zrušit, nicméně na jiném místě označuje

za protiústavní "usnesení Krajského soudu v Praze, ve spojení

s rozsudkem Okresního soudu v Kladně" a na přední straně ústavní

stížnosti dokonce navrhuje, "aby toto usnesení (poznámka: usnesení

Krajského soudu v Praze) bylo ve spojení s usnesením Okresního

soudu v Kladně zrušeno".

Za této situace dospěl Ústavní soud dospěl k závěru, že

ústavní stížnost ve své podstatě směřuje jak proti v záhlaví

uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze, tak i proti

předcházejícímu usnesení Okresního soudu v Kladně. Z tohoto

pohledu ji také dále posuzoval. Ústavní soud si je totiž vědom

skutečnosti, že pokud by ústavní stížnosti vyhověl a zrušil toliko

napadené usnesení Krajského soudu v Praze, mohla by vzniknout

právně nepřehledná situace, neboť krajský soud by se pravděpodobně

odmítl podaným odvoláním z důvodu funkční nepříslušnosti meritorně

zabývat a na situaci stěžovatele by se tak fakticky nic nezměnilo.

Tím by byla ústavní stížnost, jakožto prostředek ochrany ústavně

zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zjevně

neefektivní.

Po zodpovězení těchto základních otázek se Ústavní soud

zabýval věcnou podstatou ústavní stížnosti. V této souvislosti

odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž z hlediska

ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. žaloba má mít (i s poučením soudu,

je-li toho třeba) takové náležitosti, aby mohla být podkladem pro

jednání ve věci samé. Není věcí soudu, aby žalobce poučoval

o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace. Soud však má

žalobce poučit ve věci správného označení účastníků řízení, a to

i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem

řízení. Poučení soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako

omyl žalobce, jestliže má na mysli jeden a týž subjekt, je tedy

plně namístě (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 74/94

, sv. 3, str.

298-299 a nález

sp. zn. I. ÚS 388/97

, sv. 10, str. 63).

Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od této ustálené

judikatury ani v souzené věci. Nelze totiž přehlédnout, že i když

Policie ČR není právnickou osobou (srov. k tomu blíže citované

stanovisko pléna Nejvyššího soudu ČR Plsn 2/96), jsou její útvary

podle ustanovení § 54 zákona o přestupcích příslušné k projednání

přestupků spáchaných porušením právních předpisů o bezpečnosti

a plynulosti silničního provozu v prvním stupni a odvolacím

orgánem je správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený orgánu,

který napadené rozhodnutí vydal (§ 58 odst. 1 správního řádu),

tedy rovněž příslušný orgán Policie ČR. Podle ustanovení § 250

odst. 4 o.s.ř. je u rozhodnutí správního orgánu vydaného ve

správním řízení žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním

stupni, neboť ve správním soudnictví soudy přezkoumávají zákonnost

rozhodnutí orgánů veřejné správy (§ 244 odst. 1 o.s.ř.). Přitom

správní úřad není eo ipso osobou v právním smyslu a z hlediska

veřejnoprávního si jej lze představit také jako výčet určitých

pravomocí. Žalobce proto určuje nikoliv osobu, nýbrž nositele

těchto pravomocí (srov. Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád

- komentář, 2. vydání, Praha, 1996, str. 721).

Jestliže tedy v souzené věci - za uvedené značně sporné

právní situace - okresní soud bez náležitého poučení navrhovatele

zastavil řízení, neboť dospěl k závěru, že žalovaný nemá

způsobilost být účastníkem řízení, a krajský soud toto rozhodnutí

potvrdil, bylo tím porušena základní právo stěžovatele na soudní

ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadená

usnesení Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. března 2000