Constitutional Court annuls lower court rulings for dismissing traffic violation case due to improper defendant designation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court annulled the rulings of the Regional and District Courts which had dismissed the proceedings because the Police were not a legal entity. The plaintiff argued that the courts incorrectly denied him the right to sue by failing to recognize the Police as a proper defendant. The Court held that while the Police are not a legal person, the administrative body exercising their powers is the correct defendant, and the lower courts violated the right to court protection by not guiding the plaintiff on the correct designation.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku; § 246 odst. 3 občanského soudního řádu: The court must guide the plaintiff on the correct designation of parties even if the named defendant lacks legal standing, as the plaintiff is targeting the holder of specific powers rather than a specific legal person.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Označení žalovaného ve správním soudnictví; způsobilost Policie České republiky být účastníkem řízení
Ústavní soud
rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní
stížnosti J. W., zastoupeného advokátkou JUDr. R. J. , proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 24 Co
266/97, a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4.
1997, sp. zn. 9 C 5/97, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn.
24 Co 266/97, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4.
1997, sp. zn. 9 C 5/97, se zrušují.
Odůvodnění
V záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Kladně zastavil
řízení, v němž stěžovatel žaloval 1) Policii ČR, Okresní
ředitelství, Dopravní inspektorát v Kladně a 2) Policii ČR, Správu
Středočeského kraje, Dopravní inspektorát v Praze. Touto žalobou
se domáhal zrušení rozhodnutí o přestupku, vydaného Policií ČR,
Okresním ředitelstvím Dopravním inspektorátem v Kladně, č.j.
ORKD-2024/DI-96, ze dne 15. 11. 1996, ve znění rozhodnutí Policie
ČR, Správy Středočeského kraje, Dopravní inspektorát Praha 1 ze
dne 19. 12. 1996, č.j. PSC-898/PDS-DS-96.
V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že žaloba směřovala
proti subjektu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení,
neboť prý Policie ČR není právnickou osobou ve smyslu ustanovení
§ 18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku a ani podle zákona č.
283/1991 Sb., o Policii ČR. Proto Okresní soud v Kladně - jak již
bylo uvedeno - řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského
soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") zastavil.
Krajský soud v Praze napadeným usnesením citované usnesení
Okresního soudu v Kladně potvrdil.
V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že Policie ČR (ani
žádná z jejích organizačních složek) není právnickou osobou
a zákon jí proto nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení
před soudem. Způsobilost mít práva a povinnosti jakož
i způsobilost být účastníkem řízení má ve věcech týkajících se
Policie ČR stát, tzn. Česká republika. Jménem České republiky
jedná v těchto věcech příslušný státní orgán, jímž je Ministerstvo
vnitra.
Procesní způsobilost Policie ČR údajně nevyplývá ani z její
pravomoci rozhodovat o přestupcích, neboť úkolem Policie je sice
podle zákona č. 283/1991 Sb. i projednávání přestupků, pokud tak
stanoví zvláštní zákon § 2 odst. 1 písm. k), nicméně "o přiznání
způsobilosti být účastníkem řízení tento zákon ani v souvislosti
s plněním uvedeného úkolu Policií ČR nehovoří". Pasivní legitimace
Policie ČR prý nevyplývá ani z ustanovení § 246 odst. 3 o.s.ř.,
které upravuje věcnou příslušnost okresního soudu ve správním
soudnictví.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že odůvodnění
odvolacího soudu vychází z nesprávného posouzení věci, čímž mu
byla odňata možnost jednat před soudem. Podle ustanovení § 19
o.s.ř. má totiž způsobilost mít práva a povinnosti rovněž ten,
komu ji zákon výslovně přiznává. Podle ustanovení § 250 odst. 4
cit. zákona je přiznáno právo účastníka i správnímu orgánu, který
rozhodl v posledním stupni ve správním řízení. Policie ČR, Správa
Středočeského kraje, Dopravní inspektorát Praha, je oprávněna jako
správní orgán rozhodovat o daných přestupcích podle ustanovení §
54 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve spojení s ustanovením
§ 58 odst. 1 zákona č. 71/1967, správního řádu. Je prý proto
"naprosto nemožné, aby v takovém případě byla účastníkem řízení
Česká republika, zastoupená příslušným orgánem, protože sám stát
nemá právo v řízení o přestupcích vydávat rozhodnutí, která by
zavazovala osoby stíhané pro přestupek a navíc mu ukládala za
takový přestupek tresty".
Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými
usneseními obou obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo
podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a podle čl. 4 Ústavy ČR. Prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od
ústního jednání před Ústavním soudem upuštěno.
Protože stěžovatel současně s ústavní stížností podal
i dovolání, vyčkal Ústavní soud výsledku dovolacího řízení.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 20 Cdo
63/98, řízení o podaném dovolání zastavil, neboť při rozhodování
o žalobách podle hlavy druhé části páté o.s.ř., proti rozhodnutí
soudu, jenž rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,
není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř. a proto také proti
takovému soudnímu rozhodnutí není přípustné dovolání. "Na uvedeném
nemůže nic změnit ani okolnost, že odvolací soud svou funkční
příslušnost k projednání odvolání posoudil nesprávně." Protože
tedy Nejvyšší soud ČR shledal neodstranitelný nedostatek podmínky
řízení (funkční příslušnosti) a řízení o dovolání zastavil.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti Krajský
soud v Praze a Okresní soud v Kladně.
Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze
sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Okresní soud v Kladně uvedl, že Policie ČR není právnickou
osobou a zákon jí nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení
před soudem. V této souvislosti odkázal i na stanovisko pléna
Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 1997 (Plsn 2/96). Jménem České
republiky jedná ve věcech Policie ČR především Ministerstvo vnitra
ČR. Okresní soud se ztotožnil i s odůvodněním napadeného usnesení
Krajského soudu v Praze, nicméně prý o odvolání nemělo být
rozhodováno, neboť zákon proti rozhodnutí soudu prvního stupně
nepřipouštěl opravný prostředek, což mělo být uvedeno i v poučení
o opravném prostředku v usnesení okresního soudu.
Proto okresní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost
odmítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem
netrvá.
Ústavní soud shledal, že podstatou ústavní stížnosti je
stěžovatelova námitka, že obecné soudy v daném případě neměly
řízení zastavit, nýbrž se měly jeho žalobou zabývat věcně. Okresní
a krajský soud naopak dospěly k závěru, že stěžovatel podal žalobu
proti subjektu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, a že
se tedy jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve
smyslu ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., pro který bylo nutno
řízení zastavit.
Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, proti kterému
rozhodnutí ústavní stížnost ve skutečnosti směřuje a zda v daném
případě byl Krajský soud v Praze vůbec oprávněn rozhodovat
o odvolání proti citovanému usnesení Okresního soudu v Kladně.
V této věci se Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem
Nejvyššího soudu ČR, který v citovaném usnesení konstatoval, že
proti rozhodnutí soudu, jenž rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř.
Je tedy zřejmé, že k projednání takového opravného prostředku
funkčně příslušný soud neexistoval.
Na druhé straně však nelze přehlédnout, že Okresní soud
v Kladně v citovaném usnesení (resp. v jeho poučení) výslovně
uvedl, že "proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů ode
dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím soudu
zdejšího" a stěžovateli proto není možno přičítat k tíži, pokud za
těchto okolností odvolání skutečně podal a pokud se jím krajský
soud meritorně zabýval a rozhodl o něm.
Ústavní soud dále - jak již bylo uvedeno - musel tedy
posoudit, zda ústavní stížnost směřuje toliko proti citovanému
usnesení Krajského soudu v Praze (tzn. proti rozhodnutí, mylně
považovanému za - po právu existující - rozhodnutí o posledním
prostředku k ochraně práva) nebo i proti citovanému usnesení
Okresního soudu v Kladně. Stěžovatel totiž při formulaci petitu
ústavní stížnosti - na jedné straně - navrhuje vyhovět ústavní
stížnosti, "směřující proti pravomocnému usnesení Krajského soudu
v Praze" a toto rozhodnutí zrušit, nicméně na jiném místě označuje
za protiústavní "usnesení Krajského soudu v Praze, ve spojení
s rozsudkem Okresního soudu v Kladně" a na přední straně ústavní
stížnosti dokonce navrhuje, "aby toto usnesení (poznámka: usnesení
Krajského soudu v Praze) bylo ve spojení s usnesením Okresního
soudu v Kladně zrušeno".
Za této situace dospěl Ústavní soud dospěl k závěru, že
ústavní stížnost ve své podstatě směřuje jak proti v záhlaví
uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze, tak i proti
předcházejícímu usnesení Okresního soudu v Kladně. Z tohoto
pohledu ji také dále posuzoval. Ústavní soud si je totiž vědom
skutečnosti, že pokud by ústavní stížnosti vyhověl a zrušil toliko
napadené usnesení Krajského soudu v Praze, mohla by vzniknout
právně nepřehledná situace, neboť krajský soud by se pravděpodobně
odmítl podaným odvoláním z důvodu funkční nepříslušnosti meritorně
zabývat a na situaci stěžovatele by se tak fakticky nic nezměnilo.
Tím by byla ústavní stížnost, jakožto prostředek ochrany ústavně
zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zjevně
neefektivní.
Po zodpovězení těchto základních otázek se Ústavní soud
zabýval věcnou podstatou ústavní stížnosti. V této souvislosti
odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž z hlediska
ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. žaloba má mít (i s poučením soudu,
je-li toho třeba) takové náležitosti, aby mohla být podkladem pro
jednání ve věci samé. Není věcí soudu, aby žalobce poučoval
o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace. Soud však má
žalobce poučit ve věci správného označení účastníků řízení, a to
i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem
řízení. Poučení soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako
omyl žalobce, jestliže má na mysli jeden a týž subjekt, je tedy
plně namístě (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 74/94
, sv. 3, str.
298-299 a nález
sp. zn. I. ÚS 388/97
, sv. 10, str. 63).
Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od této ustálené
judikatury ani v souzené věci. Nelze totiž přehlédnout, že i když
Policie ČR není právnickou osobou (srov. k tomu blíže citované
stanovisko pléna Nejvyššího soudu ČR Plsn 2/96), jsou její útvary
podle ustanovení § 54 zákona o přestupcích příslušné k projednání
přestupků spáchaných porušením právních předpisů o bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu v prvním stupni a odvolacím
orgánem je správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený orgánu,
který napadené rozhodnutí vydal (§ 58 odst. 1 správního řádu),
tedy rovněž příslušný orgán Policie ČR. Podle ustanovení § 250
odst. 4 o.s.ř. je u rozhodnutí správního orgánu vydaného ve
správním řízení žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním
stupni, neboť ve správním soudnictví soudy přezkoumávají zákonnost
rozhodnutí orgánů veřejné správy (§ 244 odst. 1 o.s.ř.). Přitom
správní úřad není eo ipso osobou v právním smyslu a z hlediska
veřejnoprávního si jej lze představit také jako výčet určitých
pravomocí. Žalobce proto určuje nikoliv osobu, nýbrž nositele
těchto pravomocí (srov. Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád
- komentář, 2. vydání, Praha, 1996, str. 721).
Jestliže tedy v souzené věci - za uvedené značně sporné
právní situace - okresní soud bez náležitého poučení navrhovatele
zastavil řízení, neboť dospěl k závěru, že žalovaný nemá
způsobilost být účastníkem řízení, a krajský soud toto rozhodnutí
potvrdil, bylo tím porušena základní právo stěžovatele na soudní
ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadená
usnesení Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. března 2000