Constitutional Court dismisses appeal regarding tax review denial as procedural act not subject to judicial review.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a taxpayer against a Supreme Court decision that halted proceedings. The taxpayer argued that the refusal to allow a review of a tax decision was a substantive ruling, not merely procedural, and thus deprived him of legal remedies. The court held that the specific administrative act in question was procedural in nature, falling outside the scope of judicial review under the Administrative Court Act, and therefore the Supreme Court's decision to stop the case was legally correct.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.; § 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Decisions of administrative bodies of a procedural nature are excluded from judicial review as they do not affect substantive rights and fall outside the scope of fundamental freedoms protected by the Charter.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
IV. ÚS 242/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.R., zastoupeného advokátkou JUDr. D.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.6.1996, čj. 6 A 15/96-11,
t a k t o
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavnímu soudu byla dne 3. 9. 1996 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti dvěma rozhodnutím Ministerstva financí, ze dne 11. 12. 1995, obě pod č. j. 153/73015/1995. Prvním z nich byla zamítnuta žádost stěžovatele o povolení přezkoumání rozhodnutí F.ř. v Ú., jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebním výměrům F.ú. v L., týkajících se doměření daně ve výši Kč 50 822,- a vyměření penále. Druhým rozhodnutím nebylo vyhověno jeho žádosti o prominutí doměřené daně z příjmů obyvatelstva za rok 1992 včetně penále. Vrchní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí, jejichž přezkoumání se stěžovatel domáhal, nepodléhají soudnímu přezkoumání, neboť první rozhodnutí je procesní povahy [§ 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.] a druhé se
.1
IV. ÚS 242/96
týká úlevy na daních [§ 248 odst. 2 písm. i) o.s.ř.].
Stěžovatel se domnívá, že vrchní soud pochybil jednak v posouzení, kterým vyhodnotil napadené správní rozhodnutí jako nepřezkoumatelné, a dále v tom, že řízení zastavil. Důvody uvedeného pochybení podrobně rozvedl ve svém dovolání ze dne 8. 7. 1996, které podal proti napadenému rozhodnutí a na které potom odkázal ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel v něm v podstatě zastává názor, že pokud vrchní soud dospěl k závěru
(i když chybnému), že napadený akt není rozhodnutím správního orgánu, potom neměl řízení zastavovat podle § 250d odst. 3 o.s.ř., ale podle § 104 odst. 1 o.s.ř., kdy v takovém případě nelze účastníkovi odejmout právo na
opravný prostředek. Postupem soudu mu tak bylo, jak uvádí, protiprávně odňato právo na opravný prostředek. Dále pak stěžovatel namítá chybné posouzení přezkoumatelnosti věci, když vrchní soud učinil nesprávný závěr, že žádné z napadených správních rozhodnutí nezakládá, nemění a neruší práva a povinnosti žalobce. Tento závěr považuje za rozporný s ustanoveními § 244 odst. 1 a 3, § 245, § 246 odst. 2 a § 247 o.s.ř. Stěžovatel rovněž tvrdí, že názor, že rozhodnutí Ministerstva financí, kterým mu nebylo povoleno přezkoumání rozhodnutí f.ř., je pouze rozhodnutím procesním a podle § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. je proto nepřezkoumatelné, je principiálně chybný. Toto tvrzení podporuje argumentací, že přímo ze zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že žádost o přezkoumání daňového rozhodnutí je mimořádným opravným prostředkem, a proto i rozhodnutí, kterým se takto žádost zamítá, je rozhodnutím meritorním. Ze všech uvedených důvodů proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno.
Ústavnímu soudu bylo rovněž doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1997, č.j. 1 Odon 7/97/2-29, kterým bylo řízení o dovolání zastaveno, neboť Nejvyšší soud není funkčně příslušným k rozhodování o dovolání, jímž bylo napadeno usnesení
IV. ÚS 242/96
Vrchního soudu v Praze.
Ústavní soud ve své činnosti, a tedy i při rozhodování o ústavní stížnosti, vycházel z toho, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ale že jeho úkolem je pouze bdít nad dodržováním základních práv a svobod zaručených ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Jak vyplývá z dikce ustanovení § 55b zákona č. 337/1992 Sb., a jak
uvedl vrchní soud v odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí, řízení o přezkoumání daňového rozhodnutí jako mimořádného opravného prostředku se skládá ze dvou fází, když v první se zkoumá, zda jsou dány zákonné podmínky pro povolení nebo nařízení přezkoumání a ve druhé za předpokladu, že přezkoumání bylo povoleno, se rozhoduje o tom, zda daňové rozhodnutí bude zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno. Správní orgán tedy postupuje v první fázi, a tak tomu bylo i v daném případě, obdobně jako při zkoumání přípustnosti jiných procesních návrhů, neboť v tomto stadiu nezkoumá meritorně pravomocné rozhodnutí, ale pouze rozhodne o povolení nebo nařízení přezkoumání správního rozhodnutí. Jakkoli se řízení o povolení přezkoumání může týkat i posouzení skutkových otázek, oprávněnost jeho důvodů zkoumá správní orgán teprve v řízení o věci samé. Z uvedených důvodů je proto nutno považovat rozhodnutí o tom, že nebylo povoleno přezkoumání rozhodnutí F.ř. v Ú., za rozhodnutí procesní povahy a nikoli rozhodnutí meritorní.
V rámci posouzení námitek uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud považuje za důležité zaujmout stanovisko k ústavnosti ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., podle něhož jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí správních orgánů procesní povahy. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je rozsah soudního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy stanoven zákonem, přičemž z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se ústavně zaručených základních práv a svobod. Je tedy nepochybné, že právo na soudní
IV. ÚS 242/96
přezkum rozhodnutí správních orgánů procesní povahy nelze podřadit pod žádné základní právo či svobodu, a proto nelze v posuzovaném případě konstatovat neústavnost výše uvedeného ustanovení. V této souvislosti není namístě ani námitka ohledně procesního postupu soudu, který neměl podle stěžovatele řízení zastavovat podle § 250d odst. 3 o.s.ř. Stěžovatelovy námitky Ústavní soud proto považuje za projev nesouhlasu s postupem a rozhodnutím vrchního soudu, které za daných okolností a s použitím argumentů uvedených v dovolání nemohou obstát. Navíc je třeba poznamenat, že ústavní stížnost postrádá náležitou ústavněprávní argumentaci.
Na závěr Ústavní soud připomíná, že stěžovatel měl možnost domáhat se soudní ochrany na základě žaloby proti rozhodnutí F.ř. v Ú., ale tohoto postupu nevyužil, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tomu Ústavní soud dále konstatuje, a to s odkazem na judikaturu Evropské komise pro lidská práva, že stěžovatel je povinen využít takových opravných prostředků, které jsou adekvátní a účinné pro docílení nápravy a které by tak zajišťovaly efektivní ochranu jeho práv.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. 4. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj