Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 180/96 ECLI:CZ:US:1997:2.US.180.96 Generato dall'IA

Constitutional Court allows appeal against Supreme Court's public trial violation in Czech Republic. 1997 decision. Public hearing required.

Numero d'incarto II.ÚS 180/96
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Accolto (Allowed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic allowed the applicant's constitutional complaint, overturning the Supreme Court's decision. The applicant argued that the Supreme Court violated his right to a public trial and presence at proceedings by deciding on a complaint for violation of the law in a closed session without him present. The Court held that the statutory exceptions permitting closed sessions for such complaints do not apply when the court reviews the factual circumstances and guilt findings of the lower courts. Consequently, the Court ruled that the proceedings were unfair and violated the Constitution and the ECHR, ordering the Supreme Court's decision to be annulled.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Art. 38 para. 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms; Art. 6 para. 1 of the ECHR; Art. 96 para. 2 of the Constitution: The right to a public trial and presence in proceedings cannot be restricted by statutory exceptions when the appellate court reviews the factual basis and guilt findings of the lower court, as such review requires a public hearing to ensure a fair process.

Parole chiave

Generato dall'IA
public trial right presence in proceedings complaint for violation of law fair trial ECHR constitutional complaint closed session exception Czech Constitutional Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 38 para. 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Art. 6 para. 1 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Art. 96 para. 2 of the Constitution
§ 274 of the Criminal Procedure Act

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Vidal case, 1992
Delcoutr case, 1970
Delta case, 1990

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

K zásadě veřejnosti jednání před soudem. K některým zásadám trestního řízení.

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti L. L.,

bytem P. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze

dne 16. 5. 1996, sp. zn. 2 Tzn 92/96, za účasti Nejvyššího soudu

ČR, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti, jako

vedlejšího účastníka, t a k t o :

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. 2

Tzn 92/96, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti, která má i další

náležitosti vyžadované zák. č. 182/1993 Sb., proti shora uvedenému

usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž byla zamítnuta stížnost

ministra spravedlnosti, stěžovatel uvádí, že postupem Nejvyššího

soudu ČR došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), kde je stanoveno, že každý má

právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných

průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech

stanovených zákonem. Trestní řád sice v § 274 věta za středníkem,

uvádí dále stěžovatel, stanoví, v jakých případech je možno

rozhodnout v nepřítomnosti odsouzeného, avšak toto ustanovení je

podle jeho názoru v rozporu s Listinou, a navíc by dle stěžovatele

mělo být aplikováno výjimečně, a to tehdy, kdy jde o zamítnutí

stížnosti z formálních důvodů. V této souvislosti odkázal na

stranu 1089 publikace Šámal P. - Král V. - Baxa J. - Púry F.:

Trestní řád, komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1995. Protože

v dané věci při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona

hodnotil Nejvyšší soud skutkový stav, dokazování i závěry soudů

obou stupňů o vině, čímž se dle jeho názoru jedná o složitou věc,

nemělo dojít k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném

zasedání v jeho a obhájcově nepřítomnosti.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti předeslal, že podstata ústavní stížnosti

spočívá ve výhradách proti procesnímu postupu, který zakládá

údajné porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, a konstatoval, že

argumentace stěžovatele nemůže obstát. V podrobnostech rozvedl, že

stížnost pro porušení zákona představuje neobyčejně závažný průlom

do právní moci a tím i do stability vykonatelného nebo dokonce

vykonaného rozhodnutí. Zájem na stabilitě takového rozhodnutí

musí, pokračuje Nejvyšší soud, ustoupit před zájmem na zákonnosti

rozhodnutí a postupu řízení, které mu předcházelo, výhradně při

zásadních vadách. Proto také, dle Nejvyššího soudu, přezkumná

povinnost Nejvyššího soudu není totožná s přezkumnou povinností

odvolacího soudu a stěžovatel musí snést podklady a argumenty

reálně svědčící o tom, že byl porušen zákon nebo že rozhodnutí

bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení anebo že bylo dle

§ 266 odst. 2 tr. řádu vadně rozhodnuto o trestu. Zamítání

stížnosti pro porušení zákona činí Nejvyšší soud formou usnesení,

přičemž k závěru o nedůvodnosti může dospět podle okolností

konkrétního případu na podkladě stěžovatelem předloženého

spisového materiálu, případně doplněného podle § 276 tr. řádu

s tím, že může nastat i situace, v níž budou zjištěna taková

formální pochybení, která nepřipouštějí jiný postup než

obligatorní zamítnutí stížnosti. V takových případech není důvodu

rozhodovat ve veřejném zasedání, jak připouští § 274 tr. řádu

i čl. 38 odst. 2 Listiny.

Vedlejší účastník ministr spravedlnosti ve svém vyjádření

uvedl, že stížnost pro porušení zákona byla podána jeho

předchůdcem, a proto se necítí oprávněn přezkoumávat jeho

rozhodnutí. Ohledně zpochybnění ústavnosti § 274 tr. řádu uvedl,

že zastává opačný názor, totiž že toto ustanovení je v souladu

s Listinou.

Dle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti.

Dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje

o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu

orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv

a svobod.

Protože citovaná ustanovení zakládají pravomoc Ústavního

soudu, pokud jde o ochranu ústavně zaručených základních práv

a svobod, v poměru ke všem orgánům veřejné moci bez rozdílu,

nezbylo než se věcí s odvoláním na tvrzené porušení základního

práva stěžovatele zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny zabývat.

Vzhledem k reviznímu principu, zakotvenému v ustanovení § 267 tr.

řádu, pro účely řízení o stížnosti pro porušení zákona, který

znamená povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat napadené rozhodnutí

a jemu předcházející řízení ve všech směrech a v celém jeho

rozsahu bez možnosti omezit se jen na důvody uváděné stěžovatelem,

přistoupil Ústavní soud k provedení důkazů nejen spisem

o stížnosti pro porušení zákona, sp. zn. 2 Tzn 92/96, Nejvyššího

soudu, ale též trestním spisem, sp. zn. 5 T 73/93, Obvodního soudu

pro Prahu 4, z nichž zjistil, že stížností pro porušení zákona

byla napadena ta část pravomocných rozhodnutí, jimiž byl

odsouzený, nyní stěžovatel, uznán vinným trestným činem ublížení

na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil tím,

že dne 30. 9. 1991 kolem 18.00 hod. v P., osobním automobilem

značky Peugeot 505 úmyslně vyjel proti poškozenému Z. K., který

v důsledku toho upadl a utrpěl zlomeninu klenby lební v čelní

krajině, pohmoždění čelního laloku mozku vpravo, úrazové krvácení

pod měkkou plenu mozkovou, krvácení do středouší vlevo, pohmoždění

labyrintu a malé krvácení do postranní komory mozkové vlevo

s následnou pracovní neschopností od 30. 9. 1991 do 20. 1. 1992

a s trvalým následkem spočívajícím ve ztrátě čichu a trvalých

bolestech hlavy. Dále byl stížností pro porušení zákona napaden

navazující výrok o trestu a náhradě škody. Vzhledem k předeslanému

reviznímu principu a obsahu připojených spisů pak Ústavní soud

dospěl k závěru, že v dané věci nelze přehlédnout 1) že výpověď

odsouzeného po celou dobu trestního řízení není v zásadě

rozporuplná, když tvrdí, že poškozený mu skočil na střechu

automobilu a snažil se ho zadržet boucháním rukou do předního

skla, 2) že jeho verze je identická s prvotní verzí poškozeného,

který ji ex post změnil a jejíž relevanci se nepodařilo

zpochybnit, neboť nebylo zjištěno žádného důvodu, aby vypovídal

tak, jak vypovídal, když z výpovědi manželky poškozeného mu

nemohlo být přisuzováno bouchání pěstí do čelního skla. Stejně tak

nelze přehlédnout, že dle znalce z oboru zdravotnictví nelze ani

dnes stoprocentně potvrdit věrohodnost pozdějších výpovědí

poškozeného, přestože, ale pouze obecně, porucha postupně pomíjí,

což znamená, že přetrvávají pochybnosti o věrohodnosti jeho

změněné výpovědi, na základě níž byl stěžovatel odsouzen, a to za

situace, kdy šlo o tvrzení proti tvrzení. Na uvedeném nic nemění,

že ze stejných, totiž medicínských důvodů lze zpochybnit i původní

identickou verzi poškozeného. Ne v poslední řadě je třeba také

konstatovat, že ani znalecké posudky, jak z oboru zdravotnictví,

tak dopravy, nevyloučily verzi odsouzeného, totiž že k poškození

došlo pádem ze střechy automobilu, a konečně, že je tu zjištěna

skutečnost, týkající se samého prvopočátku, dle které to byl

odsouzený, jenž byl vystaven jasné převaze (dvou mužů, z nichž

poškozený byl minimálně o hlavu větší, 95 kg vážící muž, jakožto

bývalý sportovec v dobré kondici), a přesto došlo k prvotnímu

použití fyzické síly právě ze strany poškozeného, aniž ale sám

odsouzený zavdal příčinu k řešení sporu touto formou. K tomu

přistupuje fakt, že orgány policie neprovedly ohledání vozidla

odsouzeného (přestože je měly k dispozici a nebylo třeba je

zajišťovat), ani ohledání místa činu.

Tak se stalo, že orgány

činné v trestním řízení a v konečném důsledku i Nejvyšší soud při

rozhodování o stížnosti pro porušení zákona nectily zásadu

vyjádřenou v § 2 odst. 5 tr. řádu, která je i po novelizaci

trestního řádu určující pro naplnění zásady objektivní pravdy

a která ukládá, a to i bez návrhu, objasňovat se stejnou

pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného.

Stejně tak došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, které

ukládá povinnost hodnotit důkazy podle všech okolností případu

nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, neboť všechny orgány se

soustředily toliko na verze odsouzeného a poškozeného vztahující

se pouze k vlastnímu úrazovému ději poškozeného. V souhrnu lze

tedy konstatovat i porušení zásady in dubio pro reo, jak je

upravena v trestním právu, která připouští možnost nespravedlnosti

spočívající v tom, že viník nebude potrestán. Z uvedených důvodů

Ústavní soud sdílí názor ministra spravedlnosti, totiž že v dané

věci došlo k porušení zákona, a to aniž by byl vázán důvody

ministra či stěžovatele, když jediným kritériem je ochrana Ústavou

zaručených základních práv a svobod. Současně má Ústavní soud za

to, že tak nebylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý

proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen

"Úmluva"), neboť posuzováno jako celek, tento proces

z předeslaných důvodů nebyl spravedlivý, zejména jestliže dle čl.

6 odst. 1 Úmluvy nejde jen o to, aby spravedlnost byla vykonána,

ale též o to, že musí být viditelné, že je vykonávána (rozsudky ve

věci Vidal z roku 1992, A-235-B Delcoutr z roku 1970, A 11; Delta

z roku 1990, A 1991 A). Dále bylo porušeno ústavně zaručené

základní právo stěžovatele na to, aby jeho věc byla projednána

v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny; čl. 96 odst.

2 Ústavy, neboť z úpravy obsažené v tr. řádu, zejména v § 274 větě

za středníkem a v §§ 240 až 244, která připouští možnost neveřejně

rozhodnout zpravidla jen o otázkách menšího významu, na základě

spisového materiálu bez větších formalit, jasně plyne, že v řízení

o stížnosti pro porušení zákona lze neveřejně rozhodnout především

v těch případech, kdy je stížnost usnesením zamítána a) proti

dosud nepravomocnému rozhodnutí, b) proti rozhodnutí, které

nenabývá právní moci, c) proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení

zákona, d) proti opatření orgánů uvedených v § 266 odst. 1 tr.

řádu, e) proti rozhodnutí jiného orgánu než soudu, státního

zástupce a nebo vyšetřovatele, f) jen z důvodu uvedeného v § 266

odst. 4 tr. řádu, pro který není stížnost přípustná (třebaže by

jinak splňovala podmínku § 266 odst. 1 nebo 2 tr. řádu), g)

v neprospěch obviněného, který zemřel, a dále v těch případech,

které typově spadají pod ustanovení §§ 240 až 244 tr. řádu. Mimo

jiné, právě pro tyto případy také ústavodárce připustil v čl. 38

odst. 2 Listiny a v čl. 96 odst. 2 Ústavy výjimky, které je však

třeba, a to s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dle něhož právo

vystupovat v řízení před soudem osobně patří k základním znakům

spravedlivého procesu, vykládat restriktivně. V dané věci se však

z důvodů shora rozvedených o takový případ evidentně nejedná.

Stručně řečeno, protože z předeslaných důvodů rozhodnutí

o stížnosti pro porušení zákona nebylo rozhodnutím při

převažujícím zkoumání formálních aspektů napadeného pravomocného

rozhodnutí, nebylo lze rozhodovat neveřejně dle § 274 věta za

středníkem tr. řádu, aniž by nedošlo k porušení čl. 38 odst. 2

Listiny a současně též čl. 96 odst. 2 Ústavy i čl. 6 odst. 1

Úmluvy.

Za této situace a ze všech důvodů shora uvedených nezbylo než

ústavní stížnosti stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy

vyhovět a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 1996, sp. zn.

Tzn 92/96, zrušit.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. 6. 1997