Constitutional Court allows appeal against Supreme Court's public trial violation in Czech Republic. 1997 decision. Public hearing required.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic allowed the applicant's constitutional complaint, overturning the Supreme Court's decision. The applicant argued that the Supreme Court violated his right to a public trial and presence at proceedings by deciding on a complaint for violation of the law in a closed session without him present. The Court held that the statutory exceptions permitting closed sessions for such complaints do not apply when the court reviews the factual circumstances and guilt findings of the lower courts. Consequently, the Court ruled that the proceedings were unfair and violated the Constitution and the ECHR, ordering the Supreme Court's decision to be annulled.
Regesto Legislator
Generato dall'IAArt. 38 para. 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms; Art. 6 para. 1 of the ECHR; Art. 96 para. 2 of the Constitution: The right to a public trial and presence in proceedings cannot be restricted by statutory exceptions when the appellate court reviews the factual basis and guilt findings of the lower court, as such review requires a public hearing to ensure a fair process.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
K zásadě veřejnosti jednání před soudem. K některým zásadám trestního řízení.
Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti L. L.,
bytem P. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze
dne 16. 5. 1996, sp. zn. 2 Tzn 92/96, za účasti Nejvyššího soudu
ČR, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti, jako
vedlejšího účastníka, t a k t o :
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. 2
Tzn 92/96, se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti, která má i další
náležitosti vyžadované zák. č. 182/1993 Sb., proti shora uvedenému
usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž byla zamítnuta stížnost
ministra spravedlnosti, stěžovatel uvádí, že postupem Nejvyššího
soudu ČR došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), kde je stanoveno, že každý má
právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných
průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech
stanovených zákonem. Trestní řád sice v § 274 věta za středníkem,
uvádí dále stěžovatel, stanoví, v jakých případech je možno
rozhodnout v nepřítomnosti odsouzeného, avšak toto ustanovení je
podle jeho názoru v rozporu s Listinou, a navíc by dle stěžovatele
mělo být aplikováno výjimečně, a to tehdy, kdy jde o zamítnutí
stížnosti z formálních důvodů. V této souvislosti odkázal na
stranu 1089 publikace Šámal P. - Král V. - Baxa J. - Púry F.:
Trestní řád, komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1995. Protože
v dané věci při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona
hodnotil Nejvyšší soud skutkový stav, dokazování i závěry soudů
obou stupňů o vině, čímž se dle jeho názoru jedná o složitou věc,
nemělo dojít k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném
zasedání v jeho a obhájcově nepřítomnosti.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti předeslal, že podstata ústavní stížnosti
spočívá ve výhradách proti procesnímu postupu, který zakládá
údajné porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, a konstatoval, že
argumentace stěžovatele nemůže obstát. V podrobnostech rozvedl, že
stížnost pro porušení zákona představuje neobyčejně závažný průlom
do právní moci a tím i do stability vykonatelného nebo dokonce
vykonaného rozhodnutí. Zájem na stabilitě takového rozhodnutí
musí, pokračuje Nejvyšší soud, ustoupit před zájmem na zákonnosti
rozhodnutí a postupu řízení, které mu předcházelo, výhradně při
zásadních vadách. Proto také, dle Nejvyššího soudu, přezkumná
povinnost Nejvyššího soudu není totožná s přezkumnou povinností
odvolacího soudu a stěžovatel musí snést podklady a argumenty
reálně svědčící o tom, že byl porušen zákon nebo že rozhodnutí
bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení anebo že bylo dle
§ 266 odst. 2 tr. řádu vadně rozhodnuto o trestu. Zamítání
stížnosti pro porušení zákona činí Nejvyšší soud formou usnesení,
přičemž k závěru o nedůvodnosti může dospět podle okolností
konkrétního případu na podkladě stěžovatelem předloženého
spisového materiálu, případně doplněného podle § 276 tr. řádu
s tím, že může nastat i situace, v níž budou zjištěna taková
formální pochybení, která nepřipouštějí jiný postup než
obligatorní zamítnutí stížnosti. V takových případech není důvodu
rozhodovat ve veřejném zasedání, jak připouští § 274 tr. řádu
i čl. 38 odst. 2 Listiny.
Vedlejší účastník ministr spravedlnosti ve svém vyjádření
uvedl, že stížnost pro porušení zákona byla podána jeho
předchůdcem, a proto se necítí oprávněn přezkoumávat jeho
rozhodnutí. Ohledně zpochybnění ústavnosti § 274 tr. řádu uvedl,
že zastává opačný názor, totiž že toto ustanovení je v souladu
s Listinou.
Dle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany
ústavnosti.
Dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje
o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu
orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv
a svobod.
Protože citovaná ustanovení zakládají pravomoc Ústavního
soudu, pokud jde o ochranu ústavně zaručených základních práv
a svobod, v poměru ke všem orgánům veřejné moci bez rozdílu,
nezbylo než se věcí s odvoláním na tvrzené porušení základního
práva stěžovatele zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny zabývat.
Vzhledem k reviznímu principu, zakotvenému v ustanovení § 267 tr.
řádu, pro účely řízení o stížnosti pro porušení zákona, který
znamená povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat napadené rozhodnutí
a jemu předcházející řízení ve všech směrech a v celém jeho
rozsahu bez možnosti omezit se jen na důvody uváděné stěžovatelem,
přistoupil Ústavní soud k provedení důkazů nejen spisem
o stížnosti pro porušení zákona, sp. zn. 2 Tzn 92/96, Nejvyššího
soudu, ale též trestním spisem, sp. zn. 5 T 73/93, Obvodního soudu
pro Prahu 4, z nichž zjistil, že stížností pro porušení zákona
byla napadena ta část pravomocných rozhodnutí, jimiž byl
odsouzený, nyní stěžovatel, uznán vinným trestným činem ublížení
na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil tím,
že dne 30. 9. 1991 kolem 18.00 hod. v P., osobním automobilem
značky Peugeot 505 úmyslně vyjel proti poškozenému Z. K., který
v důsledku toho upadl a utrpěl zlomeninu klenby lební v čelní
krajině, pohmoždění čelního laloku mozku vpravo, úrazové krvácení
pod měkkou plenu mozkovou, krvácení do středouší vlevo, pohmoždění
labyrintu a malé krvácení do postranní komory mozkové vlevo
s následnou pracovní neschopností od 30. 9. 1991 do 20. 1. 1992
a s trvalým následkem spočívajícím ve ztrátě čichu a trvalých
bolestech hlavy. Dále byl stížností pro porušení zákona napaden
navazující výrok o trestu a náhradě škody. Vzhledem k předeslanému
reviznímu principu a obsahu připojených spisů pak Ústavní soud
dospěl k závěru, že v dané věci nelze přehlédnout 1) že výpověď
odsouzeného po celou dobu trestního řízení není v zásadě
rozporuplná, když tvrdí, že poškozený mu skočil na střechu
automobilu a snažil se ho zadržet boucháním rukou do předního
skla, 2) že jeho verze je identická s prvotní verzí poškozeného,
který ji ex post změnil a jejíž relevanci se nepodařilo
zpochybnit, neboť nebylo zjištěno žádného důvodu, aby vypovídal
tak, jak vypovídal, když z výpovědi manželky poškozeného mu
nemohlo být přisuzováno bouchání pěstí do čelního skla. Stejně tak
nelze přehlédnout, že dle znalce z oboru zdravotnictví nelze ani
dnes stoprocentně potvrdit věrohodnost pozdějších výpovědí
poškozeného, přestože, ale pouze obecně, porucha postupně pomíjí,
což znamená, že přetrvávají pochybnosti o věrohodnosti jeho
změněné výpovědi, na základě níž byl stěžovatel odsouzen, a to za
situace, kdy šlo o tvrzení proti tvrzení. Na uvedeném nic nemění,
že ze stejných, totiž medicínských důvodů lze zpochybnit i původní
identickou verzi poškozeného. Ne v poslední řadě je třeba také
konstatovat, že ani znalecké posudky, jak z oboru zdravotnictví,
tak dopravy, nevyloučily verzi odsouzeného, totiž že k poškození
došlo pádem ze střechy automobilu, a konečně, že je tu zjištěna
skutečnost, týkající se samého prvopočátku, dle které to byl
odsouzený, jenž byl vystaven jasné převaze (dvou mužů, z nichž
poškozený byl minimálně o hlavu větší, 95 kg vážící muž, jakožto
bývalý sportovec v dobré kondici), a přesto došlo k prvotnímu
použití fyzické síly právě ze strany poškozeného, aniž ale sám
odsouzený zavdal příčinu k řešení sporu touto formou. K tomu
přistupuje fakt, že orgány policie neprovedly ohledání vozidla
odsouzeného (přestože je měly k dispozici a nebylo třeba je
zajišťovat), ani ohledání místa činu.
Tak se stalo, že orgány
činné v trestním řízení a v konečném důsledku i Nejvyšší soud při
rozhodování o stížnosti pro porušení zákona nectily zásadu
vyjádřenou v § 2 odst. 5 tr. řádu, která je i po novelizaci
trestního řádu určující pro naplnění zásady objektivní pravdy
a která ukládá, a to i bez návrhu, objasňovat se stejnou
pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného.
Stejně tak došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, které
ukládá povinnost hodnotit důkazy podle všech okolností případu
nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, neboť všechny orgány se
soustředily toliko na verze odsouzeného a poškozeného vztahující
se pouze k vlastnímu úrazovému ději poškozeného. V souhrnu lze
tedy konstatovat i porušení zásady in dubio pro reo, jak je
upravena v trestním právu, která připouští možnost nespravedlnosti
spočívající v tom, že viník nebude potrestán. Z uvedených důvodů
Ústavní soud sdílí názor ministra spravedlnosti, totiž že v dané
věci došlo k porušení zákona, a to aniž by byl vázán důvody
ministra či stěžovatele, když jediným kritériem je ochrana Ústavou
zaručených základních práv a svobod. Současně má Ústavní soud za
to, že tak nebylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý
proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen
"Úmluva"), neboť posuzováno jako celek, tento proces
z předeslaných důvodů nebyl spravedlivý, zejména jestliže dle čl.
6 odst. 1 Úmluvy nejde jen o to, aby spravedlnost byla vykonána,
ale též o to, že musí být viditelné, že je vykonávána (rozsudky ve
věci Vidal z roku 1992, A-235-B Delcoutr z roku 1970, A 11; Delta
z roku 1990, A 1991 A). Dále bylo porušeno ústavně zaručené
základní právo stěžovatele na to, aby jeho věc byla projednána
v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny; čl. 96 odst.
2 Ústavy, neboť z úpravy obsažené v tr. řádu, zejména v § 274 větě
za středníkem a v §§ 240 až 244, která připouští možnost neveřejně
rozhodnout zpravidla jen o otázkách menšího významu, na základě
spisového materiálu bez větších formalit, jasně plyne, že v řízení
o stížnosti pro porušení zákona lze neveřejně rozhodnout především
v těch případech, kdy je stížnost usnesením zamítána a) proti
dosud nepravomocnému rozhodnutí, b) proti rozhodnutí, které
nenabývá právní moci, c) proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení
zákona, d) proti opatření orgánů uvedených v § 266 odst. 1 tr.
řádu, e) proti rozhodnutí jiného orgánu než soudu, státního
zástupce a nebo vyšetřovatele, f) jen z důvodu uvedeného v § 266
odst. 4 tr. řádu, pro který není stížnost přípustná (třebaže by
jinak splňovala podmínku § 266 odst. 1 nebo 2 tr. řádu), g)
v neprospěch obviněného, který zemřel, a dále v těch případech,
které typově spadají pod ustanovení §§ 240 až 244 tr. řádu. Mimo
jiné, právě pro tyto případy také ústavodárce připustil v čl. 38
odst. 2 Listiny a v čl. 96 odst. 2 Ústavy výjimky, které je však
třeba, a to s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dle něhož právo
vystupovat v řízení před soudem osobně patří k základním znakům
spravedlivého procesu, vykládat restriktivně. V dané věci se však
z důvodů shora rozvedených o takový případ evidentně nejedná.
Stručně řečeno, protože z předeslaných důvodů rozhodnutí
o stížnosti pro porušení zákona nebylo rozhodnutím při
převažujícím zkoumání formálních aspektů napadeného pravomocného
rozhodnutí, nebylo lze rozhodovat neveřejně dle § 274 věta za
středníkem tr. řádu, aniž by nedošlo k porušení čl. 38 odst. 2
Listiny a současně též čl. 96 odst. 2 Ústavy i čl. 6 odst. 1
Úmluvy.
Za této situace a ze všech důvodů shora uvedených nezbylo než
ústavní stížnosti stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
vyhovět a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 1996, sp. zn.
Tzn 92/96, zrušit.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. 6. 1997