Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 223/95 ECLI:CZ:US:1997:4.US.223.95 Generato dall'IA

Constitutional Court allows restitution claim by lower-priority owner when higher-priority owner remains inactive.

Numero d'incarto IV.ÚS 223/95
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Accolto (Allowed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic overturned a regional court decision that denied a restitution claim to a plaintiff. The plaintiff argued she qualified as an entitled person under the Land Law despite lower priority in the sequence of claimants. The court held that the legislature intended to allow claims from lower-priority owners if those in higher positions failed to act within the statutory deadline. Consequently, the court found the lower court violated the right to court protection by denying her standing.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.; § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.: The failure of a higher-priority entitled person to assert their claim within the legal deadline opens the path for a lower-priority person to successfully file a restitution claim.

Parole chiave

Generato dall'IA
restitution claim entitled person priority sequence land law right to court protection statutory deadline inactivity of owner

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
§ 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.
§ 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Cpjn 50/93
Cpjn 50/93, je, pokud jde o aplikaci zákona č.
6 Co 587/94
v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 1994, sp. zn. 6 Co 587/94, se
33 Ca 93/94-13
33 Ca 93/94-13, zaujal tento soud názor, že samotná

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

K posloupnosti oprávněných osob při uplatňování restitučních nároků podle zákona o půdě

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 2. května 1997

v senátě ve věci ústavní stížnosti M. H. proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 1995, čj. 15 Co 596/94-83,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6.

1995, čj. 15 Co 596/94-83, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, potvrzujícímu rozsudek

Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 4. 1994, čj. 6 C 196/93-29,

jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zrušení kupní

a darovací smlouvy ze dne 19. 11. 1963 v části týkající se

nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku blíže označených,

stěžovatelka setrvává na svém stanovisku, že splňuje znaky

oprávněné osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991

Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému

majetku, a že je proto legitimována k uplatnění nároku podle

ustanovení § 8 odst. 3 tohoto zákona. Tím, že ji za oprávněnou

osobu ve smyslu citovaných ustanovení nepovažovaly, porušily

obecné soudy právo na ochranu vlastnictví zakotvené v článku 11

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z uvedených

důvodů navrhuje proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.

Krajský soud v Hradci Králové uvedl ve svém vyjádření z 11.

4. 1997, že podle jeho názoru nedošlo v projednávané věci

k porušení některého z práv tak, jak je má na mysli Listina.

Označení toho, komu svědčí nárok podle ustanovení § 8 odst. 3

zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, koresponduje

označení těch subjektů, které má na mysli § 4 téhož zákona.

Záměrem zákonodárce bylo založit pro uplatnění nároku ve smyslu

§ 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

posloupnost podle § 4 téhož zákona. V podrobnostech pak odkazuje

krajský soud ve svém vyjádření na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastníci V. a M. D. se postavení vedlejších

účastníků dopisem ze dne 11. 4. 1997 vzdali.

Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, není

vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat

právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve

své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.

V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 6 C 196/93

Okresního soudu v Jičíně, že stěžovatelka podáním došlým tomuto

soudu dne 18. 8. 1993 se domáhala vydání rozsudku, jímž kupní

a darovací smlouva ze dne 19. 11. 1963, kterou L. K. úplatně

převedla na vedlejší účastníky pozemky, v tomto návrhu blíže

označené, se zrušuje. Z důkazů provedených Okresním soudem

v Jičíně je patrno, že dne 19. 11. 1963 došlo na bývalém Státním

notářství v Jičíně k sepsání kupní a darovací smlouvy mezi L. K.

na straně jedné a vedlejšími účastníky na straně druhé, kterou L.

K. vedlejším účastníkům prodala obytnou a hospodářskou budovu čp.

5 v B. se stavební parcelou za vzájemně dohodnutou kupní cenu Kčs

20 000,-- a současně na ně bezúplatně převedla pozemky náležející

k této budově. Z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Okresního

úřadu v Jičíně ze dne 3. 3. 1994, čj. PÚ 3019/92/HA, pak dále

vyplývá, že vedlejším účastníkům, kteří zmíněné pozemky darovali

státu, byly tyto pozemky vydány podle zákona č. 229/1991 Sb.

vzhledem ke splnění restituční podmínky uvedené v § 6 odst. 1

písm. h) zákona. Okresní soud v Jičíně dále zjistil, že L. K.

zanechala dosud žijící děti, které však restituční nárok

neuplatnily, neboť tak učinila pouze stěžovatelka, jako sestra

původní vlastnice. V zamítavém rozhodnutí okresní soud dospěl

k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť stěžovatelka není

oprávněnou osobou, a navíc vedlejší účastníci ke dni účinnosti

novelizovaného zákona o půdě, tj. k 1. 7. 1993, předmětné pozemky

nevlastnili. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové

napadeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Jičíně potvrdil.

V důvodech svého rozhodnutí vyslovil odvolací soud přesvědčení, že

osoby ze vzdálenějšího pořadí jsou povolány k uplatnění nároku jen

tehdy, jestliže osoby z bližšího pořadí ke dni 1. 7. 1993, kdy

nabyl účinnosti zákon č. 183/1993 Sb., novelizující zákon č.

229/1991 Sb., již nežily. Krajský soud tím zaujal negativní

stanovisko k názoru stěžovatelky, že osoby ze skupin ve

vzdálenějším pořadí jsou povolány k uplatnění nároku i tehdy, když

žádná z oprávněných osob ze skupin v bližším pořadí nárok

neuplatní.

Ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR

z 15. 7. 1993, čj. Cpjn 50/93, je, pokud jde o aplikaci zákona č.

403/1990 Sb., uveden názor, že nepodají-li včas výzvu k vydání

věci osoby uvedené v jednotlivých skupinách dalších oprávněných

osob (§ 3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.), náleží právo na vydání

věci oprávněným osobám uvedeným v dalších skupinách, pokud nárok

na vydání věci včas uplatnily. V rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 1994, sp. zn. 6 Co 587/94, se

konstatuje, že oprávněnou osobou podle ustanovení § 8 odst. 3

zákona o půdě je původní vlastník a v případě, že již nežije,

osoba výslovně jmenovaná v ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) - e)

zákona o půdě, domáhající se v zákonné lhůtě návrhem u soudu buď

zrušení původní darovací smlouvy ohledně těch pozemků, které byly

darovány v tísni další osobě fyzické či byly takové osobě

bezúplatně převedeny v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na

budovu. V jiném rozsudku, a to Městského soudu v Praze ze dne 13.

9. 1994, čj. 33 Ca 93/94-13, zaujal tento soud názor, že samotná

existence osoby uvedené v lepším pořadí nevylučuje uplatnění

nároku osobou uvedenou v pořadí pozdějším. Z ustanovení § 4 odst.

2 zákona o půdě vyplývá, že oprávněnými osobami jsou všechny osoby

v tomto ustanovení uvedené. Jejich zařazení do skupin neznamená,

že existují-li osoby uvedené pod písm. a), nemohou nárok úspěšně

uplatňovat osoby uvedené pod písm. b) - e), jestliže osoby uvedené

pod písm. a) svůj nárok neuplatnily, a proto jejich právo zaniklo.

Také Ústavní soud sdílí uvedené závěry, a proto i názor

stěžovatelky, že ani zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neobsahuje nic, co by

eliminovalo nárok oprávněných osob uvedených v dalších skupinách,

jestliže tento nárok neuplatnily osoby uvedené v pořadí vyšším.

Nečinnost této osoby ve vyšším pořadí, podle názoru Ústavního

soudu, otevírá cestu pro uplatnění nároku osobám v nižším pořadí,

neboť i tyto posléze uvedené osoby jsou zahrnuty do okruhu osob,

jichž se zmírnění následků majetkových křivd týká. Jinými slovy,

uspokojení nároků i těchto dalších oprávněných osob odpovídá

smyslu a účelu zmíněného restitučního zákona.

Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové, aniž by se zabýval

dalšími aspekty projednávané věci, neuznal stěžovatelce postavení

osoby oprávněné podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991

Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému

majetku, ani její legitimaci k uplatnění nároku podle ustanovení

§ 8 odst. 3 (nyní odst. 4) citovaného zákona, porušil tím její

právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny, nikoli

tedy právo podle článku 11 Listiny, předpokládající vlastnictví

již konstituované. Ústavní soud proto z těchto důvodů ústavní

stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadený rozsudek podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. května 1997