Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 26/94 ECLI:CZ:US:1994:3.US.26.94 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of specific constitutional violations and insufficient factual grounds.

Numero d'incarto III.ÚS 26/94
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint regarding lower court decisions on a motion for retrial. The applicant alleged violations of constitutional rights and questioned the impartiality of the courts, but failed to concretize these claims with specific factual circumstances. The Court ruled that it lacks jurisdiction to review general court activities unless fundamental constitutional guarantees are demonstrably breached, which was not established here.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.; § 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.: The Constitutional Court may review lower court activities only when fundamental constitutional guarantees are demonstrably breached, requiring specific factual grounds rather than general assertions.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal lack of specific grounds motion for retrial court impartiality constitutional guarantees

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.
včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), když i jinak ústavní
§§ 34, 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.
čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod
§ 261 odst. 2 zákoníku práce
§ 261 odst. 2 zákoníku práce v platném
čl. 90 al. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.
čl. 82 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.
nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.).
čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.
toliko zákonem (čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.), v daném
čl. 11 úst. zák. č. 1/93 Sb.
před zákonem, čl. 11 úst. zák. č. 1/93 Sb., § 72 odst.
§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.
čl. 90, 91 úst. zák. č. 1/93 Sb.
§ 54 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.
§ 132 o.s.ř.
(především § 132 o.s.ř.).

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

K atributům soudní moci

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 9. června 1994 v ústním jednání

a v senátě složeném z předsedy ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele J. H. t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

V ústavní stížnosti podané podle většinového názoru senátu

včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), když i jinak ústavní

stížnost splňovala podmínky vyžadované zákonem (§§ 34, 72 odst.

1 lit. a), odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), navrhoval stěžovatel

zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 1993 (sp.

zn. 11 C 63/93) a potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě

(ze dne 27. 10. 1993, sp. zn. 16 Co 449/93) a tvrdil, že těmito

rozhodnutími obecných soudů byly porušeny ústavní principy a jeho

ústavně zaručená práva, především pak ta, která vyplývají z čl.

36 a 38 Listiny základních práv a svobod; současně s tím vyslovil

pochybnost o tom, zda novela zák. č. 188/88 Sb., v současném znění

§ 261 odst. 2, je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Krajský soud v Ostravě, proti jehož rozhodnutí ústavní

stížnost směřovala v prvé řadě, jako účastník řízení (§§ 28, 76

odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.), ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

(§ 42 odst. 3 zák. č. 182/93 Sb.), odmítl vývody stěžovatele,

poukázal na to, že jeho rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu

I. stupně) zcela odpovídá zákonu a pokud jde o ústavně zaručená

práva stěžovatele, ústavní stížnosti vytkl, že svá tvrzení

nikterak nekonkretizuje (a vlastně ani konkretizovat nemůže)

a dále zdůraznil, že pochybnosti o tom, že by soudy ve

stěžovatelově věci jednající, nejednaly jako soudy nestranné

a nezávislé, příp. že by v jeho věci rozhodly jinak než bez

průtahů a veřejně, nedokládá takovými skutkovými okolnostmi,

z nichž by na skutečné porušení označených ústavních práv bylo

možno usoudit; pokud pak jde o samotné rozhodnutí, odkázal

odvolací soud na obsah jeho odůvodnění, z nichž jsou rozhodovací

důvody dostatečně patrny. Navrhl proto, aby Ústavní soud ČR

ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Vedlejší účastník (§§ 28 odst. 1, 76 odst. 2 zák. č. 182/93

Sb.) učinil shodný návrh jako Krajský soud v Ostravě a přednesl

- stručně shrnuto -, že výtky stěžovatele na adresu obecných soudů

nejsou důvodné, odkázal na obsah spisu (OS v Olomouci, sp. zn. 11

C 63/93) a své vývody uzavřel, že stěžovatel se v pravomocně

skončeném řízení ani nepokusil stran nyní tvrzených vad bránit

příslušnými návrhy a procesními kroky. Ve věci samé pokládá

vedlejší účastník pravomocné rozhodnutí za odpovídající jak

zákonu, tak i zjištěnému skutkovému stavu.

Jak Ústavní soud zjistil, jde v posuzované věci o to, že

pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě (označeným již

dříve) bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně, jímž byl zamítnut

stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené před

tímto soudem pod sp. zn. 11 C 148/92; oba obecné soudy dospěly

totiž k závěru, že zákonné podmínky (§ 228 odst. 1 lit. a)

o.s.ř.) pro obnovu pravomocně skončeného řízení v této věci

splněny nejsou. Stěžejní otázku, totiž, zda skutková zjištění

opřená o důkazy provedené v původním řízení mohou doznat změny

důkazy novými a zejména, zda důkazy, jejichž provedení se

stěžovatel domáhá, jsou - z hlediska podmínek obnovy řízení

- důkazy novými. V tomto směru však oba obecné soudy zjistily, že

v řízení o obnovu stěžovatel toliko opakuje důkazní návrhy

provedené již v řízení původním a navíc, že části z nich (důkaz

listinou) odvolací soud v původním řízení vyhověl a navržený důkaz

také provedl. Jestliže zbývající část důkazů - pokládav je za

nadbytečné - odvolací soud odmítl, učinil tak proto, že vzhledem

ke zjištěnému stavu věci je pokládal za nerozhodné a v důsledku

toho také za již nadbytečné; to ostatně také v odůvodnění svého

rozhodnutí přiměřeným a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil

a problematiku posuzované věci dostatečně vyložil.

Napadá tudíž stěžovatel, i v řízení před Ústavním soudem,

nedostatečná, pokud se týká nesprávná, skutková zjištění, učiněná

obecnými soudy v původním řízení a pochybení v řízení podle hlavy

druhé, části třetí o.s.ř. spatřuje v tom, že zamítavým výrokem

obecných soudů bylo mu vlastně upřeno právo na soudní ochranu.

Ústavní stížnost není důvodná.

Soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR (úst. zák. č.

1/93 Sb.) je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 al. 1 úst.

zák. č. 1/93 Sb.), přičemž soudce je při výkonu své funkce

nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.).

Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že

obecné soudy jsou i při zjišťování skutkového stavu věci vázány

toliko zákonem (čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.), v daném

případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními o.s.ř.

(především § 132 o.s.ř.). Zasáhnout do této nezávislosti obecných

soudů cítí se Ústavní soud oprávněn - jak ostatně vyložil již

několikrát - toliko tehdy, byly-li by postupem obecného soudu

porušeny ústavní kautely, ať již vyplývají z ústavy samotné nebo

z ústavních předpisů jiných, či - obdobně - z mezinárodních smluv,

které byly ratifikovány a vyhlášeny, a jimiž je Česká republika,

co do lidských práv a základních svobod (a které mají přednost

před zákonem, čl. 11 úst. zák. č. 1/93 Sb., § 72 odst. 1 lit. a)

zák. č. 182/93 Sb.), vázána; právo přezkumu stran činnosti

obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší obecně (čl. 90, 91 úst.

zák. č. 1/93 Sb.), ale náleží mu toliko tehdy, jsou-li v té které

věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti,

především pak ty, které jsou dány Listinou základních práv

a svobod.

Taková pochybení však Ústavní soud nejen nezjistil, ale ani

stěžovatel sám - odhlédne-li se od strohého odkazu na již dříve

zmíněné články Listiny základních práv a svobod - je ani netvrdil,

resp. své stanovisko blíže a podrobněji nerozvedl.

Otázkou souladu ust. § 261 odst. 2 zákoníku práce v platném

znění s ústavním pořádkem republiky - nebylo třeba se zabývat

vzhledem k prohlášení stěžovatele (č. l. 28 spisu), že svým

návrhovým tvrzením (sub. IV. návrhu) nemínil podávat návrh ve

smyslu § 74 zák. č. 182/93 Sb.

Ze všech těchto důvodů bylo proto rozhodnuto, jak z výroku

nálezu je patrno.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).

V Brně dne 9. 6. 1994