Constitutional Court annuls regional court ruling for applying restitution law to confiscation cases violating due process.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court annulled the Regional Court's judgment in a constitutional complaint filed by P. S. The applicant argued that the court incorrectly applied restitution law to property confiscated under 1945 decrees, claiming this violated fundamental rights and due process principles. The court found the lower court failed to reliably ascertain the factual situation by formally applying restitution statutes to cases that were substantively political persecutions, thereby violating constitutional mandates for judicial review.
Regesto Legislator
Generato dall'IAčl. 90 Ústavy; čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Courts must ascertain facts reliably and cannot apply restitution laws to confiscation cases that are substantively political persecutions, as such formal application violates due process and constitutional rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ochrana práv dle č. 90 Ústavy - přezkoumatelnost rozsudků
Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
navrhovatele P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne ll. 8. 1993 čj. 10 Ca 136/93-21 ve spojení
s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v T. ze dne 6. 4. 1993
čj. PÚ-Pr/2211/93-Ku za účasti Krajského soudu v Českých
Budějovicích jako účastníka řízení t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.
8. 1993 čj. 10 Ca 136/93-21 se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 1993 čj.
10 Ca 136/93-21 s odůvodněním, že toto rozhodnutí porušuje čl. 1,
čl. 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen
Listiny), neboť ačkoliv na jedné straně Krajský soud neměl
pochybnosti o persekuční povaze konfiskačních rozhodnutí, vydaných
ohledně majetku navrhovatele, podle dekretu presidenta republiky
č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. současně mimo jiné shledal, že
s ohledem na požadavky § 2 zák. č. 243/92 Sb., který se vztahuje
pouze na případy vracení státního občanství, nelze tento předpis
vztáhnout na majetek čs. státních občanů, neboť tito občané
nesplňují podmínku vrácení státního občanství. To vše pak s tím
důsledkem, že právě pro nesplnění tohoto požadavku nelze ani
v dané věci majetek podle zákona č. 243/92 Sb. vydat. Navrhovatel
zdůraznil, že s tímto právním názorem nelze souhlasit, neboť by
znamenal, že dle § 2 zák. č. 243/92 Sb. je oprávněnou osobou pouze
ten, kdo pozbyl a pak znovu nabyl občanství a nikoliv ten, kdo
občanství vůbec nepozbyl. Dále sám vyslovil právní názor, že
výkladem "a maiore ad minus" nutno dovodit, že vrací-li se majetek
těm, kteří pozbyli občanství a znovu ho nabyli, musí být tím spíše
vrácen těm, kteří občanství vůbec nepozbyli. Jiný výklad by
odporoval principům restitučních zákonů, které směřují k nápravě
křivd zejména občanům tohoto státu, a i tomu, že účelem
restitučních zákonů je náprava majetkových křivd a nikoliv
odškodňování za ztrátu občanství.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření navrhl
zamítnutí ústavní stížnosti navrhovatele. V odůvodnění svého
stanoviska poukázal na dekrety presidenta republiky č. 12/1945 Sb.
a č. 108/1945 Sb., dle nichž nemovitosti přešly do vlastnictví
státu s tím, že restituční nárok navrhovatele se pak řídí zákonem
č. 243/1992 Sb. v novelizovaném znění. Ten stanoví jako jednu
z podmínek, které musí splňovat oprávněná osoba, vrácení státního
občanství ve smyslu některého ze zákonů o nabývání státního
občanství, uvedených v ustanovení § 2 cit. zák. Z tohoto dále
krajský soud dovodil, že zákon č. 243/92 Sb. se vztahuje toliko na
majetek Němců a Maďarů a nezahrnuje majetek dalších osob, neboť
účelem citovaného zákona je vrátit majetek těm Němcům a Maďarům,
kteří se neprovinili proti Čsl. státu a bylo jim vráceno
občanství. Za této situace pak krajský soud dospěl k závěru, že
nedošlo k porušení čl. 3 a čl. 11 Listiny.
Okresní pozemkový úřad v T. jako vedlejší účastník řízení ve
svém vyjádření k návrhu sdělil, že majetek navrhovatele byl
původně v podílovém spoluvlastnictví R. a R. S., přičemž majetek
připadající na R. S. byl konfiskován dle dekretu presidenta
republiky č. 12/1945 Sb. a majetek R. S. dle dekretu presidenta
republiky č. 108/1945 Sb. Dále uvedl, že na případy, kdy majetek
přešel do rukou státu dle těchto dekretů, se vztahuje speciální
zákon č. 243/1992 Sb., podle něhož R. S. nesplňuje podmínku
trvalého žití na území ČR, neboť zemřel v emigraci a navíc ani
podmínku, že mu české státní občanství bylo vráceno zpět. Stejně
tak nesplňuje tuto druhou podmínku ani R. S.. Závěrem však vyslovil
názor, že u restitučních nároků, kde došlo k účelovému použití
dekretů po únoru 1948, by mělo dojít k vydání nemovitostí.
Státní rybářství, s.p. v T. jako vedlejší účastník navrhl
zamítnutí návrhu navrhovatele s odůvodněním, že pokud by měl být
správný názor navrhovatele, že napadeným rozhodnutím byl porušen
čl. 1, 3 a 11 Listiny, musel by být v rozporu s těmito články
Listiny samotný zákon č. 243/1992 Sb. Současně zdůraznil, že
rozsah nápravy křivd určuje zákonodárce a vzhledem k tomu, že
stoprocentní náprava možná objektivně není, upravil pouze některé
otázky a jiné nikoliv, tedy ani všechny případy, kdy došlo ke
ztrátě majetku na základě dekretů presidenta republiky č. 12/1945
Sb. a 108/1945 Sb.
Vedlejší účastník Pozemkový fond se k návrhu písemně
nevyjádřil a stejně tak se ani ve smyslu § 28 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb. svého postavení vedlejšího účastníka nevzdal.
Vedlejší účastník K. R. ve svém vyjádření uvedl, že napadené
rozhodnutí je v rozporu s čl. 1 a 3 Listiny, neboť dle zák. č.
243/1992 Sb. pouze původní vlastník musí trvale žít na území ČR
a pokud nežije, citovaný zákon již neupravuje pro další osoby
podmínky, za kterých se mohou po zemřelém o vrácení majetku
ucházet, navíc Ústavní soud již podmínku trvalého pobytu při jiné
příležitosti zrušil. Dále uvedl, že dekrety č. 12/1945 Sb. a č.
108/1945 Sb. se vztahovaly i na osoby, mající národnost českou
a československé státní občanství a měly celorepublikovou
působnost, což znamená, že nelze přistoupit na názor krajského
soudu, že by se zák. č. 243/1992 Sb. vztahoval pouze na občany
německé a maďarské národnosti. Konečně dovodil, že požadavek
vrácení čs. občanství nelze chápat jinak, než tak, že osoba, které
má být majetek vrácen, musí být občanem ČR, neboť jiný výklad by
byl v rozporu jak s Listinou, tak s principy restitučních zákonů.
Ústavní soud při projednání včas podaného návrhu navrhovatele
respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91
Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to vše však
za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní
právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatel
uplatnil námitky, spočívající právě v porušení základních práv
a svobod a to konkrétně čl. 1, čl. 3 a čl. 11 Listiny, nezbylo
Ústavnímu soudu než přezkoumat napadené rozhodnutí i řízení mu
předcházející. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spisy
Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 136/93 a sp.
zn. 10 Ca 147/93. Ústavní soud pak v této souvislosti zjistil, že
navrhovatel se domáhal schválení uzavřené dohody o vydání
nemovitostí ze dne 23. 11. 1992 ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1
zák. č. 229/1991 Sb. s osobou povinnou, tj. Státním rybářstvím T.
Krajský soud, který rozhodoval o odvolání proti negativnímu
rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v T. ze dne 6. 4. 1993 čj.
PÚ-Pr/2211/93-Ku, pak sice dospěl k závěru, že konfiskační
rozhodnutí vydaná podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.
mají perzekuční povahu, avšak současně věc právně posoudil podle
zák. č. 243/92 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Což znamená, že
ačkoliv krajský soud z hlediska skutkového dospěl k závěru, že by
mohlo jít o situaci, která je upravena v § 6 odst. 1 písm. r) zák.
č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, přesto aplikoval
zák. č. 243/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, když v rozporu
se zásadami, upravenými v § 6, § 120 a § 153 odst. 1 o.s.ř., které
ukládají spolehlivé zjištění skutkového stavu věci, přistoupil na
formální posouzení provedených důkazů v tom smyslu, že rozhodl,
jako by šlo o konfiskaci dle citovaných dekretů a nikoliv
o perzekuci, jak ji ale sám připustil v odstavci 2 str. 5 svého
rozhodnutí, kde poukazuje na celkovou situaci v obci, tomu
odpovídající novinové články, výsledky trestního řízení
a i samotné odůvodnění konfiskačních rozhodnutí. Tak se stalo
napadené rozhodnutí nejen nepřezkoumatelné (§ 157 odst. 2; § 221
odst. 1 písm. c) o.s.ř.), ale navíc i v rozporu s čl. 90 Ústavy,
který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s § 6, §
120 a § 153 odst. 1 o.s.ř. poskytovat ochranu právům a dále
i s čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému právo
stanoveným způsobem, tedy v souladu s o.s.ř., domáhat se svého
práva, a konečně ve svých důsledcích zakládá toto rozhodnutí
možnost porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Pokud tedy skutkově
krajský soud naznal, že šlo o politickou perzekuci a nikoliv
o situaci upravenou v dekretech, pak aktem této perzekuce byly
výměry z 1. 4. 1948 a 11. 5. 1948, které se pouze pod pláštík
dekretů, tzn. formálně, schovaly. Jinými slovy, je-li povinností
soudu rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového
stavu, nelze se spokojit s formálním hodnocením důkazů, tj.
omezením se na zjištění aplikace dekretů bez dalšího, protože tyto
zejména po 25. únoru 1948 mohly být pouze formou neboli
prostředkem k politické perzekuci ve smyslu § 6 odst. 1 písm. r)
zák. č. 229/1991 Sb., jež pak už jen došla výrazu ve výměrech.
Stejně tak nelze akceptovat rozhodnutí, které sice z hlediska
skutkového konstatuje stav perzekuce, ale formálně věc posoudí
jako by šlo o situaci upravenou v dekretech. Jak vyplývá ze shora
uvedeného, krajský soud nedostál svým povinnostem, vyplývajícím
z čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
a proto nezbylo Ústavnímu soudu než nálezem napadené rozhodnutí
dle § 82 odst. 1-3 zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.
Na krajském soudu nyní bude, aby znovu pečlivě zhodnotil
každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti
s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo včetně toho, co
uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.) a poté znovu rozhodl, zda jsou tu
splněny podmínky pro rozhodnutí o restitučním nároku navrhovatele
dle toho předpisu, který odpovídá co nejspolehlivěji zjištěnému
skutkovému stavu (§ 6; § 120; § 153 odst. 3 o.s.ř.).
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nepostupoval dle § 78
odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. jak navrhl stěžovatel, neboť nedospěl
k závěru, že by byl zák. č. 243/1992 Sb. jednoznačně aplikován.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. 9. 1994