Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 135/93 ECLI:CZ:US:1994:2.US.135.93 Generato dall'IA

Constitutional Court annuls regional court ruling for applying restitution law to confiscation cases violating due process.

Numero d'incarto II.ÚS 135/93
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court annulled the Regional Court's judgment in a constitutional complaint filed by P. S. The applicant argued that the court incorrectly applied restitution law to property confiscated under 1945 decrees, claiming this violated fundamental rights and due process principles. The court found the lower court failed to reliably ascertain the factual situation by formally applying restitution statutes to cases that were substantively political persecutions, thereby violating constitutional mandates for judicial review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

čl. 90 Ústavy; čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Courts must ascertain facts reliably and cannot apply restitution laws to confiscation cases that are substantively political persecutions, as such formal application violates due process and constitutional rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
political persecution restitution law confiscation decrees due process violation factual ascertainment constitutional complaint judicial review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
čl. 90 Ústavy
c) o.s.ř.), ale navíc i v rozporu s čl. 90 Ústavy,
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb.
§ 157 odst. 2 o.s.ř.
§ 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
§ 82 odst. 1-3 zák. č. 182/1993 Sb.
dle § 82 odst. 1-3 zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ochrana práv dle č. 90 Ústavy - přezkoumatelnost rozsudků

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

navrhovatele P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne ll. 8. 1993 čj. 10 Ca 136/93-21 ve spojení

s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v T. ze dne 6. 4. 1993

čj. PÚ-Pr/2211/93-Ku za účasti Krajského soudu v Českých

Budějovicích jako účastníka řízení t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.

8. 1993 čj. 10 Ca 136/93-21 se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 1993 čj.

10 Ca 136/93-21 s odůvodněním, že toto rozhodnutí porušuje čl. 1,

čl. 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen

Listiny), neboť ačkoliv na jedné straně Krajský soud neměl

pochybnosti o persekuční povaze konfiskačních rozhodnutí, vydaných

ohledně majetku navrhovatele, podle dekretu presidenta republiky

č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. současně mimo jiné shledal, že

s ohledem na požadavky § 2 zák. č. 243/92 Sb., který se vztahuje

pouze na případy vracení státního občanství, nelze tento předpis

vztáhnout na majetek čs. státních občanů, neboť tito občané

nesplňují podmínku vrácení státního občanství. To vše pak s tím

důsledkem, že právě pro nesplnění tohoto požadavku nelze ani

v dané věci majetek podle zákona č. 243/92 Sb. vydat. Navrhovatel

zdůraznil, že s tímto právním názorem nelze souhlasit, neboť by

znamenal, že dle § 2 zák. č. 243/92 Sb. je oprávněnou osobou pouze

ten, kdo pozbyl a pak znovu nabyl občanství a nikoliv ten, kdo

občanství vůbec nepozbyl. Dále sám vyslovil právní názor, že

výkladem "a maiore ad minus" nutno dovodit, že vrací-li se majetek

těm, kteří pozbyli občanství a znovu ho nabyli, musí být tím spíše

vrácen těm, kteří občanství vůbec nepozbyli. Jiný výklad by

odporoval principům restitučních zákonů, které směřují k nápravě

křivd zejména občanům tohoto státu, a i tomu, že účelem

restitučních zákonů je náprava majetkových křivd a nikoliv

odškodňování za ztrátu občanství.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti navrhovatele. V odůvodnění svého

stanoviska poukázal na dekrety presidenta republiky č. 12/1945 Sb.

a č. 108/1945 Sb., dle nichž nemovitosti přešly do vlastnictví

státu s tím, že restituční nárok navrhovatele se pak řídí zákonem

č. 243/1992 Sb. v novelizovaném znění. Ten stanoví jako jednu

z podmínek, které musí splňovat oprávněná osoba, vrácení státního

občanství ve smyslu některého ze zákonů o nabývání státního

občanství, uvedených v ustanovení § 2 cit. zák. Z tohoto dále

krajský soud dovodil, že zákon č. 243/92 Sb. se vztahuje toliko na

majetek Němců a Maďarů a nezahrnuje majetek dalších osob, neboť

účelem citovaného zákona je vrátit majetek těm Němcům a Maďarům,

kteří se neprovinili proti Čsl. státu a bylo jim vráceno

občanství. Za této situace pak krajský soud dospěl k závěru, že

nedošlo k porušení čl. 3 a čl. 11 Listiny.

Okresní pozemkový úřad v T. jako vedlejší účastník řízení ve

svém vyjádření k návrhu sdělil, že majetek navrhovatele byl

původně v podílovém spoluvlastnictví R. a R. S., přičemž majetek

připadající na R. S. byl konfiskován dle dekretu presidenta

republiky č. 12/1945 Sb. a majetek R. S. dle dekretu presidenta

republiky č. 108/1945 Sb. Dále uvedl, že na případy, kdy majetek

přešel do rukou státu dle těchto dekretů, se vztahuje speciální

zákon č. 243/1992 Sb., podle něhož R. S. nesplňuje podmínku

trvalého žití na území ČR, neboť zemřel v emigraci a navíc ani

podmínku, že mu české státní občanství bylo vráceno zpět. Stejně

tak nesplňuje tuto druhou podmínku ani R. S.. Závěrem však vyslovil

názor, že u restitučních nároků, kde došlo k účelovému použití

dekretů po únoru 1948, by mělo dojít k vydání nemovitostí.

Státní rybářství, s.p. v T. jako vedlejší účastník navrhl

zamítnutí návrhu navrhovatele s odůvodněním, že pokud by měl být

správný názor navrhovatele, že napadeným rozhodnutím byl porušen

čl. 1, 3 a 11 Listiny, musel by být v rozporu s těmito články

Listiny samotný zákon č. 243/1992 Sb. Současně zdůraznil, že

rozsah nápravy křivd určuje zákonodárce a vzhledem k tomu, že

stoprocentní náprava možná objektivně není, upravil pouze některé

otázky a jiné nikoliv, tedy ani všechny případy, kdy došlo ke

ztrátě majetku na základě dekretů presidenta republiky č. 12/1945

Sb. a 108/1945 Sb.

Vedlejší účastník Pozemkový fond se k návrhu písemně

nevyjádřil a stejně tak se ani ve smyslu § 28 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb. svého postavení vedlejšího účastníka nevzdal.

Vedlejší účastník K. R. ve svém vyjádření uvedl, že napadené

rozhodnutí je v rozporu s čl. 1 a 3 Listiny, neboť dle zák. č.

243/1992 Sb. pouze původní vlastník musí trvale žít na území ČR

a pokud nežije, citovaný zákon již neupravuje pro další osoby

podmínky, za kterých se mohou po zemřelém o vrácení majetku

ucházet, navíc Ústavní soud již podmínku trvalého pobytu při jiné

příležitosti zrušil. Dále uvedl, že dekrety č. 12/1945 Sb. a č.

108/1945 Sb. se vztahovaly i na osoby, mající národnost českou

a československé státní občanství a měly celorepublikovou

působnost, což znamená, že nelze přistoupit na názor krajského

soudu, že by se zák. č. 243/1992 Sb. vztahoval pouze na občany

německé a maďarské národnosti. Konečně dovodil, že požadavek

vrácení čs. občanství nelze chápat jinak, než tak, že osoba, které

má být majetek vrácen, musí být občanem ČR, neboť jiný výklad by

byl v rozporu jak s Listinou, tak s principy restitučních zákonů.

Ústavní soud při projednání včas podaného návrhu navrhovatele

respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91

Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to vše však

za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní

právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatel

uplatnil námitky, spočívající právě v porušení základních práv

a svobod a to konkrétně čl. 1, čl. 3 a čl. 11 Listiny, nezbylo

Ústavnímu soudu než přezkoumat napadené rozhodnutí i řízení mu

předcházející. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spisy

Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 136/93 a sp.

zn. 10 Ca 147/93. Ústavní soud pak v této souvislosti zjistil, že

navrhovatel se domáhal schválení uzavřené dohody o vydání

nemovitostí ze dne 23. 11. 1992 ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1

zák. č. 229/1991 Sb. s osobou povinnou, tj. Státním rybářstvím T.

Krajský soud, který rozhodoval o odvolání proti negativnímu

rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v T. ze dne 6. 4. 1993 čj.

PÚ-Pr/2211/93-Ku, pak sice dospěl k závěru, že konfiskační

rozhodnutí vydaná podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.

mají perzekuční povahu, avšak současně věc právně posoudil podle

zák. č. 243/92 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Což znamená, že

ačkoliv krajský soud z hlediska skutkového dospěl k závěru, že by

mohlo jít o situaci, která je upravena v § 6 odst. 1 písm. r) zák.

č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, přesto aplikoval

zák. č. 243/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, když v rozporu

se zásadami, upravenými v § 6, § 120 a § 153 odst. 1 o.s.ř., které

ukládají spolehlivé zjištění skutkového stavu věci, přistoupil na

formální posouzení provedených důkazů v tom smyslu, že rozhodl,

jako by šlo o konfiskaci dle citovaných dekretů a nikoliv

o perzekuci, jak ji ale sám připustil v odstavci 2 str. 5 svého

rozhodnutí, kde poukazuje na celkovou situaci v obci, tomu

odpovídající novinové články, výsledky trestního řízení

a i samotné odůvodnění konfiskačních rozhodnutí. Tak se stalo

napadené rozhodnutí nejen nepřezkoumatelné (§ 157 odst. 2; § 221

odst. 1 písm. c) o.s.ř.), ale navíc i v rozporu s čl. 90 Ústavy,

který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s § 6, §

120 a § 153 odst. 1 o.s.ř. poskytovat ochranu právům a dále

i s čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému právo

stanoveným způsobem, tedy v souladu s o.s.ř., domáhat se svého

práva, a konečně ve svých důsledcích zakládá toto rozhodnutí

možnost porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Pokud tedy skutkově

krajský soud naznal, že šlo o politickou perzekuci a nikoliv

o situaci upravenou v dekretech, pak aktem této perzekuce byly

výměry z 1. 4. 1948 a 11. 5. 1948, které se pouze pod pláštík

dekretů, tzn. formálně, schovaly. Jinými slovy, je-li povinností

soudu rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového

stavu, nelze se spokojit s formálním hodnocením důkazů, tj.

omezením se na zjištění aplikace dekretů bez dalšího, protože tyto

zejména po 25. únoru 1948 mohly být pouze formou neboli

prostředkem k politické perzekuci ve smyslu § 6 odst. 1 písm. r)

zák. č. 229/1991 Sb., jež pak už jen došla výrazu ve výměrech.

Stejně tak nelze akceptovat rozhodnutí, které sice z hlediska

skutkového konstatuje stav perzekuce, ale formálně věc posoudí

jako by šlo o situaci upravenou v dekretech. Jak vyplývá ze shora

uvedeného, krajský soud nedostál svým povinnostem, vyplývajícím

z čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

a proto nezbylo Ústavnímu soudu než nálezem napadené rozhodnutí

dle § 82 odst. 1-3 zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.

Na krajském soudu nyní bude, aby znovu pečlivě zhodnotil

každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti

s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo včetně toho, co

uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.) a poté znovu rozhodl, zda jsou tu

splněny podmínky pro rozhodnutí o restitučním nároku navrhovatele

dle toho předpisu, který odpovídá co nejspolehlivěji zjištěnému

skutkovému stavu (§ 6; § 120; § 153 odst. 3 o.s.ř.).

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nepostupoval dle § 78

odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. jak navrhl stěžovatel, neboť nedospěl

k závěru, že by byl zák. č. 243/1992 Sb. jednoznačně aplikován.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. 9. 1994