Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies requirement. The proceedings before ordinary courts were not concluded by the Supreme Court's decision but were remanded for further review. The Court emphasizes that constitutional review is subsidiary and applies only after final resolution of ordinary court proceedings. The Court cannot interfere with ongoing litigation or influence its outcome. The complaint is rejected because the procedural prerequisites for admissibility were not met. The decision reinforces the principle that constitutional remedies are secondary to ordinary judicial processes. The Court maintains its jurisdiction only after ordinary courts have definitively resolved the case. The ruling clarifies the limits of constitutional review in pending litigation scenarios. The decision upholds the integrity of the ordinary court system's procedural timeline. The Court states that no final injury has occurred to fundamental rights yet. The ruling prevents premature constitutional intervention in unfinished legal matters.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Břidlicový důl Lhotka s.r.o., IČ 268 79 646, se sídlem Vítkov - Lhotka u Vítkova 26, zastoupeného Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem v Opavě, Partyzánská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2406/2016-331 ze dne 5. 12. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2- Společnost Břidlice Morava, a.s. (dále jen "žalobce") podala proti stěžovateli jako žalovanému ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu o zaplacení částky 1.364.880 Kč s příslušenstvím, kterou se po stěžovateli domáhal zaplacení uvedené částky z titulu vydání obohacení za neoprávněnou těžbu břidlice v dobývacím prostoru ev.č. 7/0651 s názvem Lhotka u Vítkova. V řízení před nalézacím soudem byl žalobce ze strany soudu opakovaně poučen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), aby doplnil svá skutková tvrzení, přičemž následně po rozsáhle provedeném dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že žaloba není důvodná a podaný žalobní návrh zamítl. Nalézací soud uzavřel, že žalobce neprokázal, zda a kolik štěpné břidlice mělo být stěžovatelem v předmětném dobývacím prostoru v dané době vytěženo. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Cm 46/2013-224 ze dne 5. 11. 2014 podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 8. 2015 č. j. 7 Cmo 89/2015-282 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce posléze podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2015 č. j. 7 Cmo 89/2015-282 dovolání. O tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, jímž Nejvyšší soud shledal žalobcem podané dovolání za důvodné, neboť shledal, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spočívá ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. na nesprávném právním posouzení otázky přiznání nároku na náhradu škody a určení výše škody. Dle Nejvyššího soudu lze poškozenému přiznat náhradu škody ve výši, která byla v řízení prokázána, a ohledně náhrady té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, může soud použít úvahu ve smyslu ustanovení § 136 o.s.ř. Předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení je, že již nelze provést žádné další dostupné důkazy ohledné výše škody, případné jejich provedení je natolik složité i finančně náročné, že není na místě na nich trvat.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces a princip rovnosti účastníků, jelikož Nejvyšší soud svým rozhodnutím postavil soud prvního stupně do patové situace, kdy důkazy k výši škody provést soud nemůže (kdyby je měl, už by je provedl) a podklad k aplikaci ustanovení § 136 o.s.ř. také neexistuje (pokud žalovaný relevantní údaje neposkytne). Soud prvního stupně tedy musí podle stěžovatele rozhodnout stejně, jako již rozhodl dříve a účastníci přitom budou vystavení dlouhodobým sporům, což je v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Nalézací soud i soud odvolací podle stěžovatele postupovaly zcela ve smyslu platné právní úpravy a oproti tomu to byl žalobce, kdo na poučovací povinnost nereagoval. Pokud Nejvyšší soud rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu "zcela otáčí", zasahuje podle stěžovatele do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a rovnost účastníků.

4. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn. III. ÚS 1692/08

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn. I. ÚS 4033/12

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 1503/13

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

5. V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla zrušena rozhodnutí vrchního a krajského soudu. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné věci před obecnými soudy napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu neskončilo, ale stále běží, neboť se vrací do řízení před soudem prvního stupně. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatel neměl k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku namítané újmy na základních právech a svobodách stěžovatele, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným definitivním skončením řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena.

6. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka