Constitutional Court dismisses appeal against criminal conviction for illegal drug possession due to sufficient evidence.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti N. H. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 č. j. 11 Tdo 988/2016-25, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015 sp. zn. 11 To 62/2015 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2015 č. j. 49 T 2/2015-197, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl na základě jeho odvolání stěžovateli nově uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a trest vyhoštění na dobu deseti roků. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí trpí extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, přičemž k zásadním vadám došlo při hodnocení důkazů a byla porušena zásada in dubio pro reo. Podle jeho názoru nebylo s potřebnou jistotou prokázáno zejména jeho úmyslné zavinění. Poukazuje přitom na skutečnost, že i odvolací soud přiznal, že některé z provedených důkazů byly nezákonné a procesně nepoužitelné. Ze zbývajících důkazů pak podle stěžovatele vyplývají pouze domněnky v rovině pravděpodobnosti, na nichž nelze založit nepochybný závěr o jeho vině ze spáchání stíhaného skutku.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

). To však platí jen tehdy, jestliže tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).

Jestliže argumentace stěžovatele směřuje primárně proti způsobu, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy, Ústavní soud k tomu uvádí, že je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvod k zásahu představuje až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (srov. například usnesení

sp. zn. III. ÚS 144/06

,

II. ÚS 3371/10

či

I. ÚS 3175/11

). O takový případ však v projednávané věci nešlo.

Zásadní význam má zejména odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Ten totiž, jak připouští sám stěžovatel, identifikoval pochybení soudu prvního stupně v oblasti dokazování (č. l. 3-4), avšak zároveň na základě pozorného vyhodnocení zbývajících, procesně použitelných důkazů dospěl k přesvědčení, že i tyto spolehlivě prokazují vinu stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku.

Ústavní soud přitom nesdílí přesvědčení stěžovatele, že odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze je nedostatečné. Soud opřel svá skutková zjištění o jeho vině především o výpovědi dvou svědků, policistů, kteří při silniční kontrole objevili v automobilu stěžovatele pytle se sušinou konopí. Z nich vyplynulo, že pytle se nacházely ihned za sedadlem řidiče, přičemž z nich vycházel silný zápach charakteristický pro marihuanu. Tyto výpovědi, společně s otisky prstů nalezenými na spodní části dvou pytlů s konopím a zcela nevěrohodnou verzí událostí, kterou stěžovatel předestřel při své výpovědi, představují důkazy, na nichž lze racionálně založit závěr, že stěžovatel věděl o tom, že ve svém automobilu převáží konopí, a tedy že jednal úmyslně.

Ústavní soud tak může konstatovat, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a úvahy trestních soudů, na nichž jsou rozhodnutí založena, jsou racionální a prosty jakýchkoli logických rozporů. Ústavní soud proto neshledal důvod pro kasační zásah.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu