Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, noting exhaustion of remedies and lack of procedural violations.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. února 2016 č. j. 7 To 286/2015-754 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. května 2015 č. j. 8 T 114/2013-669, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 T 114/2013 se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle ustanovení § 182 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému podle ustanovení § 230 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Uvedených činů se dopustil, stručně řečeno, tak, že s využitím údajů z informačního systému evidence obyvatel získal přístup do několika e-mailových schránek, na nichž následně změnil přístupové heslo a zabránil tak jejich vlastníkům v přístupu do nich. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě řetězce nepřímých důkazů, jehož kostru tvořily stěžovatelův motiv (získání výhody ve sporu s osobami, do jejichž schránek se "naboural") a poznatky o tom, že k uvedenému neoprávněnému jednání došlo z IP adresy, přidělené exekutorské kanceláři, kde stěžovatel pracoval.

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V něm se plně ztotožnil se skutkovými i právními úvahami okresního soudu. Zdůraznil, že řetězec nepřímých důkazů je dostatečně uzavřený a logický, a umožňuje tak dospět k závěru o stěžovatelově vině.

4. Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 2. 11. 2016 č. j. 7 Tdo 718/2016-32. Dovolací soud neshledal v hodnocení soudů přítomný žádný, natož pak extrémní rozpor. Veškeré úvahy soudů jsou dle Nejvyššího soudu logické a v souladu se zásadami trestního práva. Nedošlo ani k porušení zásady in dubio pro reo, neboť o stěžovatelově vině žádné pochybnosti nevznikly.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel soudům vytýká, že zamítly jeho důkazní návrh na přibrání znalce a vypracování znaleckého posudku, který by prozkoumal počítače poškozených. Nalézací soud tento důkaz nejprve zamítl a stěžovatele zprostil obžaloby. Neprovedl však tento důkaz ani poté, co mu byla věc krajským soudem vrácena, a rozhodl se stěžovatele odsoudit. Dle stěžovatele by tento důkaz značně přispěl k objasnění skutkového stavu (řešených odborných otázek), a to v jeho prospěch. Sám stěžovatel si jej přitom opatřit nemůže. Dále stěžovatel namítá, že odvolací soud porušil jeho právo na zákonného soudce, když o jeho odvolání rozhodoval jiný senát (konkrétně senát 7 To), než o prvním odvolání státního zástupce (senát 9 To). Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

7. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání však stěžovatel ústavní stížností výslovně nebrojí. Ústavní soud se proto musel nejprve vypořádat se vzniklou procesní situací, kdy dospěl k závěru, že stěžovatel splnil podmínku vyčerpání všech prostředků [k tomuto požadavku srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)], které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž by bylo přepjatým formalismem, měla-li by být ústavní stížnost (proti napadenému rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházejícím rozhodnutím okresního soudu) z tohoto důvodu odmítnuta jako opožděná (srov. usnesení ze dne 9. 6. 2015

sp. zn. III. ÚS 3137/13

- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má tedy (s odkazem na § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) za splněnou i podmínku včasného podání ústavní stížnosti.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Námitkou porušení práva na zákonného soudce se Ústavní soud nemohl zabývat, protože se stěžovatel proti tomuto tvrzenému pochybení nebránil ani v odvolacím řízení, přestože mu změna senátu mohla být zřejmá již z pouhé změny jeho označení z 9 To na 7 To, a zejména jiných osob soudců. Především ji vůbec nezmiňuje v podaném dovolání, přestože námitka porušení práva na zákonného soudce může spadat pod dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť Nejvyšší soud se touto otázkou přinejmenším v některých případech věcně zabývá (srov. např. usnesení ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 8 Tdo 15/2014, ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. 7 Tdo 986/2011 nebo ze dne 3. 5. 2016

sp. zn. III. ÚS 3215/15

). V takové situaci soudy rozhodující o opravných prostředcích, jako orgány chránící základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy), nedostaly reálnou příležitost se jí zabývat. Proto může Ústavní soud jen těžko jejich postupu cokoliv vytknout a nadto takto napadená rozhodnutí zrušit. Pro věcný přezkum takových námitek je nezbytné nejen formálně vyčerpat stěžovateli dostupné opravné prostředky, ale rovněž v nich kvalifikovaně uplatnit všechny ústavněprávně relevantní námitky (viz k tomu závěry Ústavního soudu ve shora citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

10. Jde-li o námitku tzv. opomenutého důkazu [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001

sp. zn. I. ÚS 549/2000

(N 63/22 SbNU 65)], neshledal Ústavní soud postup rozhodujících soudů protiústavním. Soudy se otázkou provedení stěžovatelem navrženého důkazu zabývaly (srov. str. 8 usnesení Nejvyššího soudu a str. 6 usnesení krajského soudu) a shledaly je nereálným a nadbytečným. Vzhledem k tomu, jak rozsáhle bylo v dané věci provedeno dokazování, a kolik prostoru v odůvodnění věnovaly soudy úvahám ohledně vyloučení všech alternativních skutkových verzí, považuje Ústavní soud závěr ohledně neprovedení navrženého důkazu, jakož i z toho vyplývající závěry o stěžovatelově vině, za ústavně konformní.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu