Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded regarding denial of suspended effect in tax dispute.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FAU s.r.o., se sídlem Pekařská 1639/79A, Opava, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2016, č. j. 29 Af 102/2016-274, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení krajského soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně v řízení o žalobě stěžovatelky proti blíže specifikovaným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství zamítl žádost stěžovatelky o přiznání odkladného účinku žalobě. Věcně se podaná žaloba týká zaplacení daňového nedoplatku na DPH ručitelem v částkách 46.656.240,67 Kč, 45.737.434 Kč a 10.971.407 Kč podle ustanovení § 171 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh dosavadního řízení, cituje řadu judikátů správních soudů a odkazuje na závěry znaleckého posudku, z něhož plyne, že uhrazením předmětného závazku by stěžovatelka zřejmě musela svoji činnost provozovatele daňového skladu a distributora PHM ukončit. Český stát by navíc přišel o dlouhodobě placené daně a odvody v řádech miliard korun a vznikly by mu i náklady na sociální dávky hrazené zaměstnancům, kteří by museli být propuštěni.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Logika citovaného ustanovení vychází ze skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nemůže být proto ani další instancí, která by měla jejich rozhodnutí přezkoumávat z hlediska správnosti aplikace podústavního práva. Jeho úkolem není ani sjednocování jejich judikatury. Proto zákonodárce institutem zjevné neopodstatněnosti zavedl posuzování přijatelnosti podaných návrhů, tedy možnosti jejich určité selekce prováděné v této fázi řízení zpravidla jen na základě uplatněné stížnostní argumentace a obsahu napadených soudních rozhodnutí. Ke skutečně meritornímu přezkumu pak Ústavní soud přistupuje jen tehdy, pokud je již z obsahu samotné ústavní stížnosti patrno, že tvrzená porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mají věcnou relevanci, resp. je namístě poskytnout ústavněprávní výklad předestřených otázek, a je proto žádoucí, aby se k nim Ústavní soud v souladu se svojí rolí orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) vyslovil. Tato potřeba však v nyní projednávaném případě dána není.

5. Ústavní soud především poukazuje na svoji setrvalou judikaturu, kterou k institutu odkladného účinku žaloby podle ustanovení § 73 soudního řádu správního zastává. Je z ní zřejmá značná zdrženlivost k zásahům do posuzování konkrétních okolností, svědčících pro ne/naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení. Tato judikatura je založena na základní premise, podle níž je pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech vybudována na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, již nelze napravit v rámci soustavy soudů, tj. procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995

sp. zn. III. ÚS 62/95

(N 78/4 SbNU 243), ze dne 4. 3. 2004

sp. zn. IV. ÚS 290/03

(N 34/32 SbNU 321), ze dne 4. 4. 2005

sp. zn. IV. ÚS 158/04

(N 72/37 SbNU 23) a další, z pozdější doby viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 595/16

ze dne 15. 3. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

6. V nyní projednávaném případě brojí ústavní stížnost proti rozhodnutí dílčímu a dočasnému, a to za situace, kdy řízení dosud běží a není pravomocně skončeno (srov. k povaze rozhodnutí soudu o návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 2636/07

,

II. ÚS 1269/07

,

III. ÚS 665/06

,

III. ÚS 1972/07

,

III. ÚS 2263/08

,

I. ÚS 536/09

). Podstatou přezkumu tohoto dílčího rozhodnutí proto může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999

sp. zn. II. ÚS 221/98

(N 158/16 SbNU 171), viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2015

sp. zn. III. ÚS 3193/15

].

7. Tímto "testem" napadené rozhodnutí správního soudu prošlo, neboť bylo vydáno soudem příslušným na základě zákona, přičemž tento soud v jeho odůvodnění uvádí dostatečné důvody, na nichž bylo založeno. Stejně tak i důvody, pro které krajský soud návrhu stěžovatelky nevyhověl, byly v napadeném rozhodnutí vyloženy. Pro posouzení projednávané věci je přitom rozhodující, že krajský soud dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje zákonem stanovené podmínky pro přiznání odkladného účinku za splněné. Ústavní soud přitom v jeho závěrech neshledal prvky svévole ani žádný jiný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení práva na spravedlivý proces. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právním závěrem správního soudu v tomto směru není postačující.

8. Krajský soud se totiž v nyní napadeném usnesení vypořádal i s námitkou stěžovatelky, že neprodlená úhrada předmětného daňového nedoplatku by znamenala ukončení její podnikatelské činnosti, přičemž zohlednil stěžovatelkou předložený znalecký posudek a další doklady týkající se její ekonomické situace. Za rozhodující však označil zahájení insolvenčního řízení se stěžovatelkou (vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 23265/2016) dne 11. 10. 2016, kdy z ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona vyplývá, že zahájení insolvenčního řízení je spojeno i s účinkem, že výkon rozhodnutí či exekucí, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. V důsledku nepřiznání odkladného účinku podané žalobě proto stěžovatelce nehrozí v podstatě žádná újma, neboť exekuce za dané situace není možná. Naopak přiznáním odkladného účinku by vznikla zásadní újma žalovanému a správci daně, neboť by došlo k podstatnému zhoršení jejich postavení v insolvenčním řízení. Zákonné podmínky pro postup podle ustanovení § 73 odst. 2 soudního řádu správního proto nebyly splněny.

9. Na tomto závěru krajského soudu, který plně aprobuje též Ústavní soud, nic nemění ani stížnostní námitka, poukazující na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. KSOS 39 INS 23265/2016-B15, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, omezující účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení uvedený v ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Pokud totiž stěžovatelka s tímto omezením účinků zahájeného insolvenčního řízení nesouhlasí, bylo namístě se bránit přímo proti němu (o čemž byla řádně poučena), protože tvrzený zásah do práv stěžovatelky by nastal právě teprve v důsledku tohoto rozhodnutí, a nikoliv usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností. Toto usnesení Krajského soudu v Ostravě však nyní projednávanou ústavní stížností napadeno není a mohlo by se stát předmětem řízení před Ústavním soudem pouze za podmínky předchozího marného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu