Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of right to legal judge due to case assignment error.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti advokáta JUDr. Michala Račoka, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2016 č. j. 5 Cmo 170/2011-523, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo v řízení o jeho odvolání, směřujícím pouze proti rozhodnuti o náhradě nákladů řízení (proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 75 Cm 255/2008-338 ze dne 18. 1. 2011) vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí pod spisovou značkou 12 Cmo 3/2016.

Stěžovatel (v řízení u civilních soudů v postavení žalobce) uvádí, že věc byla původně přidělena Vrchním soudem v Praze do soudního oddělení 5 Cmo a je vedena pod spisovou značkou 5 Cmo 170/2011. Je přesvědčen, že již tímto přidělením jeho věci do soudního oddělení 5 Cmo bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2011 lze totiž věc podřadit pod pojem "rozhodování o odvoláních ve věcech z obchodních závazkových vztahů z kupních smluv a ostatních obchodních závazkových vztahů nespecifikovaných u jiných senátů". V těchto věcech však rozhodovala v roce 2011 soudní oddělení 1 Cmo, 2 Cmo, 3 Cmo, 4 Cmo, 6 Cmo, 8 Cmo, 11 Cmo a 12 Cmo, a to v pořadí podle nápadu věci.

Stěžovatel podáním prostřednictvím právního zástupce (ze dne 17. 5. 2011) namítl nesprávné obsazení soudu, neboť podle rozvrhu práce vrchního soudu pro rok 2011 neměla být jeho věc do soudního oddělení 5 Cmo přidělena, a proto téhož dne podal i stížnost předsedovi Vrchního soudu v Praze. Aniž by stěžovatel obdržel od Vrchního soudu v Praze jakoukoliv odpověď, z ústavní stížností napadeného usnesení zjistil, že jeho věc byla pod stejnou spisovou značkou 5 Cmo 170/2011 přidělena do soudního oddělení 12 Cmo.

Stěžovatel namítá, že jeho věc byla přidělena do soudního oddělení 5 Cmo a 12 Cmo v rozporu s rozvrhem práce tohoto soudu na rok 2011, v důsledku čehož byl odňat svému zákonnému soudci.

Z vyjádření Vrchního soudu v Praze vyplývá, že v předmětném řízení byl stěžovatelem uplatněn nárok na náhradu škody, která mu měla být způsobena uzavřením smlouvy o převodu cenných papírů. Věc byla v souladu s rozvrhem práce platným pro rok 2011 přidělena k vyřízení senátu 5 Cmo, jemuž rozhodovat o odvoláních ve věcech cenných papírů přísluší. Stěžovatel, který podal dne 17. 5. 2011 stížnost na porušení rozvrhu práce a námitku nesprávně obsazeného soudu, byl o shora uvedeném důvodu přidělení věci senátu 5 Cmo vyrozuměn prostřednictvím svého tehdejšího právního zástupce podáním předsedy soudu ze dne 24. 5. 2011. Vrchní soud dále uvedl, že vzhledem k převedení Mgr. Mileny Filingerové ze senátu 5 Cmo do senátu 12 Cmo a s tím související změně rozvrhu práce účinné od 1. 8. 2014, bylo dále opatřením místopředsedy ze dne 29. 8. 2014 sp. zn. Cpj 439/2014 rozhodnuto o tom, že řízení v celkem 21 věcech, včetně řízení ve věci 5 Cmo 170/2011, bude dokončeno senátem 12 Cmo, který se nadále stal podle rozvrhu práce jedním ze senátů vyřizujících agendu odvolání ve věcech cenných papírů.

Stěžovatel v replice především sdělil, že ve věci nešlo o nárok na náhradu škody, která byla způsobena uzavřením smlouvy o převodu cenných papírů, nýbrž primárně o nárok na náhradu škody, která byla stěžovateli způsobena jednak postupem žalovaných při výběru osoby, které stěžovatel akcie převedl a jednak postupem dalších žalovaných, kteří svým jednáním ke škodě přispěli.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele směřuje do procesního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým bylo ve věci jeho odvolání proti zamítavému rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 75 Cm 255/2008-338 ze dne 18. 1. 2011 uplatněnému proti všem žalovaným, odvolání ve vztahu k žalované 4) vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí, neboť směřovalo pouze do nákladů řízení. Podstatu ústavní stížnosti pak představuje požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud přisvědčil jeho názoru, že od počátku došlo k nesprávnému zařazení jeho odvolání do senátu specializovaného na jiný typ řízení.

V souvislosti s ústavní stížností proti napadenému procesnímu rozhodnutí o vyloučení věci však není na místě, aby se Ústavní soud uvedenými námitkami zabýval, neboť otázka správného přidělení věci podle rozvrhu práce soudu s ohledem na specializaci senátů je závislá na odpovídajícím použití a výkladu hmotného práva. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudu, který odvolání stěžovatele vyloučil k samostatnému projednání, zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a zákonného soudce neshledal.

Pokud tedy jde o námitky týkající se nesprávného zařazení věci s ohledem na specializaci senátu, bylo třeba uplatnit příslušné procesní prostředky v rámci vlastního řízení o odvolání stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že stejné námitky stěžovatel uplatnil i v ústavní stížnosti proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016 č. j. 12 Cmo 3/2016-561, kterým právě o tomto odvolání stěžovatele bylo rozhodnuto a která je vedena u Ústavního soudu pod

sp. zn. II. ÚS 3805/16

.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu