Constitutional Court dismisses appeal as unfounded due to lack of constitutional violation in bankruptcy proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Kamila Šaraye, zastoupeného Mgr. Michalem Machkem, advokátem, sídlem Dlouhá 3355/6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016 č. j. 29 NSČR 51/2016-P663-28, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2015 č. j. 1 VSOL 1366/2014-P663-11 a proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. září 2014 č. j. KSOS 36 (13) INS 954/2012-P663-4, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva zaručená ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva). Nejvyšší soud měl navíc dle stěžovatele porušit ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy.

2. Krajský soud v Ostravě (dále též jen "krajský soud") shora uvedeným usnesením podle ustanovení § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), výrokem I. odmítl jako opožděnou stěžovatelovu přihlášku pohledávky (pohledávku P663 věřitele č. 115) a výrokem II. určil, že právní mocí rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "vrchní soud") shora identifikovaným usnesením jednak výrokem I. k částečnému zpětvzetí odvolání zastavil řízení o odvolání stěžovatele proti výroku I. usnesení krajského soudu a (ústavní stížností napadeným) výrokem II. potvrdil výrok II. usnesení insolvenčního soudu.

4. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud a vrchní soud napadená usnesení řádně neodůvodnily, neboť se nevypořádaly se všemi jeho námitkami, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí věci.

6. Krajskému soudu i vrchnímu soudu přitom stěžovatel vytýká, že rozhodly o ukončení jeho účasti (jakožto věřitele č. 115), přestože napadenými usneseními rozhodly pouze o tom, že jím přihlášená pohledávka P663 byla do insolvenčního řízení přihlášena po lhůtě, tedy rozhodovaly o ukončení jeho účasti v insolvenčním řízení za situace, kdy má v řízení přihlášenou ještě jednu pohledávku, evidovanou jako P128.

7. Stěžovatel se proto domnívá, že v dané věci nebylo namístě aplikovat ustanovení § 185 insolvenčního zákona, neboť toto ustanovení nepočítá se situací, že věřitel má v daném insolvenčním řízení přihlášených více pohledávek. Výklad ustanovení § 185 insolvenčního zákona zvolený obecnými soudy tak stěžovatel považuje za rozporný s ústavněprávním principem právní jistoty.

8. Nejvyššímu soudu potom stěžovatel vytýká, že jím namítané procesní vady krajského a vrchního soudu věcně nepřezkoumal, čímž nedostál své povinnosti poskytnout ochranu stěžovatelovým základním právům (podle čl. 4 Ústavy).

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Vlastní posouzení věci

10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

11. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Tak je tomu i v posuzované věci.

12. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je obava stěžovatele, že krajský soud napadeným usnesením rozhodl o ukončení jeho účasti v předmětném insolvenčním řízení, přestože v době rozhodnutí insolvenčního soudu nebylo dosud rozhodnuto o jeho druhé pohledávce (P128), pročež za této situace krajský soud nemohl rozhodnout o ukončení stěžovatelovy účasti v insolvenčním řízení, když je třeba na něj stále hledět jako na přihlášeného věřitele.

13. Stěžovatel vytýká obecným soudům nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí, a současně jim vytýká, že se nevypořádaly s jeho námitkami, přehlíží však, že odvolací i dovolací soud jeho námitkám v odůvodnění napadených rozhodnutí fakticky přisvědčily, pouze neměly za to (z tam zaznamenaných důvodů), že by tato skutečnost měla vliv na správnost napadeného výroku krajského soudu, jímž byla - v souvislosti s touto pohledávkou - ukončena stěžovatelova účast v daném insolvenčním řízení.

14. Postačí tak připomenout, že vrchní soud v závěru odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že stěžovatelova účast v insolvenčním řízení končí "ohledně této přihlášky". Nejvyšší soud pak v odůvodnění napadeného usnesení odkázal na vícero svých předchozích rozhodnutí, ze kterých tato skutečnost nepřímo vyplývá, a zároveň zdůraznil, že "rozhodnutí insolvenčního soudu podle ustanovení § 185 insolvenčního zákona (vydané "jen" ve vztahu k jedné z více podaných přihlášek) se nijak nedotýká účastenství téhož věřitele v insolvenčního řízení, jež vyplývá z jiných (dalších) přihlášek pohledávek."

15. V této souvislosti je pak vhodné poukázat rovněž na znění ustanovení § 187 insolvenčního zákona, ze kterého je zřejmé, že zákonodárce oproti tvrzení stěžovatele počítal s možností, že věřitel přihlásí do insolvenčního řízení více pohledávek.

16. Možno dodat, že rovněž z insolvenčního rejstříku je zjevné, že i po právní moci napadeného rozhodnutí krajského soudu jednal insolvenční soud se stěžovatelem jako s přihlášeným věřitelem (viz např. usnesení ze dne 23. 9. 2015 č. j. KSOS 36 INS 954/2012-P128-60).

17. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že ani z ústavní stížnosti nevyplývá žádná smysluplná motivace jejího podání, neboť fakticky obsahuje pouze takové argumenty, kterým Nejvyšší soud v napadeném usnesení plně přisvědčil.

18. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že obecné soudy stěžovatelem dovolávaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy neporušily, a Ústavní soud proto návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu