Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process over dismissal of exequatur costs as trivial.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka a o ústavní stížnosti Veroniky Fejfarové, zastoupené Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem se sídlem v Praze, Budečská 1028/16, proti usnesení Okresního soudu v Semilech č. j. 7 EXE 787/2010-35 ze dne 19. listopadu 2015 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného JUDr. Dalimilem Mikou, LL. M., soudním exekutorem Exekutorského úřadu Klatovy, č. j. 120 EX 15832/10-62 ze dne 23. října 2015, za účasti Okresního soudu v Semilech a soudního exekutora JUDr. Dalimila Miky, LL. M., jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení Tessile ditta services a. s., se sídlem v Brně, Vinohrady 794/45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Soudní exekutor výše uvedeným rozhodnutím uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejší účastnici řízení (oprávněné z exekuce) její náklady ve výši 2 541 Kč za dva úkony právní služby. Proti tomuto příkazu stěžovatelka podala námitky s tím, že exekuční náklady by neměly být nepřiměřené ve vztahu k vymáhané povinnosti a vynaložené práci zástupce vedlejší účastnice. Okresní soud námitky zamítl s tím, že výše nákladů byla spočtena správně a náklady byly vynaloženy důvodně, neboť je zástupce vedlejší účastnice musel učinit.

2. Proti rozhodnutím okresního soudu a soudního exekutora stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Porušení spatřovala v tom, že se okresní soud nevypořádal s jejím tvrzením, že vyhotovení exekučních návrhů je běžnou součástí činnosti vedlejší účastnice a advokátní zastoupení slouží pouze ke zvýšení nákladů povinného. Náklady přiznané vedlejší účastnici tedy neodpovídají vynaložené práci a nejsou důvodně vynaložené.

3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn. Pl. ÚS 24/02

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

4. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívalo v tvrzení, že okresní soud a soudní exekutor porušili její právo na spravedlivý proces tím, že vydali nepřezkoumatelné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, které navíc neměly být přiznány vůbec.

5. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 303/02

ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávního významu. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení takové ústavní stížnosti, jsou však výjimečné (např.

sp. zn. III. ÚS 224/98

,

II. ÚS 598/2000

,

III. ÚS 727/2000

,

III. ÚS 619/2000

,

I. ÚS 633/05

). Mohlo by to tak být např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [např. nález

sp. zn. II. ÚS 2864/12

ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].

6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení

sp. zn. III. ÚS 405/04

ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález

sp. zn. III. ÚS 3725/13

ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].

7. Výše sporné částky v projednávané věci je bagatelní a stěžovatelka žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsala. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí okresního soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. To Ústavní soud neshledal. Správností výpočtu výše nákladů se okresní soud zabýval a jakkoliv je jeho posouzení důvodnosti vynaložení těchto nákladů nadmíru stručné, je zřejmé, že stěžovatelka měla možnost svou argumentaci soudu předložit a ten o ní rozhodl. Ústavní soud jeho rozhodnutí nepovažoval zásah do samé podstaty práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

8. K odkazu stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu k zásadní nemožnosti přiznat náklady advokátního zastoupení veřejnoprávní korporaci, lze stručně odkázat na nálezy vztahující se k důvodnosti nákladů na advokátní zastoupení u osob soukromého práva. Podle nich účastníka zásadně nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že návrh mohl podat sám [nález

sp. zn. II. ÚS 187/06

ze dne 19. 6. 2007 (N 99/45 SbNU 397)]. Jedním z důvodů pro hodnocení vynaložených nákladů jako nedůvodných je pouze zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně [nález

sp. zn. I. ÚS 3819/13

ze dne 25. 3. 2014 (N 43/72 SbNU 501)].

9. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu