Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to missing subjective fault description in indictment.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti T. J., zastoupeného JUDr. Terezou Coufalovou, Ph. D., advokátkou se sídlem Nad Sokolovnou 41/7, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 568/2016-26 ze dne 12. 5. 2016, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 63/2015-464 ze dne 7. 7. 2015 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 1 T 2/2014-425 ze dne 8. 12. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit tím, že v areálu servisu svého zaměstnavatele v rámci činnosti rovnání rámu přívěsu o zeď budovy přes špalek jako řidič nákladního vozidla couval s přívěsem ke zdi budovy, kdy k zastavení vozidla došlo až při nárazu o zeď, přičemž současně došlo k přimáčknutí spolupracovníka na zeď dílny, který na následky zranění a na místě pracovního úrazu zemřel. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. Uvedeným rozsudkem okresního soudu bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu dalšího spoluobviněného.

Proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně podali oba obvinění odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným usnesením tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodná zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud se nevypořádal s argumentací uplatněnou v jeho dovolání a rozhodl, jakoby stěžovatel brojil jen proti způsobu hodnocení důkazů. Stěžovatel od počátku hlavního líčení poukazoval na skutečnost, že v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele chybí popis subjektivní stránky, popis způsobu a míry zavinění, označení právních předpisů či povinnosti, kterou měl stěžovatel porušit. Stěžovatel dále namítl nedostatky znaleckého dokazování, jakož i zpochybnil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, který jej uznal vinným a odsoudil, třebaže jeho předchozím rozsudkem byl obžaloby zproštěn a důkazní situace se při druhém rozhodování nezměnila. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2519/07

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Dále je vhodné připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů či hodnocení znaleckých posudků. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Pokud jde o námitky směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, nutno podotknout, že dovolací soud odmítl dovolání z toho důvodu, že námitky vznesené stěžovatelem ve skutečnosti nenaplnily jím formálně deklarovaný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a tím ani dovolací důvod dle písmene l/), tedy že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výtky stěžovatele stran (ne)vázanosti soudu prvního stupně pokyny odvolacího soudu v určitém rozsahu se zcela zřetelně ocitají mimo rámec hmotněprávního posouzení vůbec, když jde výlučně o procesně právní otázku (kterou Nejvyšší soud beztak nad rámec přezkumu vypořádal - viz str. 5 jeho usnesení), tudíž jim nebylo možno přisvědčit. Již odvolací soud se k odvolání stěžovatele zabýval otázkou změny postoje okresního soudu ve světle dřívějšího zrušujícího rozhodnutí krajského soudu a vysvětlil, že okresní soud pochybil především nerespektováním právních závěrů vyplývajících z ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se dané problematiky, a nikoli (primárně) v důsledku nesprávných či neúplných skutkových zjištění soudu prvního stupně (viz str. 3 dole napadeného usnesení odvolacího soudu). Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní.

Co se týče námitky stěžovatele stran absence popisu subjektivní stránky, popisu způsobu a míry zavinění i označení právních předpisů či povinnosti, kterou měl stěžovatel porušit, v usnesení o zahájení trestního stíhání, i s ní se odvolací soud uspokojivě vypořádal (str. 3). Nelze ovšem přehlédnout, že případné nedostatky obsažené v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nejsou ve fázi trestního řízení po podání obžaloby, a tím spíše v odvolacím řízení proti odsuzujícímu rozsudku soudu, již zcela relevantní. Podstatné totiž je, jakým způsobem soud vyhodnotil skutek, kladený obviněnému obžalobou za vinu. Z tvrzení stěžovatele obsaženého v ústavní stížnosti (str. 4) je nadto zřejmé, že tyto výhrady proti usnesení o zahájení trestního stíhání vznesl poprvé až v hlavním líčení, z čehož lze usuzovat, že v době vydání samotného usnesení o zahájení trestního stíhání je nenamítal v opravném prostředku, který se mu tehdy dle platné právní úpravy v trestním řádu nabízel, tedy ve stížnosti dle § 141 a násl. tr. ř. (§ 160 odst. 7 tr. ř.).

Ústavní soud dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy poskytl dostatečný podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině i trestu stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádný důvod, ze kterého by bylo možné usuzovat na chybný průběh dokazování nebo důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Ústavní soud v této spojitosti konstatuje, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, které skutečnosti byly zjištěny, a jak soud prvního stupně při jejich zjišťování postupoval. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, přitom není možné spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že napadenými rozhodnutími trestních soudů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces či jiné jeho ústavně zaručené právo. Mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu