Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible due to lack of finality and procedural exhaustion requirements.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem Foersterova 712, Frýdek-Místek, proti postupu Krajského soudu v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 37 T 6/2014, spočívajícím v nepřipuštění obhajoby stěžovatele advokátkou Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že výše uvedeným postupem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na obhajobu podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že krajský soud je povinen připustit obhajobu stěžovatele advokátkou Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou.

2. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel je v řízení u krajského soudu vedeného pod sp. zn. 37 T 6/2014 obžalovaný ze spáchání přečinu uvěrového podvodu podle ustanovení § 211 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti není Ústavní soud příslušný k jejímu projednání.

4. V případech, kdy je podle trestního řádu rozhodováno o dílčích aspektech vedení trestního řízení, nelze k přezkumu rozhodnutí nebo postupu obecných soudů z pohledu ústavněprávního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv obviněných osob poskytuje [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu)]. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu tak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí obecných soudů (čl. 81, 90 Ústavy).

5. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel považuje za protiústavní postup krajského soudu, kterým neumožnil advokátce Mgr. et Mgr. Simoně Pavlicové zastupovat stěžovatele ve věci náhrady škody uplatňované poškozeným, jelikož současně byl stěžovatel zastupován ustanoveným obhájcem. Jedná se tedy o námitku závažného porušení práva na účinnou obhajobu, spočívajícího v tvrzení nemožnosti opatření dostatečné právní pomoci při možném uložení majetkově tíživé povinnosti.

6. Takováto námitka porušení práva na obhajobu je však uplatnitelná v odvolacím řízení, neboť uvedený postup, ukázal-li by se neoprávněným a zasahujícím v nutné intenzitě stěžovatelova procesní práva, by způsobil vadu trestního řízení zakládající zjevnou nespravedlnost případného výroku o povinnosti náhrady škody a musel by být odvolacím soudem řádným způsobem napraven. Zásah Ústavního soudu v tomto stadiu řízení by byl proto v rozporu se zásadou subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, která nepřipouští, aby Ústavní soud předčasně zasahoval do činnosti obecných soudů v rámci neukončeného řízení.

7. Domáhal-li se stěžovatel toho, aby Ústavní soud nařídil krajskému soudu připuštění konkrétního advokáta jako stěžovatelova obhájce, pak je třeba takový návrh odmítnout pro nepříslušnost. Podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud při vyhovění ústavní stížnosti pouze konstatovat porušení práva, zakázat orgánu veřejné moci pokračovat v tomto porušování a nařídit mu obnovit stav před tímto porušením. Stanovovat soudu konkrétní příkazy pro další procesní postup není v kompetenci Ústavního soudu.

8. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost zčásti pro její nepřípustnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro nepříslušnost Ústavního soudu podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2017

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu