Constitutional Court dismisses constitutional complaint against partial ruling on judge impartiality due to exhaustion of remedies.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Josefa Koláře, b) Reginy Kolářové, obou zastoupených JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou, se sídlem Krameriova 139, Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. Nc 702/2016-165 ze dne 31. října 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2017 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Napadeným usnesením Krajský soud v Plzni rozhodl o námitce podjatosti uplatněné stěžovateli proti soudkyni Okresního soudu v Klatovech Mgr. Aleně Štětinové tak, že uvedená soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 158/2014.

3. Stěžovatelé s poukazem na průběh jednání, které proběhlo u Okresního soudu v Klatovech dne 12. 9. 2016, upozorňují na chování soudkyně, která nepřijala důkaz předložený jejich právní zástupkyní a vybídla ji, aby si přečetla občanský soudní řád, přičemž uvedla, že nebude další dokazování provádět a naznačila, že řízení končí, takže dala jasně najevo, že se věcí nehodlá dále zabývat. I z jednání soudkyně v minulosti ve věci i ve vztahu k jejich právní zástupkyni stěžovatelé vyvozují, že tato soudkyně nadržuje protistraně a je vůči právní zástupkyni a tím i vůči jejím klientům silně zaujatá. Krajský soud však při řešení námitky podjatosti uvěřil soudkyni, nikoliv slovu advokátky, která se nikdy nedopustila žádného porušení zákona a pouze ve věci poukázala na všechny skutečnosti, které jsou pro posouzení věci důležité.

4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

5. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (viz čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).

6. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 292/05

ze dne 29. 9. 2005, U 23/38 SbNU 587).

7. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.

8. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatelé uplatnili ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno. Není tudíž vyloučena ani ta varianta, že o podané žalobě bude rozhodnuto pro stěžovatele příznivě. Budou-li mít přesto stěžovatelé v dalším průběhu řízení za to, že pro ně nepříznivé pravomocné meritorní rozhodnutí bylo vydáno soudcem podjatým, nic jim nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí brojili novou ústavní stížností (srov. obdobná usnesení

sp. zn. III. ÚS 3309/13

ze dne 11. 11. 2013,

sp. zn. II. ÚS 2284/14

ze dne 15. 8. 2014,

sp. zn. I. ÚS 3477/14

ze dne 22. 1. 2015,

sp. zn. III. ÚS 665/15

ze dne 19. 3. 2015,

sp. zn. IV. ÚS 693/16

ze dne 16. 3. 2016,

sp. zn. I. ÚS 843/16

ze dne 5. 4. 2016,

sp. zn. III. ÚS 3410/16

ze dne 19. 10. 2016,

sp. zn. I. ÚS 3311/16

ze dne 24. 11. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro nepřípustnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj