Constitutional Court dismisses appeal on statute of limitations for non-material damages under Act No. 82/1998 Coll.
Tchéquie (CZ)
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court rejected Rudolf Bukovčan's constitutional complaint regarding the dismissal of his claim for non-material damages. The applicant argued that a three-year limitation period from the 1990 Rehabilitation Act should apply instead of the six-month period in the 1998 Act, claiming a legitimate expectation based on prior judicial practice. The court ruled that the six-month limitation period under the 1998 Act was the only valid basis for the claim, as the applicant filed the lawsuit after this period had expired, thereby lacking a legitimate expectation for relief.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.; § 36 zákona č. 82/1998 Sb.; If the limitation period for non-material damages under the 1998 Act has expired, the claim is time-barred regardless of the applicant's reliance on the 1990 Rehabilitation Act or prior judicial practice establishing a longer period.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Rudolfa Bukovčana, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 488/2015-38 ze dne 30. července 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 247/2014-29 ze dne 19. srpna 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 17/2013-15 ze dne 28. ledna 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v roce 1958 odsouzen k trestu odnětí svobody pro nenastoupení služby v branné moci. Toto rozhodnutí bylo v roce 2011 zrušeno Okresním soudem v Českých Budějovicích, který stěžovatele zároveň zprostil obžaloby, neboť žalovaný skutek nebyl trestným činem. Stěžovatel dne 21. 6. 2012 požádal Ministerstvo spravedlnosti o odškodnění. To žádosti z části vyhovělo, odmítlo však stěžovateli přiznat náhradu nemateriální újmy z důvodu jejího promlčení.
2. Následnou žalobu stěžovatele zamítl Obvodní soud pro Prahu 2, který taktéž dopěl k závěru o promlčení žalovaného nároku. Městský soud v Praze se s tímto závěrem ztotožnil a rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
3. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu Nejvyšší soud zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodným okamžikem pro vznik nároku stěžovatele byl okamžik zproštění obžaloby (16. 11. 2011). Pro posouzení promlčení byla rozhodná úprava v této době, promlčení lhůta pro nemajetkovou újmu tak podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. činila šest měsíců. I po započtení stavení promlčecí lhůty v maximální délce šesti měsíců podle § 35 odst. 1 téhož zákona byl tedy nárok stěžovatele promlčen, neboť žalobu podal až 17. 1. 2013. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že pokud byl nárok v době podání žaloby promlčen, neměl stěžovatel legitimní očekávání, které by odůvodňovalo mírnější přístup soudu.
4. Proti rozhodnutím obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že žalobu podal v době, kdy mu svědčila rozhodovací praxe Ústavního soudu [před vydání stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.)]. Do současnosti není rozhodovací činnost Ústavního a Nejvyššího soudu ustálena v tom, jak je dlouhá promlčení lhůta (podle rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 1770/2012 ze dne 23. 5. 2012 činí tři roky). Šestiměsíční lhůta podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (tj. od 27. 4. 2006) se na věc stěžovatele uplatnit nemůže, musí být použita předchozí úprava odškodňování v zákonu č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 24/02
ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Stěžovatel tvrdil, že počítání promlčecí lhůty dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je vyloučeno § 36 tohoto zákona. V případě stěžovatele by tedy měl být použit zákon č. 119/1990 Sb. To však Ústavní soud v obdobných případech opakovaně řešil a odmítl. V případě uplatnění nároku na náhradu nemateriální újmy, vzniklého za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., je třeba postupovat podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., bez ohledu na to, že k samotnému vydání nezákonného rozhodnutí o vazbě a trestu a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před účinností tohoto zákona [nález
sp. zn. IV. ÚS 662/12
ze dne 30. 4. 2013 (N 70/69 SbNU 255)].
7. Pro posouzení běhu promlčecí lhůty ve věcech přiznání náhrady za nemajetkovou újmu nelze vyjít ze zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, neboť zde stanovená tříletá promlčecí lhůta dopadá toliko na nároky podle tohoto zákona (odškodnění za ztrátu na výdělku, za škodu na zdraví, za náhradu nákladů trestního řízení, za náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení a za náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za práci při výkonu trestu nápravného opatření; a dále na nároky v oblasti důchodového zabezpečení a nároky dědiců). Ve věci stěžovatele o žádný z těchto nároků nejde. Zákon č. 82/1998 Sb. je tak jediným vnitrostátním předpisem, na němž lze žalovanou náhradu za nemajetkovou újmu založit (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 737/15
ze dne 28. 4. 2015,
III. ÚS 2762/15
ze dne 1. 10. 2015,
III. ÚS 2763/15
ze dne 22. 10. 2015,
II. ÚS 16/16
ze dne 2. 8. 2016 či
II. ÚS 3227/16
ze dne 20. 12. 2016).
8. Stěžovatel tedy podal žalobu v době, kdy promlčení lhůta podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. marně uplynula. Nemohlo mu proto vzniknout legitimní očekávání [tak jak je vymezuje např. nález
sp. zn. I. ÚS 819/15
ze dne 15. 4. 2015 (N 81/77 SbNU 177)], že bude jeho opožděné žalobě vyhověno.
9. Namítal-li stěžovatel rozpor napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s jeho předchozím rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, lze odkázat na přiléhavé vysvětlení Nejvyššího soudu. Nynější rozhodnutí se zabývalo právní úpravou od 27. 4. 2006, zatímco stěžovatelem odkazované rozhodnutí vycházelo z právní úpravy předchozí. Nejde tedy o srovnatelné věci.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu