Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding administrative court error in trivial dispute violating fair trial rights.

Zjevné administrativní pochybení obecného soudu v bagatelním sporu, promítající se do právní sféry účastníka řízení

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila - ze dne 17. ledna 2017

sp. zn. IV. ÚS 204/16

ve věci ústavní stížnosti MUDr. Michala Potičného, zastoupeného Mgr. Adamem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Martinkova 854/5, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 40 C 265/2014-51, jímž bylo na základě podaného odporu rozhodnuto o stěžovatelově žalobě o zaplacení finanční částky s příslušenstvím a náhradě nákladů řízení.

I. Výrokem IV rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 40 C 265/2014-51, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. března 2016 č. j. 36 Co 483/2015-71, bylo porušeno právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok IV rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 40 C 265/2014-51, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. března 2016 č. j. 36 Co 483/2015-71, se ruší.

III. Ve zbývající části se návrh odmítá.

Odůvodnění

I. 1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že dne 24. 10. 2014 podal stěžovatel návrh na vydání elektronického platebního rozkazu pro zaplacení částky 15 092 Kč. S ohledem na to, že po podání návrhu, dne 7. 11. 2014, došlo k uhrazení části pohledávky ve výši 7 500 Kč, stěžovatel vzal dne 10. 11. 2014 svůj návrh částečně zpět. Zdůraznil, že částečné zpětvzetí je zaviněno žalovanou ve smyslu § 147 odst. 1 o. s. ř., a proto žádal o přiznání nákladů z celé žalované částky.

3. Okresní soud v Liberci vydal dne 31. 3. 2015 platební rozkaz č. j. 40 C 265/2014-10, jímž stěžovateli přiznal částku 7 592 Kč s úrokem z prodlení z částky 15 092 Kč od 18. 10. 2014 do 7. 11. 2014 a z částky 7 592 Kč od 7. 11. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně a dále náhradu nákladů řízení ve výši 9 620,90 Kč.

4. Po podání odporu proti platebnímu rozkazu rozhodoval ve věci Okresní soud v Liberci, který dne 10. 11. 2015 výrokem I rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 3 694 Kč spolu s příslušenstvím, výrokem II, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 500 Kč od 18. 10. 2014 do 7. 11. 2014, výrokem III, že se žaloba v rozsahu částky 3 898 Kč s příslušenstvím zamítá, a výrokem IV, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 356 Kč.

5. Vzhledem k tomu, že rozsudek obsahoval zjevnou nesprávnost v datu podání žaloby a zároveň se z důvodu částečné úhrady žalované jednalo o bagatelní spor, podal stěžovatel dne 23. 11. 2015 návrh na opravu rozsudku pro zjevnou nesprávnost podle § 164 o. s. ř.

6. Ve výroku IV napadeného rozhodnutí totiž došlo k pochybení soudu, neboť návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl podán dne 24. 10. 2014, ale odůvodnění rozsudku obsahuje tuto zjevnou nesprávnost v první větě: "Žalobou uplatněnou u soudu 10. 11. 2014 se žalobce domáhal zaplacení částky 15 092 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 18. 10. 2014 do zaplacení." Proto také rozsudek v části nákladů obsahuje toto nesprávné odůvodnění: "Procesní úspěch ve věci měla žalovaná v části řízení, kdy došlo k zastavení řízení o částku 7 500 Kč. Žalovaná totiž zaplatila žalobci tuto částku dne 7. 11. 2014, žalobce však uplatňuje žalobu poté dne 10. 11. 2014."

7. Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 26. 11. 2015 č. j. 40 C 265/2014-64 žádost stěžovatele zamítl s tím, že soud při hodnocení nákladové části rozsudku sice vyšel z nesprávně zjištěného data podání žaloby, ale postupem dle § 164 o. s. ř. není možné měnit obsah rozsudku.

8. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 14. 3. 2015 (správně 14. 3. 2016, č. l. 70 soudního spisu) č. j. 36 Co 483/2015-71 prvostupňové rozhodnutí potvrdil v části týkající se návrhu na opravu výroku IV rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 11. 2015 a rozhodl, že v části týkající se návrhu na opravu odůvodnění citovaného rozsudku se opravuje 1. první věta prvního odstavce odůvodnění tak, že zní: "Žalobou uplatněnou u soudu 24. 10. 2014 se žalobce domáhal zaplacení částky 15 092 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 18. 10. 2014 do zaplacení.", a 2. třetí věta posledního odstavce odůvodnění tak, že zní: "Žalovaná totiž zaplatila žalobci tuto částku dne 7. 11. 2014, žalobce však uplatňuje žalobu dne 24. 10. 2014."

9. V odůvodnění rozhodnutí objasnil, že skutkové zjištění okresního soudu, spočívající v datu podání žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), skutečně nemá oporu v obsahu spisu, a proto odvolací soud návrhu na opravu odůvodnění, pokud se týká data podání žaloby, vyhověl. Odvolací soud však nemohl vyhovět návrhu na opravu výroku IV, neboť částka, kterou soud na nákladech řízení přiznal žalované, není nesprávně vypočtena, není tam zjevná chyba v psaní a počtech, nejde ani o jinou zjevnou nesprávnost, vypočtená částka přesně odpovídá obsahu výroku IV tak, jak byl okresním soudem dne 10. 11. 2015 vyhlášen, a nesprávná úvaha, které se okresní soud při rozhodnutí o nákladech řízení dopustil, nemůže být předmětem opravy rozsudku opravným usnesením, neboť ve své podstatě by šlo o revizi rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení, nikoliv ve smyslu početní opravy, ale samé podstaty výroku IV. Návrh na opravu výroku IV tak ve skutečnosti supluje odvolání žalobce proti výroku o nákladech řízení, které však je s ohledem na výši peněžitého plnění, o které bylo rozsudkem rozhodnuto, podle § 202 odst. 2 o. s. ř. nepřípustné.

II. 10. Stěžovatel namítá, že uvedeným postupem bylo zasaženo do jeho práv tím, že náklady řízení, v němž byl stěžovatel úspěšný v částce 11 194 Kč, z celkem žalované sumy 15 092 Kč, mu soud nejenže nepřiznal vůbec (stěžovateli díky cestovnému vznikly náklady ve výši 21 442,60 Kč s DPH), ale navíc byl zavázán uhradit žalované částku 4 356 Kč.

11. Stěžovatel upřesňuje, že Okresní soud v Liberci opřel svůj závěr o nákladech řízení - v návaznosti na zastavení řízení pro částečnou úhradu žalované částky žalovanou - o dokument označený jako "Záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu Okresního soudu v Liberci s údajem o jeho dodání do datové schránky 10. 11. 2014", který mylně považoval za žalobu, která ve skutečnosti byla podána již dne 24. 10. 2014. Dne 10. 11. 2014 však bylo soudu skutečně doručeno částečné zpětvzetí žaloby, právě z důvodu úhrady částky 7 500 Kč dnem 7. 11. 2014 žalovanou. Uvedeným postupem soud založil extrémní rozpor mezi právním závěrem a provedeným důkazem, v důsledku čehož porušil právo na spravedlivý proces.

12. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

III. 13. Soudkyně senátu 40 C Okresního soudu v Liberci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ve svém rozhodování nebyla vedena žádnými úmysly, které by se mohly vymykat profesionálnímu a nestrannému přístupu soudce k věci a stranám sporu.

14. Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil a Ústavní soud s ním proto jako s účastníkem řízení nejednal.

15. Protože vyjádření Okresního soudu v Liberci neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.

IV. 16. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

V. 18. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

19. Ústavní soud se ve své judikatuře k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován [např. nálezy

sp. zn. III. ÚS 1817/07

ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177),

sp. zn. III. ÚS 1203/11

ze dne 16. 6. 2011 (N 117/61 SbNU 711)]. Podle právního názoru vysloveného v nálezu

sp. zn. I. ÚS 1531/07

ze dne 12. 11. 2007 (N 189/47 SbNU 461) otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu. To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu, proto ani výrok založený "na věcně nesprávných argumentech" nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát [viz nález

sp. zn. III. ÚS 290/06

ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]. Ústavní soud má za to, že právě k takovémuto pochybení ze strany okresního soudu došlo.

20. Ústavní soud z vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci ověřil správnost shora uvedených tvrzení, z nichž jednoznačně vyplývá, že soud při hodnocení nákladové části napadeného rozsudku (výrok IV) vyšel z nesprávně zjištěného data podání žaloby, čímž došlo i k nesprávnému zhodnocení procesního úspěchu či neúspěchu účastníků spojeného s částečným zastavením řízení. Do spisu byl jako uvozující list žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) nesprávně zařazen záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu Okresního soudu v Liberci s údajem o jeho dodání do datové schránky 10. 11. 2014. Šlo však o podání žalobce - částečné zpětvzetí žaloby. Závěr soudu o procesním zavinění stěžovatele na částečném zastavení řízení v rozsahu 7 500 Kč, který je v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním, tak vedl i k nesprávnému rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle poměru jejich úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).

21. Jednoznačnost stěžovatelem namítaného pochybení vyplývá i z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, který jako soud odvolací rozhodoval o návrhu stěžovatele na opravu předmětných ustanovení podle § 164 o. s. ř. Postupem podle tohoto ustanovení nemohl vyhovět návrhu na opravu výroku IV, neboť nesprávná úvaha, které se okresní soud při rozhodnutí o nákladech řízení dopustil, nemůže být předmětem opravy rozsudku opravným usnesením, protože v podstatě by šlo o revizi rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení. Soud však vyhověl návrhu, pokud jde o opravu odůvodnění, neboť skutkové zjištění okresního soudu spočívající v datu podání žaloby nemělo oporu v obsahu spisu.

22. Provedením opravy odůvodnění rozhodnutí však nejenže nedošlo k napravení omylu okresního soudu, ale naopak ke gradaci vzniklého pochybení, neboť odůvodnění rozhodnutí je přes provedenou opravu zcela nelogické a vnitřně rozporné. ("Procesní úspěch ve věci měla žalovaná v části řízení, kdy došlo k zastavení řízení o částku 7 500 Kč. Žalovaná totiž zaplatila žalobci tuto částku dne 7. 11. 2014, žalobce však uplatňuje žalobu dne 24. 10. 2014. Je možno konstatovat procesní zavinění žalobce na částečném zastavení řízení v rozsahu 7 500 Kč. V dalším řízení je shledán úspěch žalované v rozsahu 75 %, od něho se odečte neúspěch žalobce 25 %, takže žalované jakožto více úspěšné ve sporu přísluší náhrada jejích nákladů v rozsahu 1/2.").

23. Vzhledem k tomu, že uvedený omyl okresního soudu vyvolal pro stěžovatele relevantní negativní důsledky, které s ohledem na výši žalované částky (po omezení návrhu v důsledku jeho zpětvzetí procesně zaviněného žalovanou) nebylo možné napravit cestou odvolání, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti částečně vyhovět a výrok IV napadeného rozsudku okresního soudu zrušit.

24. O protiústavnost totiž může jít i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se negativně promítnout do jeho výsledku. Tak je tomu rovněž v případě zřetelných administrativních pochybení soudu, jimiž jsou například nedostatečné seznámení se s obsahem spisu, založení rozhodné listiny do spisu jiného či její neuvedení v rejstříku příslušného spisu (srov. výše citovaný nález

sp. zn. III. ÚS 290/06

). Z pohledu práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že pohyb písemností uvnitř soudu musí být organizován tak, aby nedošlo k odepření práva na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 2040/12

ze dne 12. 12. 2012 (N 203/67 SbNU 599),

sp. zn. IV. ÚS 518/10

ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375),

sp. zn. I. ÚS 634/13

ze dne 15. 5. 2013 (N 85/69 SbNU 369),

sp. zn. II. ÚS 1603/15

ze dne 8. 12. 2015 (N 207/79 SbNU 365)].

25. Ústavní soud shodně jako ve své předchozí judikatuře uzavírá, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci (ke kterým při množství projednávaných věcí občas logicky dochází) nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod [srov. např. nálezy

sp. zn. I. ÚS 167/98

ze dne 13. 10. 1999 (N 139/16 SbNU 45),

sp. zn. III. ÚS 329/2000

ze dne 23. 11. 2000 (N 176/20 SbNU 245),

sp. zn. III. ÚS 674/04

ze dne 14. 4. 2005 (N 85/37 SbNU 173),

sp. zn. III. ÚS 953/12

ze dne 14. 6. 2012 (N 122/65 SbNU 591),

sp. zn. IV. ÚS 3173/15

ze dne 17. 5. 2016 (N 88/81 SbNU 465)].

26. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že ve vztahu k ostatním výrokům napadeného rozsudku okresního soudu stěžovatel žádné výhrady neuvádí ani nepředkládá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, Ústavní soud proto v tomto rozsahu shledal návrh jako zjevně neopodstatněný.

27. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý (řádný) proces a podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výrocích I, II a III nálezu uvedeno.