Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to failure to exhaust prior administrative and judicial remedies.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného Mgr. Tomášem Reicheltem, advokátem, sídlem Jáchymovská 27/114, Karlovy Vary, proti postupu Vězeňské služby České republiky, spočívajícím v umístění stěžovatele na celu, na které není WC zakryto žádnou plentou, dále v zákazu používání vlastních lžic, v znemožnění umývání jídelního nádobí mimo vězeňské sprchy, poskytování jednoho trička a ručníku týdně, a neposkytování řádné lékařské péče, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal vyslovení protiústavnosti v záhlaví uvedeného postupu Vězeňské služby České republiky a uložení zákazu pokračovat v porušování jeho ústavních práv.

2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní předpoklady kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal však, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.

3. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře přísně ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z povahy institutu ústavní stížnosti vyloučeno.

4. K ochraně práv vězňů ve stěžovatelem uvedených oblastech výkonu trestu odnětí svobody slouží celá řada právních prostředků. Mezi nejdůležitější nástroje přímé nápravy patří instituty stížnosti řediteli věznice a dozoru státního zástupce nad výkonem trestu podle ustanovení § 28 a 78 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2011

sp. zn. III. ÚS 1780/11

). Zmínit lze i ne dosud zcela jednotně posuzovanou možnost správních soudů zasahovat v oblasti ochrany práv osob ve výkonu trestu (srov. kupř. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 16/2014-40 a 9 Aps 18/2013-25).

5. Pokud jde o náhradu újmy či škody již způsobených zásahy do práv stěžovatele, musí stěžovatel nejprve vyčerpat prostředky v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

6. Z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatel jakýkoliv z těchto prostředků využil k ochraně svých práv, čímž staví Ústavní soud do role jediné a první instance, která by měla o jeho stížnostech rozhodovat. Ústavní stížnost proto nesplňuje podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

7. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2017

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu