Constitutional Court dismissed appeal on pretrial detention grounds, upholding lower courts' legal reasoning.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. H., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Josefem Balínem, LL.M., advokátem se sídlem Goethova 294/8, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2016 č. j. 5 T 3/2016-9280 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016 č. j. 12 To 103/2016-9302, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Plzni o ponechání stěžovatele ve vazbě s tím, že důvody uvedené v § 67 písm. c) trestního řádu trvají a zamítl žádost stěžovatele o propuštění na svobodu. Následnou stížnost Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel namítá, že oproti stavu, kdy bylo zahájeno trestní stíhání, došlo ve vztahu k jeho osobě k výraznému zeslabení důvodnosti trestního stíhání. Podle něj nebyl a ani patrně nebude prokázán poměrně široký rozsah jeho trestné činnosti, který byl předpokládán na počátku vyšetřování. Stěžovatel je stíhán za velmi krátké časové období tří měsíců, tedy ani s ohledem na tento časový úsek nemohlo dojít k údajné trestné činnosti ve větším rozsahu. Stěžovatel poukazuje také na to, že je vazebně stíhán již jeden a půl roku. Uvádí, že sice má v opise rejstříků trestů několik záznamů, avšak nikdy se trestnímu stíhání nevyhýbal. Z vazební věznice oslovuje potenciální zaměstnavatele a pracovní agentury, nemá dluhy, je zdráv a z věznice má pozitivní hodnocení. S ohledem ke všem těmto skutečnostem má stěžovatel za to, že existence důvodů předstižné vazby není dána.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud musí nejprve připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoli další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení podmínek pro vzetí do vazby podle ustanovení § 67 a násl. trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci těchto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež představují výsledek skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby se nacházejí v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 137/2000

,

III. ÚS 121/02

,

I. ÚS 585/02

a další).

V nyní posuzované věci Ústavní soud považuje odůvodnění rozhodnutí za dostatečná; trestní soudy svá rozhodnutí založily na zákonném vazebním důvodu, náležitě popsaly skutečnosti dokládající závěr o existenci tohoto důvodu, přičemž v jejich postupu nelze spatřovat prvky svévole.

Rozhodnutí o uvalení i o trvání vazby soudy opřely o zákonný důvod předpokládaný ustanovením § 67 písm. c) trestního řádu. Ten měl být podle jejich názoru naplněn, jelikož existovala důvodná obava, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro kterou byl trestně stíhán, což obecné soudy vyvodily z následujících konkrétních skutečností.

Krajský soud na základě dosud provedeného dokazování shledal, že v řízení proti stěžovateli (a další obžalované Dagmar Vebrové) nadále trvá důvodné podezření, že se mohli posuzovaného jednání dopustit. V případě stěžovatele jde o jednání, které nese znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku.

Vrchní soud se ztotožnil s odůvodněním krajského soudu, na které odkázal, a doplnil, že z opisu rejstříků trestů stěžovatele zjistil, že byl opakovaně soudně trestán, a to i pro drogovou trestnou činnost. Byly mu opakovaně ukládány jak alternativní tresty, tak i nepodmíněné tresty odnětí svobody, ale i přesto upadl v podezření z nyní vytýkaného jednání. Vrchní soud dále uvedl, že z výkonu posledního trestu odnětí svobody byl stěžovatel propuštěn dne 24. 1. 2015 a vytýkaného jednání se měl dopustit již deset dní po svém propuštění. Sklony stěžovatele k páchání trestné činnosti jsou tak zjevné a plně odůvodňují obavu, že by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je aktuálně stíhán. Vrchní soud také vyslovil předpoklad, že vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl před svým zatčením nikde zaměstnán, mohl by si pácháním trestné činnosti opatřovat prostředky k obživě, pokud by byl propuštěn z vazby.

Ústavní soud má za to, že trestní soudy dostatečně popsaly své úvahy, na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti trvání vazby stěžovatele. Podle Ústavního soudu tak dostály všem požadavkům, které jsou z ústavního hlediska na odůvodnění rozhodnutí kladeny, a proto mu nepřísluší jejich závěry jakkoliv dále přehodnocovat.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu