Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding enforcement costs and legal representation expenses. The court rejected claims of unreasonableness and bias. The decision upheld the lower court's ruling on enforcement costs. The court found no violation of fundamental rights or fair trial guarantees. The complaint was deemed clearly unfounded without further examination.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Zdeňka Bočka, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, sídlem Horní Lán 1328/6, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2013 č. j. 51 Nc 7945/2008-292 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydaným soudním exekutorem Mgr. Ing. Radimem Opletalem, Exekutorský úřad Olomouc, ze dne 28. ledna 2013 č. j. 057 EX 7758/08-164, za účasti Okresního soudu v Olomouci a Exekutorského úřadu Olomouc, jako účastníků řízení, a Národního památkového ústavu, sídlem Valdštejnské náměstí 3, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 12. 2008 č. j. 51 Nc 7945/2008-31 byla k návrhu vedlejšího účastníka nařízena exekuce na stěžovatelův majetek.

3. Rubrikovaným příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor stěžovateli přikázal uhradit náklady exekuce ve výši 8 772,50 Kč a současně mu přikázal uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady oprávněného vzniklé při exekuci ve výši 2 879,80 Kč. K námitkám stěžovatele okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v prvé řadě zdůrazňuje, že předmětné exekuční řízení bylo od počátku vedeno vedlejším účastníkem "zbytečně"; stěžovatel totiž před zahájením exekuce požádal vedlejšího účastníka o potřebný odklad, ten však na tuto žádost nijak nereagoval. S odkazem na závěry nálezu ze dne 15. 12. 2011

sp. zn. I. ÚS 195/11

(N 215/63 SbNU 473) se proto stěžovatel domnívá, že náklady vedlejšího účastníka na právní zastoupení advokátem nebyly vynaloženy účelně, a soud měl k této skutečnosti přihlédnout. Neúčelnost nákladů na právní zastoupení vedlejšího účastníka advokátem dále spatřuje stěžovatel i v tom, že jako subjekt hospodařící s veřejnými prostředky a disponující vlastními odbornými zaměstnanci, nemusel být (podle ustanovení § 74 odst. 1 zákoníku práce) v exekučním řízení zastoupen advokátem. Ze strany vedlejšího účastníka tak šlo dle mínění stěžovatele o zneužití práva dle ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť žádnou právní pomoc advokáta vedlejší účastník ve skutečnosti nepotřeboval; v tomto ohledu stěžovatel odkazuje na řadu nálezů Ústavního soudu [např. ze dne 24. 11. 2009

sp. zn. IV. ÚS 1087/09

(N 243/55 SbNU 349) a ze dne 13. 8. 2012

sp. zn. II. ÚS 2396/09

(N 137/66 SbNU 115)]. Za obdobně neúčelné potom stěžovatel považuje i ty náklady vedlejšího účastníka, jež mu měly vzniknout v soudním řízení, ze kterého vzešel předmětný exekuční titul.

5. Dále stěžovatel namítá, že soudní exekutor v dané věci ničeho nevymohl, neboť stěžovatel plnil dříve, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Okresní soud však zcela ignoroval judikaturu Ústavního soudu, dle které je třeba v případě "dobrovolného plnění ze strany povinného" tuto skutečnost náležitě zohlednit, a v důsledku toho snížit i minimální odměnu soudního exekutora [stěžovatel odkazuje zejména na nález ze dne 11. 6. 2009

sp. zn. II. ÚS 233/09

(N 142/53 SbNU 753)].

6. V návaznosti na výše uvedené stěžovatel namítá, že ze strany soudního exekutora šlo o zjevné zneužití moci, a to mj. proto, že soudní exekutor - v rozporu s ustanovením § 47 odst. 1 věty druhé exekučního řádu (stěžovatel patrně myslí větu třetí) - zvolil zcela nepřiměřený způsob exekuce, když vydanými exekučními příkazy zajistil celý stěžovatelův majetek. Konání exekutora je tak dle názoru stěžovatele v rozporu s dobrými mravy, pročež mu nelze přiznat odměnu, neboť v dané věci nebyla naplněna podmínka účelnosti vynaložených nákladů exekuce.

7. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013

sp. zn. II. ÚS 1066/12

(N 100/69 SbNU 667) stěžovatel z výše uvedených důvodů namítá, že napadeným rozhodnutím okresního soudu byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva.

8. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel konstatuje, že se před obecnými soudy domáhá náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to včetně doby řízení o ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn. II. ÚS 3309/09

(N 153/66 SbNU 305). Stěžovatel má proto obavy, že rozhodnutí Ústavního soudu může být ovlivněno probíhajícím odškodňovacím soudním řízením sp. zn. 17 C 124/2012. Dle názoru stěžovatele tak jde o stav obdobný vyloučení soudce pro poměr k věci, kdy tento "poměr k věci" je dán "zájmem státu na dalším nepokračování v řízení, tj. nevyhovění této ústavní stížnosti bez ohledu na aplikovatelnou judikaturu ÚS a argumenty, které stěžovatel v této stížnosti uvedl".

9. Konečně v doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadené soudní rozhodnutí mimo výše uvedené porušuje rovněž princip rovnosti před zákonem a princip předvídatelnosti rozhodování obecných soudů. Dle stěžovatele totiž okresní soud v jiných rozhodnutích vydaných stejnou samosoudkyní rozhodl v obdobných věcech odlišně, když v jiných případech - na rozdíl od projednávané věci - řádně reflektoval závěry stěžovatelem v ústavní stížnosti odkazované judikatury Ústavního soudu. Postup okresního soudu v posuzované věci proto považuje stěžovatel s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004 č. j. 2 Afs 47/2004-83 a ze dne 20. 9. 2007 č. j. 2 As 94/2006-51 za ústavně nesouladný, přičemž předkládá domněnku, že důvodem tohoto postupu je negativní poměr dané samosoudkyně ke stěžovateli, pravděpodobně způsobené skutečností, že stěžovatel brojil proti jejímu dřívějšímu nesprávnému úřednímu postupu ústavní stížností (

sp. zn. II. ÚS 3309/09

).

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Vlastní posouzení věci

11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

12. Při posuzování ústavní stížnosti musel vzít Ústavní soud v prvé řadě v potaz skutečnost, že mu stěžovatel via facti předkládá k posouzení (procesně) právní otázku, jejíž majetkový význam se pohybuje na samé hraně bagatelnosti (srov. ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti tak předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; implicitním předpokladem důvodnosti takové ústavní stížnosti by tak byla - alespoň tvrzená - existence podstatné újmy, jež stěžovateli v důsledku napadených rozhodnutí vznikla. Nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí.

13. K problematice náhrady nákladů řízení, o což v dané věci jde, se nadto Ústavní soud opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že takový spor již ze svého určení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující úvahu o možném porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

(U 25/27 SbNU 307),

III. ÚS 255/05

, dostupná na http://www.nalus.usoud.cz]; procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti má totiž za následek, že základní práva, která jsou chráněna součástmi ústavního pořádku, nemohou být z povahy věci těmito soudními výroky - bez dalšího - porušena.

14. Pakliže by tedy v posuzované věci vůbec existovala možnost, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno některé stěžovatelovo základní právo, musela by být tato rozhodnutí buď odrazem zjevné libovůle rozhodujícího orgánu veřejné moci, nebo by indikované pochybení muselo alespoň způsobovat intenzivní zásah do majetkových poměrů stěžovatele (viz výše). Jinými slovy řečeno, bagatelní spor o náhradu nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy je úvaha soudu důsledkem naprosté libovůle, či je jeho rozhodnutí zcela nedostatečně odůvodněno. Tak tomu však v dané věci není.

15. Pokud se stěžovatel dovolává závěrů nálezu

sp. zn. II. ÚS 1066/12

, omezí se Ústavní soud na konstatování, že tyto závěry do posuzované věci nedopadají, neboť (nehledě na skutečnost, že předmětné náklady nebyly bagatelní) kasačním důvodem byla indikace zjevného rozporu mezi soudem učiněnými (skutkovými) závěry a obsahem příslušného spisu.

16. Dovolává-li se stěžovatel závěrů nálezu

sp. zn. II. ÚS 233/09

, tedy akcentuje-li dobrovolnost svého plnění - mimo rámec exekuce -, přehlíží, že "dobrovolně" uhradil toliko vymáhanou jistinu, nikoliv však již náklady exekuce. Stejně tak stěžovatel přehlíží, že na rozdíl od nálezových věcí [vedle stěžovatelem odkazovaného nálezu je možno zmínit např. nález ze dne 21. 1. 2010

sp. zn. I. ÚS 2930/09

(N 13/56 SbNU 125)] soudní exekutor v posuzované věci srážkami ze mzdy skutečně vymohl částku 14 327 Kč, jak vyplývá z napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce (a stěžovatel proti této skutečnosti v ústavní stížnosti ničeho nenamítá). V tomto ohledu je proto nepřípadná i stěžovatelova námitka, že v obdobných věcech rozhodla stejná samosoudkyně odlišně, neboť skutkové okolnosti těchto právních věcí nejsou totožné.

17. Přisvědčit nelze ani stěžovatelově námitce, že náklady na právní pomoc advokáta není možno v případě vedlejšího účastníka považovat za účelně vynaložené. Ústavní soud se totiž domnívá, že i když vedlejší účastník vskutku hospodaří s finančními prostředky státu, na rozdíl od nálezových věcí (tedy fakultní nemocnice v případě věci

sp. zn. I. ÚS 195/11

, ministerstva ve věci

sp. zn. IV. ÚS 1087/09

a městské části statutárního města ve věci

sp. zn. II. ÚS 2396/09

) ho nelze považovat za subjekt, jenž z povahy věci je adekvátně personálně vybaven pro vedení právních sporů. Ani stěžovatel ostatně v námitkách proti napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce netvrdil, že by vedlejší účastník disponoval zaměstnancem s potřebnou právní kvalifikací (pouze uvedl, že "má vlastní zaměstnance ekonomického a právního vzdělání"). Dospěl-li proto okresní soud k závěru, že vedlejším účastníkem vynaložené prostředky na právní pomoc byly účelné, neshledává na samotném tomto závěru Ústavní soud relevantní ústavněprávní deficity.

18. Pokud stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti uvádí, že daná samosoudkyně má vůči němu "negativní poměr", postačí konstatovat, že z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel v předchozím řízení namítal její podjatost; v řízení o ústavní stížnosti je tak taková námitka nepřípustná. Obdobný závěr je pak třeba učinit rovněž ve vztahu k námitce, že se soudní exekutor dopustil "zneužití moci", když exekučním příkazem zajistil celý stěžovatelův majetek; ani tuto námitku stěžovatel v námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce nevznesl, a v řízení o ústavní stížnosti je proto nepřípustná.

19. Je tedy zřejmé, že se stěžovateli porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy doložit nepodařilo. Ústavní soud proto jeho návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

20. Pouze pro úplnost je možno dodat, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti naznačuje, že v důsledku probíhajícího odškodňovacího řízení by mohl být Ústavní soud (resp. jeho soudci) v dané věci "podjatý", je namístě pouze uvést, že se členové ve věci rozhodujícího senátu podjatými být necítili.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu