Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to exhaustion of remedies and premature filing regarding judge recusal.
Tchéquie (CZ)
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by P. V. against a municipal court ruling on judge recusal. The applicant argued that her fundamental rights were violated by the continued involvement of a judge she suspected of bias in custody proceedings. The court rejected the complaint as inadmissible because the applicant had not exhausted all available procedural remedies, as the recusal objection was not a final decision but part of an ongoing trial where further appeals remained possible.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all available procedural remedies, as the principle of subsidiarity requires that domestic courts be given the final opportunity to correct alleged errors before constitutional review.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti P. V., zastoupené JUDr. Julií Janatovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Jihovýchodní I. 1619/15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2015 č. j. 1 Nc 2462/2015-626, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvosnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. února 2016, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2015 č. j. 1 Nc 2462/2015-626 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 Ústavy České republiky a Úmluvy o právech dítěte.
2. Městský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností rozhodl, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 Mgr. Libor Stočes není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, vedené obvodním soudem pod sp. zn. 0 P 71/2007.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila zásadní nesouhlas s napadeným rozhodnutím a namítala, že v důsledku tohoto rozhodnutí by podle jejího názoru ve věci měl rozhodovat nadále soudce, o jehož nepodjatosti má pochybnosti.
4. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům na takový návrh kladený, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady pro přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. V posuzované věci stěžovatelka ústavní stížností napadla rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodováno o jejím návrhu na vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí ve věci o úpravu styku k nezletilým synům stěžovatelky. Ústavní soud může být povolán ke kontrole postupu soudu teprve po skončení řízení. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost rozhodujícího soudce zůstává zachována i nadále v řízení ve věci samé. V dané procesní situaci tedy nelze napadené usnesení Městského soudu v Praze považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, která má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z jeho již ustálené rozhodovací praxe k rozhodnutím o podjatosti soudců (srov. např. usnesení ze dne 28. července 2016
sp. zn. I. ÚS 2237/16
, ze dne 30. září 2016
sp. zn. I. ÚS 2625/16
a ze dne 19. října 2016
sp. zn. III. ÚS 3410/16
).
6. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
7. K návrhu stěžovatelky na spojení posuzované ústavní stížnosti s ústavní stížností, která je Ústavním soudem vedena pod
sp. zn. II. ÚS 1308/15
, je třeba poznamenat, že Ústavní soud ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na zproštění opatrovníka nezletilých dětí jeho funkce v řízení o návrhu otce na rozšíření styku s dětmi, usnesením ze dne 3. ledna 2017
sp. zn. II. ÚS 1308/15
odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Z důvodu posouzení předmětné ústavní stížnosti jako nepřípustné pak Ústavní soud nepřikročil ke spojení navrhovaných věcí.
8. Pokud se týká návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti splněny nejsou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2017
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj