Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding criminal prosecution for debt collection as clearly unfounded.
Tchéquie (CZ)
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by three individuals against their criminal conviction for extortion and unlawful interference with housing rights. The applicants argued that criminal law should only be used subsidiarily for civil disputes and that courts failed to properly evaluate police testimony regarding the victim's confession. The court determined the complaint was clearly unfounded because the criminal acts involved significant aggravating factors like the victim's age and the specific nature of extortion, making criminal prosecution appropriate and not arbitrary.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded when the general courts have adequately addressed the case facts and the applicant's arguments do not demonstrate an extreme contradiction with the established evidence or constitutional principles.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů M. P., M. P. a P. K., zastoupených JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem Ambrožova 297/6, Kníničky, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 3 T 204/2012-558 ze dne 14. 7. 2015, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 287/2015-579 ze dne 24. 11. 2015 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 536/2016-22 ze dne 25. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé namítají porušení svých základních práv, konkrétně zákazu být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny. Dále namítají porušení čl. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. V lednu 2012 stěžovatelé přinutili poškozenou, narozenou v roce 1939, opustit dům, ve kterém bydlela, a vyměnili zámky na dveřích, čímž jí ho krátkodobě znemožnili užívat. Důvodem jejich jednání bylo, že jim Anna Hartmanová dlužila 40 000 Kč na nájemném. Napadeným rozsudkem okresního soudu byli stěžovatelé shledáni vinní ze zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a z přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku. Proti tomuto rozsudku stěžovatelé podali odvolání, které bylo zamítnuto napadeným usnesením krajského soudu. Proti tomuto usnesení stěžovatelé podali dovolání, které bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
3. Námitky stěžovatelů jsou dvojí. První je, že nepovažují jednání, kterého se dopustili, za dostatečně závažné, aby byly použity prostředky trestního práva, a poukazují na subsidiaritu trestní represe. Zadruhé namítají, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s některými důkazy, konkrétně s výpovědí zasahujících policistů.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyjádření účastníků dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3624/15
ze dne 26. 1. 2016).
7. Stěžovatelé namítají, že při posuzování trestní odpovědnosti vyplývající z obchodněprávních či občanskoprávních vztahů je třeba používat trestního práva jen v závažných případech. Ústavní soud skutečně ve své judikatuře vychází z toho, že trestní právo musí hrát subsidiární roli, ale to neznamená, že lze přehlížet jakoukoli trestnou činnost se soukromoprávním rozměrem či základem (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 3436/14
ze dne 19. 1. 2016). V minulosti Ústavní soud podpořil princip subsidiarity trestní represe v případě použití nedovolené svévole při vyklizení prostor, na které měla dotčená osoba nárok [nález
sp. zn. I. ÚS 3113/13
ze dne 29. 4. 2014 (N 72/73 SbNU 315). Případ stěžovatelů je však oproti situaci posuzované citovaných nálezem odlišný v několika ohledech. Stěžovatelé se dopustili též zločinu vydírání, což zvyšuje závažnost případu; jednali s osobou, která byla staršího věku, aniž tomu své jednání přizpůsobili, což zvyšuje závažnost nátlakových jednání. Nejvyšší soud se pak otázce subsidiarity a důvodů, proč je na místě vůči stěžovatelům použít prostředků trestního práva, věnoval ve svém napadeném rozhodnutí, zejména v bodech 24, 28 a 29 a přesvědčivě odůvodnil své závěry. Námitka stěžovatelů, že se soudy dopustily svévole tím, že nepostupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, tak není důvodná.
8. Stěžovatelé rovněž argumentovali, že se soudy řádně nevypořádaly s úředním záznamem zasahujících policistů, dle kterého jim poškozená nesdělila, že by ji stěžovatelé vydírali. Krajský soud se k této námitce vyjádřil na straně 4 napadeného rozhodnutí, a vysvětlil, že poškozená policisty neznala, a proto se jim nechtěla svěřit. Další námitky stěžovatelů se vztahují zejména k věrohodnosti svědků a k hodnocení důkazů, ke kterým se krajský soud vyjadřoval v napadaném rozhodnutí na straně 3 a 4. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že se nemůže pouštět do spekulací o správnosti rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich tvrzení nejsou v extrémnímu rozporu se skutkovým zjištěním, pokud obecné soudy nejednaly svévolně nebo pokud interpretace soudů nevedla k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález
sp. zn. I. ÚS 700/16
ze dne 24. 10. 2016 nebo nález
sp. zn. III. ÚS 177/04
ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)]. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že se obecné soudy hodnocením důkazů zabývaly a své závěry vysvětlily, nelze tedy na základě námitek stěžovatelů dojít k závěru, že by tvrzení obecných soudů byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
9. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 5. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu