Constitutional Court dismisses premature constitutional complaint as administrative proceedings remain pending.

Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatelky Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 920/12, zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2016 č. j. 10 As 163/2015-53 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2015 č. j. 30 A 43/2014-61, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2016, se společnost Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., (dále jen "žalovaná" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve správním soudnictví ve věci poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 25. 1. 2014 Bc. Vladimír Volný zaslal e-mailovou formou žádost o poskytnutí informace stran odměn členů dozorčí rady a představenstva žalované.

Dne 2. 4. 2014 rozhodnutím č. j. 297/ÚGŘ/ŠNE/14 představenstvo žalované rozhodlo o stížnosti Bc. Vladimíra Volného proti postupu při vyřizování jeho žádosti ze dne 11. 3. 2014 o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a stížnost odmítlo.

Dne 29. 5. 2015 rozsudkem č. j. 30 A 43/2014-61 Krajský soud v Plzni (dále jen "správní soud") o žalobě Bc. Vladimíra Volného (dále jen "žalobce") rozhodl tak, že rozhodnutí žalované ze dne 2. 4. 2014 č. j. 297/ÚGŘ/ŠNE/14 pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalované (výrok I).

Dne 1. 9. 2016 rozsudkem č. j. 10 As 163/2015-53 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalované proti rozsudku správního soudu ze dne 29. 5. 2015 č. j. 30 A 43/2014-61 jako nedůvodnou zamítl (výrok I).

III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").

Další obsah ústavní stížnosti a rozhodnutí jí napadených uvádět netřeba, neboť z důvodů níže uvedených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.

IV. Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatelky, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn. III. ÚS 62/95

(N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatelka již vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelka je tedy povinna vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná.

V projednávaném případě je evidentní, že ve věci stěžovatelky dosud nebylo ve správním soudnictví pravomocně rozhodnuto v meritu věci. Rozsudek kasačního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalované, se nijak nedotýká platnosti výroku I v rozsudku správního soudu, v němž bylo vysloveno, že "věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému." Z obsahu rozsudku kasačního soudu ani z obsahu ústavní stížnosti nikterak nevyplývá, zda a s jakým výsledkem proběhlo "další řízení" u žalované. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud pokládat za splněný předpoklad, že správní řízení je ukončeno pravomocným rozhodnutím v materiálním slova smyslu. Ústavní stížnost je tudíž předčasná.

K ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv stěžovatelka má resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody.

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2017

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj