Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible due to lack of constitutional dimension and procedural error.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Petra Barabáše, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2231/2016-303 ze dne 23. 8. 2016, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 18 Co 467/2015-278 ze dne 11. 11. 2015 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 8 C 64/2012-239 ze dne 4. 3. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále poukazuje na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy.

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel před obecnými soudy domáhal, aby byla žalované pojišťovně uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši 144.000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, o odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem tak, že rozsudkem okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel v dovolání pouze uvedl, že dovolání je dle jeho názoru přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení vysvětlil, že stěžovatel dále nikde v dovolání nevymezil konkrétní právní otázku, na jejímž řešení dle jeho názoru spočívá napadené rozhodnutí, pouze namítal nesprávné právní posouzení věci, a to na základě vlastních skutkových tvrzení. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti připomíná, že ve svém dovolání uvedl jednak, že: "S ohledem na skutečnost, že podle názoru dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání v dané věci přípustné." a dále, že: "nesprávné právní posouzení věci pak v konkrétní věci plyne z postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů, který propouštěcím zprávám Vítkovické nemocnice a.s. ze dne 28. 8. 2008 a ze dne 4. 6. 2010 přisoudil zcela zřejmě větší důkazní sílu než výše uvedeným důkazům žalobce, zejména pak i větší sílu než uvedenému znaleckému posudku, kdy takovýto postup je dle žalobce nepřípustný a v konkrétní věci vedl k nesprávnému posouzení věci." Toto vymezení je dle stěžovatele dostatečné, a proto odmítnutím dovolání došlo ze strany Nejvyššího soudu k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť nepřezkoumal jeho námitky proti nezákonnému postupu nižších soudů.

4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Stran napadeného usnesení Nejvyššího soudu poukazuje Ústavní soud na to, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, jak posoudí přípustnost dovolání. Obecně přitom platí, že z rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, v čem je spatřována jeho nepřípustnost, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz § 243f odst. 3 o. s. ř.) odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu přitom Ústavní soud zkoumá, zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání; v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení o. s. ř., by totiž bylo dovolateli upřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu a došlo by k odepření spravedlnosti. Ústavní soud musí také ověřit, zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů soud shledal dotčené dovolání nepřípustným; v opačném případě by jeho rozhodnutí bylo fakticky nepřezkoumatelné (srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 1341/16

ze dne 30. 8. 2016).

7. V projednávané věci konstatuje Ústavní soud jen tolik, že Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. a z důvodů, jež náležitě vyložil v napadeném usnesení, je shledal jako nepřípustné. Nejvyšší soud se tak při odmítnutí stěžovatelova dovolání nedopustil žádného pochybení ústavněprávní relevance.

8. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu